Dnes v Havlbrodě zemřel Jaroušek Med, napsal mi včera vpodvečer v textové zprávě Zdeněk Jančařík, salesiánský kněz a v posledních letech možná jeho přítel nejvěrnější. Docenta Jaroslava Meda, kterému se také říkalo Meďák či Medověd, nebylo možné nemilovat, když jste ho jen trochu poznali. Od pohledu zajímavý, ba krásný muž se starosvětskou bradkou a pramenem bílých vlasů na myslitelské lebce. V chladném čase v baretu, jak se na vzdělance sluší. Ještě po osmdesátce si rád vyšlukoval cigaretu, protože, jak říkal, co by sakra z toho života měl.

Jeho oborem byla literární historie, specializací autoři duchovního obsahu. Byl znalec všech těch katolických Bloyů a Demlů a Bernanosů a Durychů a Florianů etc., ale hlavně to byla osobnost – jadrná, ryzí, vtipná, sršatá, přitom vlídná, tolerantní, schopná nadhledu i vhledu. Měl to štěstí, že byl od mládí zakořeněn ve svém rodném kraji, na Vysočině, kam se rád vracel z pražských Dejvic, odkud to měl kousek na teologickou fakultu, kde ještě donedávna přednášel. Z rodného Havlíčkova Brodu už jako mladík jezdil do mytického Reynkova Petrkova, celoživotně se přátelil se básníkovými syny Jiřím a Danielem. Přátelství, bližší či distancovanější, ho pojilo s lidmi, jako byl Bedřich Fučík, Věroslav Mertl, František Daniel Merth, Ivan Slavík, Václav Renč a další „spisovatelé ve stínu“, jak je Med nazývá ve své monografii z roku 1995.

Smrt Jaroslava Meda v nedovršených 86 letech jeho četné přátele jistě zarmoutila, ale může je těšit jistota, že jeho pozemská pouť nalezla smysl existence kromě víry a přátelství též ve službě literatuře – ovšem takové, která směřuje k transcendenci, tedy k přesahu, jehož kotvou je křesťanská pokora. Med byl druhem intelektuála nerozervaného a nezklamaného světem, protože on věděl, kde hledat. 

Z jeho díla si obzvláštní pozornost zasluhuje kniha Literární život ve stínu Mnichova, která vyšla v roce 2011 v nakladatelství Academia. Je plodem Medova dlouholetého zájmu o spravedlivé zhodnocení té části české inteligence, která byla zvláště po únoru 1948 hanobena a tvrdě potrestána jako údajně klerofašistická a kolaborantská. Recenze vyšla v Lidových novinách.

Ve svých pamětech Křik koruny české nazval Václav Černý pět měsíců „druhé republiky“, podivný čas od Mnichova po 15. březen, „plavbou vytřeštěných zavrženců, napěchovaných na rozbitý člunek bez plachet a spuštěný bez cíle na živé moře“.

Popisu této plavby, která nemohla skončit jinak než vpádem pirátů na palubu a vřícením se do válečných proudů, je právě věnována Medova kniha Literární život ve stínu Mnichova (1938–1939). Jedná se o suverénně uchopenou látku, která ještě po sedmdesáti letech vzbuzuje emoce, smutek a pocit bezmoci. Med jako by popisoval organismus, který dostane ránu, na niž může zareagovat jen křečí, depresí, výčitkami, v lepším případě rychlou mobilizací obranných látek. Druhá republika byla kombinací všech těchto reakcí: byla to doba hlubokého ponížení, výtrysku nasbírané netolerance a antipatií, ale zároveň, aspoň zprvu, snad i jisté realistické naděje, byť jaksi zoufalecké a navzdory. 
Medově knize však nejde jen o těch pár ponurých měsíců po ztrátě třetiny území. Ráně cosi předcházelo a padla do jistého prostředí. Jaroslav Med se pokusil zobrazit celé duchovní, především literární, spektrum první republiky, její rozpoložení, zvláštnosti a osobnosti – a to vše směrovat k tragickému vyústění na podzim 1938.

Mapuje terén dvacátých a třicátých let, v němž nalézá „převahu ideologických stanovisek nad ryze estetickými programovými složkami“. Znamená to stav, který si česká literatura nesla snad až do roku 1989: že byla polem, na němž se odehrávaly politické zápasy, lišící se však od poměrů pozdějších, že během prvních dvaceti let se konaly ve svobodném prostoru. I tak to byly zápasy o všechno, o charakter státu a společnosti, z pohledu některých o Boha. Nakonec o něm rozhodl někdo mocnější a bezohlednější. Jaroslav Med (nar. 1932) se dlouhodobě oním obdobím zabýval, bylo to jeho téma řekněme osobní, neboť motivováno snahou sejmout jednu velkou nespravedlnost z beder básníků i prozaiků, kterým se obecně říká „autoři katolické orientace“ (Jaroslav Durych, Jan Čep, Václav Renč, Josef Kostohryz, Zdeněk Kalista, Jakub Deml, Karel Schulz, Jan Zahradníček a další). V povědomí zůstává pomlouvačská legenda o téměř zrádném chování většiny těchto osobností, které měly po Mnichovu snad pomalu vítat německou okupaci.

Zažitým termínem pro ně je označení „klerofašisté“, což jim bylo se vší podlostí spočítáno po únoru 1948, kdy řada z nich byla odsouzena k mnohaletým žalářům. To byla samozřejmě msta a nespravedlnost: tito literáti nebyli „Mnichovem“ zasaženi o nic méně než ostatní vlastenci a jejich zdrcení nad ponížením jejich vlasti se jevilo bez konce. V čem však spočívala zvláštnost jejich postavení, byl vztah k oficiální Československé republice, který byl přinejmenším rezervovaný, často však přímo kritický. 

To mělo své důvody, jež Jaroslav Med srozumitelně formuloval, aniž by tuto stranu jednoznačně upřednostňoval. První republika byla pro ně státem příliš liberálním, partajnictvím poznamenaným, státem po výtce kapitalistickým a světským, ba Boha nectícím. Bolestně se jich dotýkaly projevy antikatolicismu, což byla doktrína pomalu státní, a některé výroky TGM, který v tomto ohledu poněkud připomínal slona v porcelánu. 

Jaroslav Med sebral veškeré, logicky především publicistické, texty, které tito autoři v krizových letech a pak měsících publikovali –a je to občas četba až bolestná. Sleduje, jak se jejich rétorika vyhrocovala a stupňovala, jakými procházela peripetiemi a koho si brala za cíl. Přinejmenším od vypuknutí války ve Španělsku (1936) se tu jasně vytvářela fronta, která se vedla mezi tradičními liberálními elitami, jejichž hvězdami byli Karel Čapek a Ferdinand Peroutka, a jejich kritiky zprava i zleva. Zatímco komunistická či levicová „fronta“ sice naoko nebo i dočasně upřímně vystupovala jako obránce demokracie, ve skutečnosti nepřestávala počítat s proletářskou revolucí, katolíkům napravo zůstával jen a jen Bůh, zemští patroni a vlastenectví. 

Po Mnichovu se zákonitě stavidla nahromaděné averze marginalizovaných kritiků liberální republiky provalila. Až na výstřední povahu Jakuba Demla, který v jednom textu před Mnichovem chválí Hitlera, neexistuje však jediný náznak sympatií či akceptace německého nacismu u relevantního spisovatele. Hitlerismus je považován za novopohanskou ideologii, jejíž rasový, biologický základ se českým katolíkům upřímně hnusil. Po 15. březnu 1939 již zcela umlkli. 

Lze snad nalézt v ojedinělých projevech po září 1938 cosi, co bychom dnes nazvali antisemitismem (Jan Zahradníček, Karel Schulz, ale konec solidarity s Židy ohlásil i Ferdinand Peroutka...), ale jak píše Med, „v obecné touze po nalezení obětního beránka obstála literatura druhé republiky rozhodně se ctí“. Lépe než ctěné obory lékařské a právnické, které na podzim 1938 vydaly prohlášení, že židovské kolegy nadále nemohou ve svých řadách trpět.