Filmy o superhrdinech vnímá skeptická kritika jako symptom úpadku mainstreamové kinematografie, její infantilizace, zacílení na dospívající publikum, orientace na bezmyšlenkovitou podívanou a tak dále a tak podobně. Ne že by na tom něco nebylo. Zároveň je ale dnešní filmový průmysl (nebo přesněji výroba filmů pro kina v naději, že na ně tam lidé budou chodit, a tvůrci a producenti tak vydělají dost peněz) obtížná disciplína. Zmenšuje se rozdíl v kvalitě projekce mezi kinem a televizí, Hollywood se přitažlivou sílu obrazovky zhusta snaží vybalancovat velikostí podívané, dimenzované tak, aby potřebovala velké plátno, 3D projekci, ohlušující zvuk, který člověka přibije k sedadlu, jež se bude třást a naklánět synchronně s kokpitem kosmické stíhačky právě útočící na Hvězdu smrti. Nějaké prvosignální vzruchy by se jistě našly, ale kde je to velké poselství? Samozřejmě je to zjednodušující pohled a samozřejmě že i v superhrdinských filmech je možné najít nějakou (v různé míře hlubokou a zdařilou) reflexi „velkých“ témat – třeba Christopher Nolan se ze svého Batmana pokusil udělat zachmuřenou výpověď o zlu v člověku a jeho celospolečenských projevech. Ještě se ale nestalo, že by uvedení nějakého superhrdinského filmu bylo považováno za přelomovou událost v měřítku daleko přesahujícím sféru kinematografie.

Znamení doby

To se změnilo až teď, po premiéře i v Česku uváděného snímku Ryana Cooglera Black Panther. Je v různých ohledech považován za znamení doby a její přicházející proměny. Velkorozpočtový film (stál dvě stě milionů dolarů) určený k masové spotřebě, s téměř výhradně černými hrdiny, navíc nesený ideou černé hrdosti, rasového uvědomění či nadnárodní solidarity černých lidí nebo – vnímáno kritičtěji – jakéhosi černého nacionalismu. Cooglerův pozoruhodný film je výsledkem snahy vyprávět o černých lidech a především pro ně, vytvořit nějakou jejich společnou filmovou mytologii, ilustrovat jí taky nějakou debatu, která se uvnitř komunity vede. V tom ohledu je to ojedinělý film a jeho výrazný komerční úspěch dokládá, že mnoholeté hollywoodské pravidlo, podle něhož se na černošských tématech nedá moc vydělat, už ve světě filmu neplatí – od světové premiéry na konci ledna Black Panther celosvětově vykázal tržby ve výši skoro půl miliardy dolarů.

Black Panther navíc přichází do kin v době, kdy vztahy mezi rasami jsou ve Spojených státech napjatější. Prezident Donald Trump je vnímán jako figura rozdělující společnost také podle linií etnicity, jeho stoupenci jsou především bílí, o jeho zvolení rozhodla podpora lidí z upadajících průmyslových oblastí, počítaných k bílé dělnické třídě. Mezi jeho stoupenci jsou také příznivci takzvané „alt-right“, v jejíchž řadách žije i představa bílé nadřazenosti a další fašizující nebo rovnou fašistické tendence. Na opačné straně spektra jsou hypersenzitivní aktivisté na univerzitách, kteří prosazují extrémní variantu politické korektnosti, hnutí Black Lives Matter, jež vzniklo jako reakce na časté případy sporných zabití černých mužů policisty, a další aktivistické skupiny. Hollywood je kritizován kvůli údajné jednobarevnosti, kulminovalo to předloni po vyhlašování Oscarů, které byly shledány příliš bílými, měnilo se proto složení členů americké akademie. A počet výrazných afroamerických tvůrců i herců skutečně stoupá, není to jenom důsledek jistě existujícího tlaku na zvětšení diverzity za každou cenu. 

Pozice černých tvůrců a herců v Hollywoodu byla dlouho marginální, podobně okrajově bylo producenty vnímáno i černé publikum. V dobách počátků kinematografie role černochů často představovali bílí herci se začerněnými obličeji, pro dnešního diváka pobuřující praxe, zvlášť to vynikne třeba v klasickém filmu D. W. Griffitha Zrození národa, tříhodinovém eposu o vzniku Kukluxklanu. I první zvukový film Jazzový zpěvák z roku 1927 měl v hlavní roli přebarveného bělocha, tehdy populárního zpěváka Ala Jolsona. Typická úloha pro černé herce byla v předválečném Hollywoodu role sloužících, přinesla jim také prvního Oscara – v roce 1940 ho získala Hattie McDanielová za roli chůvy v Jihu proti Severu. První afroamerickou filmovou hvězdou se stal Sidney Poitier, českému divákovi známý třeba z filmů V žáru noci (1967) nebo Hádej, kdo přijde na večeři (1967), často představoval postavy mužů, kteří jsou terčem předsudků navzdory vzdělání, výkonnosti, dobrému vychování. Někteří pozdější afroameričtí aktivisté tenhle typ postav – myslím, že neprávem – problematizovali, viděli v něm stereotyp „správného černocha“, který se chová jako nejbělejší z bílých, jen barvu kůže má jinou. V následujících dekádách se přítomnost černých postav ve filmech stala normální, a to nejen v dílech, která nějak tematizovala vztahy mezi rasami. Jen málo afroamerických herců ale mělo v očích producentů dostatečný univerzální apel na to, aby v hlavních rolích přitáhli do kin potřebný počet diváků všech ras (patří mezi ně třeba Denzel Washington nebo Will Smith). Vznikly tak stereotypy černého parťáka, případně kamarádky, moudrého černocha, který je autoritou ve věcech v širším slova smyslu duchovních, černého šéfa… 

Filmů s většinově nebo výhradně černým obsazením, zabývajících se „černými tématy“ ale moc nebylo, rozhodně ne mezi tzv. tent-poles, snímky, o něž studia opírají svou obchodní strategii. V sedmdesátých letech existovala móda tzv. blaxploitation, levných filmů natočených černošskými tvůrci o černošských hrdinech, třeba drsňáckém detektivu Shaftovi. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let prorazil režisér Spike Lee s filmy, jejichž ústředním tématem byla zkušenost černých Američanů, sílu klasického Jednej správně (1989) už ale v pozdějších letech nepřekonal. O „černých“ filmech se ovšem předpokládalo, že jim nezbývá než být malé, jejich omezený komerční potenciál je k tomu předurčuje.

První černý blockbuster

Black Panther to, zdá se, změnil, je to první černý blockbuster, navíc velmi úspěšný. Vychází z komiksu vydavatelství Marvel, podobně jako Avengers, Iron Man, Kapitán Amerika a další. Kdesi v Africe existuje země Wakanda, zbytek světa o její existenci nemá tušení, protože se před ním pomocí pokročilých technologií ukryla. Po dávném pádu meteoritu totiž v dávné minulosti získala obrovskou zásobu vibrania, vzácného kovu s až zázračnými vlastnostmi. Civilizace Wakandy je kombinací afrických tradic a futuristické techniky. Po smrti otce se králem Wakandy stane T’Challa (Chadwick Boseman), velmi brzy ale musí řád Wakandy bránit proti Ericu Killmongerovi (Michael B. Jordan), jak se později ukáže, příslušníkovi královské rodiny, který vyrůstal v Americe a ovlivněn bezprávím, jemuž jsou tam černí lidé vystaveni, se rozhodl Wakandu převzít, skončit s její izolací, postavit se do čela dvou milard černých lidí a podmanit si svět… Mezi superhrdinskými filmy Black Panther určitě patří mezi ty lepší. Především v první půli (druhá už je značně rozvleklá) svižně odsýpá a je na co se dívat. Autorům se podařilo vytvořit pestrobarevný svět, v němž hlavní město Wakandy vypadá jako organické spojení metropole budoucnosti a africké vesnice, kostýmy odkazují nejenom k tradici černého kontinentu, ale i k estetice béčkových filmů sedmdesátých let. Herci, především ve vedlejších rolích, jsou výrazní a charismatičtí – jistě Michael B. Jordan, Letitia Wrightová coby šibalská sestra hlavního hrdiny a jeho „technická poradkyně“ nebo Lupita Nyong’oová v roli bojovnice Nakii. Pozoruhodný je ale na filmu také jeho světonázor. Black Panther je pokus o vytvoření jakési novodobě černé mytologie, která by obrážela dilemata stojící před afroamerickou komunitou i v reálném světě.

Padouch Killmonger jako kdyby ztělesňoval resentiment, fixaci na utrpěná příkoří, kvůli nimž se stává stejným jako „pni“, tedy bílí kolonialisté, chce používat jejich metody k dosažení jejich cílů, tedy mocenského ovládnutí. Král T’Challa je vlastně izolacionista (protrumpovský server Breitbart ho také v pochvalné recenzi označil za podobného americkému prezidentovi), chce vlast udržet pro vnější svět nedosažitelnou, a proto taky neporušenou. Pod vlivem konfrontace s Killmongerem a krvavého bratrovražedného střetu ale tenhle postoj změní, Wakanda vystoupí z izolace, ne ale proto, aby dobývala, bude pomáhat. Vztahy mezi bělochy se ve filmu moc nerozebírají, taky v něm jsou jen dvě bílé postavy, záporná a kladná, která má o hodně víc prostoru. 

Ztracený ráj

Ze všeho nejvíc je Black Panther o obrazu Afriky v mysli černých Američanů, jejich rozporuplném vztahu k ní. Na jednu stranu bájná domovina, pravlast, která je ale vzdálená a nesrozumitelná – potomci někdejších otroků většinou ani netuší, ze kterého místa v Africe jejich rodiny pocházejí. Afrika je ztracený ráj, k němuž se část amerických černošských elit dlouhodobě upíná. Od snah o návrat osvobozených otroků, kteří v západní Africe založili republiku Libérie, přes demonstrace sjednocujících snah, spřízněnosti, jako bylo památné utkání o titul boxerského šampiona mezi Muhammadem Alim a Georgem Foremanem v Kinshase, hlavním městě tehdejšího Zairu, nebo zavedení v africké tradici nekořenícího svátku Kwanzaa, jehož slavením si lidé afrického původu mají připomínat svoje dědictví.

Zároveň ale existuje i jakési zklamání z Afriky, její politické a sociální reality. Podobně i vztahy mezi černými Američany a čerstvějšími imigranty z Afriky nejsou zrovna idylické, existují mezi nimi výrazné třecí plochy kvůli přetrvávajícím stereotypům na obou stranách (líní Afroameričané, zaostalí Afričané). Roli v tom ale hraje i jaksi odlišné nastavení obou skupin, mezi černými Američany existuje tendence upínat se k historii útlaku a dožadovat se nějaké její zpětné korekce, nově přišedší Afričané tuhle potřebu necítí, spíš žijí tradiční americký sen, Afrika pro ně není vysněná země, ale spíš realita, kterou chtěli nechat za sebou.

Filmový Black Panther jako kdyby se snažil oba tyhle pohledy usmířit, T’Challa a umírající Killmonger nakonec zažijí jakési sbratření, král Wakandy se v závěru filmu objeví v ghettu v kalifornském Oaklandu (pochází odtud režisér filmu), aby začal šířit poznání a pomáhal chudým a marginalizovaným. Black Panther je docela optimistický film. V něčem je ale jeho vyznění – možná ne vědomě a přiznaně – melancholické. Ta smyšlená Wakanda, černošská mocnost, která netrpí problémy skutečné Afriky a je schopná je vyřešit, je právě jenom... smyšlená. Black Panther je tak zároveň projevem pokračující emancipace a změněné společenské atmosféry, v níž, řekněme, černý nacionalismus nepatří do politického undergroundu, ale aplaudovaného a masově konzumovaného mainstreamu. V jeho srdci je však utopický sen o ideální černé mocnosti. Při vší snaze o společenskou relevanci zůstává Black Panther především únikovou fantazií, možná trochu jiného druhu.