Film Bourák režiséra Ondřeje Trojana, ale klidně můžeme napsat, že i jeho bratra Ivana Trojana, byl hned zčerstva sejmut úderem nejsilnějšího českého filmového kritika Kamila Fily. Většina argumentace spočívala v kroucení hlavou nad tím, co to vlastně má být, prý ten snímek nemá hlavu ani patu, nelze mu rozumět a je celý zmatený, nelogický a vůbec příšerně nepovedený, takže do kina by na něj šel jen blázen.

V očekávání masochistického zážitku jsem se na něj vypravil. Ale film běžel deset minut, dvacet minut, a bolest pořád ne a ne se dostavit. Po půl hodině už byl člověk neklidný, kdy se konečně začne projevovat, jak je ten film špatný, ale naopak se to docela svižně rozjelo a pak to pokračovalo, dokonce to začalo gradovat a po hodině si už divák mohl říct: „Vždyť ono je to docela dobré!“ A pak se několikrát i hlasitě zasmál. Co komu na tomhle může tak vadit? Jistěže to není převratná událost a těžko s tím uspět u publika dejme tomu elitně akademického typu. Ale rozhodně to není žádný průšvih. Taková bizarní groteskní romance pro nenáročné, ale ne úplně blbé, zasazená do sociálně a esteticky zdevastovaného Šluknovského výběžku, něco pošlého z ducha divadla Sklep, když se setká na české periferii s rockabilly a vzpomínkami na Šakalí léta (scénář Petr Jarchovský), která jsou parodována i citována. Trochu odlehčenější a méně výchovný Most a dejme tomu pokus o nějakou českou podobu sociální „červené knihovny“ ze života české „white trash“. Podané je to s velkou nadsázkou a stylizovaností, ale zase ne tak, aby to bylo daleko od česk(osudetsk)é reality. A hlavně je to komedie, kde je hodně hudby a tance.

Jde tam v podstatě o to, že v patřičně sudetsky vybydleném městečku Šlukdorf (směs Šluknova a Varnsdorfu) se vyskytuje zvláštní množství příznivců hudebního žánru, který dominoval USA na přelomu 50. a 60. let. Mají tam svoji tančírnu, kde koncertuje velmi kvalitní skupina v čele s Matějem Ruppertem a vokálním ansámblem. Hvězdou této subkultury je onen Bourák, severočesko-leningradský kovboj ve skvělém podání Ivana Trojana. Jeho nadpřirozené schopnosti spočívají ve svařování autovraků, jež provádí se stylovými grimasami a gesty, které v Trojanově podání mají opravdu glanc. Bourák je však demoralizovaný a místo toho, aby si hleděl své rodiny a rozpadající se vilky po Němcích, tráví čas oním svařováním a pak na záletech s ordinární samicí. Tu obdaruje opraveným autovrakem, vyjede si s ní, neúspěšně zašpásuje v jejím panelákovém bytě a pak se dostaví na tancovačku, na níž kdysi exceloval se svou nyní chřadnoucí manželkou Markétou (Kristýna Boková). Tam je možno předvést docela slušnou taneční scénu.

Druhá dějová linie je vedena přes Bourákovu dceru Kamilu (výborná a neokoukaná Veronika Marková), která by se tomu ráda vzepřela. Představuje tedy v tom marasmu prvek činorodý a vzdorující. Moc možností však v Šlukdorfu není, takže pracuje za barem v herně, což je dost pochmurné a riskantní místo, které patří místnímu mafiánovi Rudovi, jemuž právě radnice zakázala provozování automatů, čímž se dostane do existenční tísně. Toho hraje se svou neodolatelnou šarží Jiří Macháček, jenž v průběhu filmu zešílí a stane se poněkud překvapivě trojnásobným vrahem: nejdřív zabije golfovou holí svou příšernou, ale Petrou Nesvačilovou hezky podanou manželku Jiřinu, pak následují oběti další. Rudovo zakotvení v příběhu je řekněme poněkud vratké, ale opět je nutné zopakovat, že jde o vysoce stylizovanou grotesku, na kterou lze nahlížet stejně racionálně jako na noční výskyt tlustého Elvise Presleyho v podání pana režiséra, který se zjeví a promluví Bourákovi do duše, po čemž následuje jeho obrat k lepšímu a k hledání, ba i znovunalezení svého místa v tradičních věcech, jako je párová rodina a podniková práce. Závěrečná rockabilly tancovačka završí utopistický happy end. Společenskokritický kritik kroutí hlavou a ničemu nerozumí, prostá duše se raduje a divák masochista odchází neuspokojen. Bolest se nedostavila. Jaké utrpení!

Bourák. Režie Oldřich Trojan, scénář Petr Jarchovský, kamera Tomáš Sysel, hudba Roman Holý. 111 minut.