S jistým pobouřeným uspokojením zaznamenala česká – zvlášť ta o fotbal se zajímající – veřejnost brutální vraždu, k níž došlo o víkendu ve skotském Glasgow. Pětatřicetiletý Polák Kamil Charyszyn byl zavražděn nedaleko svého domova, zaútočila na něj čtveřice lidí, jeden z nich ho podřezal mačetou (policie už údajného pachatele obvinila). Podle výpovědi jednoho svědka mohla být motivem zločinu fanouškovská rivalita, zavražděný polský imigrant byl příznivcem Celtiku Glasgow, útočníci vyběhli z domu, který byl vyzdoben ve stylu glasgowských Rangers, vraždilo se v den glasgowského derby.

V Česku ta zpráva měla velký ohlas kvůli dozvukům utkání pražské Slavie s Rangers v Evropské lize, skotský klub byl vyřazen po utkání, v němž se jeho hráči chovali až odpudivě, jejich hra byla bezohledná a nefér. Největší pozornost ovšem vyvolala rasistická urážka, kterou měl slávistický stoper Ondřej Kúdela adresovat černošskému hráči Rangers Glenu Kamarovi. Dění na hřišti zcela zastínila, o Slavii se píše jako o rasistickém klubu, fanoušci Rangers se na sociálních sítích projevovali velmi agilně a pobouřeně. Vražda Kamila Charyszyna jako kdyby jejich povýšenost měla nějak korigovat – ohrnujete nos nad údajným rasismem jiných, ale přitom ve svých řadách máte vrahy, jejich obětí se navíc stal člověk z východní Evropy, skupiny, vůči níž v Británii existují silné předsudky a do které v očích Glasgowských patří i pražští slávisté. K tomu jenom.

Podobně jako se za prokázaný nedá považovat Kúdelův rasismus, nejsou prokázány ani motivy Charyszynova vraha, policie k nim zatím nic nesdělila, objevily se zprávy, že zločin s fotbalovou rivalitou nesouvisí. S moralizujícími soudy by tedy bylo záhodno vyčkat. Příběh rivality Rangers a Celtiku ovšem stojí za připomenutí bez ohledu na to, jak vyšetřování vraždy dopadne. Ukazuje se v něm totiž, jak dávná historie může ovlivňovat dnešek. A fotbalový fanoušek, který si třeba stýská po časech, kdy klub měl nějakou výraznou regionální a sociální identitu, z ní pochopí, že i tyhle „zlaté časy“ mohly mít svoje hodně temné stránky.

O fotbale a fandění se někdy píše jako o společensky tolerované formě války. V případě rivality Celtiku a Rangers to platí skoro doslova. Oba tyto kluby vznikly koncem devatenáctého století, na jejich vztah ale měly vliv události ještě dávnější. V šestnáctém století se ve Skotsku stal státním náboženstvím presbyteriánský protestantismus, katolické obřady byly zakázány. Různé formy diskriminace katolíků v Británii přetrvaly až do devatenáctého století. Uvnitř Spojeného království ale také docházelo k časté migraci, z chudého Irska odcházelo mnoho lidí do Anglie a Skotska, častým cílem toho stěhování bylo průmyslové město Glasgow, kam přicházeli nejenom tradičně katoličtí Irové, ale také irští unionisté (stoupenci britské nadvlády nad Irskem) z Ulsteru. Především na příchozí katolíky se místní společnost dívala skrz prsty. Soustředili se také ve východní části Glasgow, ještě před vznikem skotské ligy si založili fotbalový klub, který názvem (keltský ve smyslu irský), pro Irsko tradiční zelenou barvou i znakem klubu (nejprve keltský kříž, později čtyřlístek) odkazoval k irské katolické identitě. Zakrátko po Celtiku vznikl i klub Rangers, který rychle přijal výraznou protestantskou identitu, mimo jiné i kvůli tomu, že ve velkých loděnicích nedaleko od stadionu Rangers byla oficiální politika nepřijímat katolíky.

Ve dvacátém století vztahy mezi irskými katolíky a protestanty eskalovaly do několik desetiletí trvajícího ozbrojeného konfliktu proměnlivé intenzity. To ještě zesílilo rivalitu mezi oběma kluby. Fanoušci Celtiku na transparentech a ve svých pokřicích a chorálech oslavovali teroristickou Irskou republikánskou armádu. Symbolem Rangers zase je britská vlajka – nikoliv jako výraz patriotismu, ale jako přihlášení se k jedné ze stran konfliktu v Irsku, klub měl a má konexe s Oranžským řádem, radikální organizací ulsterských protestantů, jeho prominentní člen je v současné době šéfem public relations klubu. V Irsku navíc nejsou fotbalové kluby silné na to, aby na sebe upozornily na mezinárodní scéně, množství irských fanoušků ve „staré vlasti“ také Celtic či Rangers „adoptovalo“.

V nenávist přecházející rivalita samozřejmě vedla i k násilí včetně vražd. V posledních letech se sice zmírnila – ozbrojený konflikt v Ulsteru skončil, v Rangers nastupovali katoličtí hráči a naopak, v Glasgow, kde tradičně byla obecně vysoká násilná kriminalita, se v tomhle ohledu změnily poměry. Nedá se ale říct, že by zmizela úplně. Po Charyszynově smrti s objevilo množství fotek různých graffiti a samolepek v ulicích města s nápisy vyzývajícími k násilí proti irským katolíkům (Kill all Taigs!).

Způsob, jímž Rangers údajný rasismus Ondřeje Kúdely řeší a vyjadřují se k němu, může zdejšímu fanouškovi připadat pokrytecký a přepjatý. Třeba i právem. Je ale fakt, že historie klubu s Glasgow dost výstižně ilustruje, k čemu všemu může vést, když se dá dohromady fotbal a nějaké forma skupinově sdílené nenávisti. A že zvýšená ostražitost třeba vůči rasismu je ve fotbalovém prostředí opodstatněná.