Nad novou knihou Matta Ridleyho

Proč svoboda přeje inovacím

Nad novou knihou Matta Ridleyho
Proč svoboda přeje inovacím

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Svět je na tom vlastně docela dobře. V době, kdy na planetě stále zuří pandemie koronaviru a západní města se zdají na pokraji revoluce, se to může jevit jako odvážné tvrzení. Nicméně jak dokazuje Matt Ridley ve své nové knize How Innovation Works: And Why It Flourishes in Freedom (Jak funguje inovace a proč se jí daří ve svobodě), svět v relativně krátké době prodělal technologickou a vědeckou revoluci, jejíž hranice jsou teoreticky nedosažitelné. Problémem však může být postupné odbourávání svobody, což vede ke stagnaci a úpadku. Jednou z brzd současného Západu je podle něho neuvěřitelná míra přeregulovanosti.

Matt Ridley (62) je britský novinář, podnikatel, popularizátor vědy a šlechtic. Zasedá za konzervativce ve Sněmovně lordů jako pátý vikomt Ridley, i když na veřejnosti tento titul příliš neužívá. Věří, že technologický pokrok by mohl vyřešit většinu problémů lidstva, pokud se mu dá volný průchod.

Čtyři muži a parní stroj

Svoboda je podle Ridleyho naprosto zásadní, neboť drtivá většina vynálezů, na rozdíl od všeobecně sdílených mýtů, nemá jednoho vynálezce. Autor to například dokazuje na jednom ze zásadních objevů, které změnily lidstvo, na parním stroji. Že pára může pohánět věci, se tak nějak tušilo již dávno. Už antika znala jednoduché hračky na páru. Praktické využití nikoho nenapadlo. To se začalo měnit na konci sedmnáctého století a na začátku osmnáctého, kdy se o vynález parního stroje přičinilo hned několik mužů. Prvním z nich byl Francouz Denis Papin, který však trávil hodně času v Londýně. Ten se jako první začal zabývat využitím páry, dnes je znám hlavně díky sestrojení Papinova hrnce, nebyl však schopen vyrobit funkční parní stroj. S tím přišel až Thomas Savery, jeho vynález však byl nevýkonný a v reálném životě se příliš neuchytil. První takovou věc s praktickým využitím vymyslel Thomas Newcomen v roce 1712. Jeho zařízení dokázalo vypumpovat vodu z šachet, spotřebovávalo však neuvěřitelné množství energie, nevyplatilo se proto instalovat je jinde než v blízkosti uhelných dolů, kde byl dostatek levné energie po ruce. Nakonec v roce 1776 Newcomenův nápad vylepšil James Watt, čímž umožnil jeho využití i jinde než při těžbě uhlí. Průmyslová revoluce mohla začít.

Podle Ridleyho není náhoda, že parní stroj byl vynalezen zrovna v Británii a zrovna v této době. Británie byla na tehdejší poměry svobodnou vzdělanou zemí, kde si lidé navzájem vyměňovali poznatky, kradli si nápady a opisovali od sebe. Ve velkých uhelných pánvích existoval dostatek energie k pohánění strojů a současně velký hlad po tom, udržovat doly nezaplavené. Na řešení problému pracoval velký počet chytrých hlav. Čtyři zmínění gentlemani k tomu nejvíc přispěli, ale kromě nich nepochybně existuje dlouhá řada méně známých nebo anonymních pomocníků, kteří mají na vynálezu svůj podíl.

Příklad parního stroje také ukazuje rozdíl mezi vědcem a inovátorem. Pisatel tvrdí, že málokdy v historii ten, kdo s nějakým nápadem přijde, ho také dokáže přetvořit v uplatnitelný přístroj. Jednou z mála výjimek je vynálezce rádia Guglielmo Marconi. Vědec-teoretik Papin funkční parní stroj sestrojit nedokázal. Savery, Newcomen ani Watt nebyli vědci. Savery byl možná vojenský inženýr, příliš o něm nevíme, Newcomen železář, Watt inženýr specializující se na opravu Newcomenových strojů, díky tomu dostal nápad na jejich vylepšení.

Další potřebnou složkou úspěšné inovace je cyklus pokus-omyl. Ridley ukazuje, že k většině úspěšných vynálezů došlo až po dlouhém zkoušení a zjišťování, co vlastně nejlépe funguje. Jako příklad uvádí Thomase Edisona. Ten sice nevynalezl žárovku, protože až 21 lidí o sobě mohlo tvrdit, že ji nezávisle na sobě vymysleli, ale Edison byl první, který ji dokázal dostat do stavu, aby byla komerčně využitelná. Došlo mu, že musí najít vlákno, které bude dostatečně jasně a dlouho svítit, ale zároveň nespotřebuje příliš mnoho energie. Po otestování 6000 vláken dospěl k názoru, že nejlepší je karbonizované vlákno z japonského bambusu.

Dobrý příklad dávají také bratři Wrightové, kteří metodou pokus-omyl dlouho testovali na kluzácích nejlepší zakřivení křídel a další nutnosti potřebné k tvorbě letadla. Naopak jejich konkurent Samuel Langley, financovaný americkou vládou, sestrojil letadlo čistě na základě teorie. Při prvním pokusu o vzlet hned potupně spadlo do jezera.

Prostor k neúspěchu

Autor míní, že zásadní pro inovaci je velké společenství lidí, kteří si mohou svobodně vyměňovat názory a mají prostor k soustavnému neúspěchu. Liberální pravidla ohledně bankrotu vedou k rychlejším inovacím podle amerického rčení Selži rychle a selži často. Americké státy, jež mají takzvanou výjimku o usedlosti, která podnikatelům dovoluje ponechat si dům, pokud zbankrotují, zažívají větší míru inovace než jiné. Podporuje to riskování a zvyšuje naději, že mezi neúspěšnými pokusy bude nějaký, který se uchytí.

Není náhoda, že centrem technologického pokroku se někdy koncem sedmnáctého století stala Evropa. Její politická rozdrobenost znamenala, že pokud se nějaká vláda snažila o silnou regulaci a zákazy, člověk se mohl jednoduše zvednout a odstěhovat jinam. To například v silně centralizované Číně nešlo. Stejně tak není náhoda, že technologickým lídrem ve dvacátém století se staly Spojené státy. Jejich federativní struktura tomu posloužila podobně jako rozdrobenost Evropy. Pokud jeden stát něco zakázal, výroba se přesunula do jiného. Ridley tvrdí, že se sílící federální vládou, která si nárokuje stále víc pravomocí, které dřív patřily jednotlivým státům, klesá také inovativnost americké ekonomiky.

Velká část knihy se zabývá mapováním úspěchů lidstva. Zemědělství se stalo natolik účinným, že nejen dokáže nakrmit rostoucí světovou populaci, ale děje se tak na stále menší ploše. Mezi lety 1960 a 2010 se plocha půdy nutná k vypěstování určitého množství potravin snížila o 65 %. To vedlo k rozšiřování divoké přírody. Od roku 1982 celosvětové zalesnění vzrostlo o 7 %. V polovině tohoto století svět uživí devět miliard lidí z menší plochy, než jaká byla nutná k uživení tří miliard v roce 1950. Ridley evidentně opovrhuje zemědělci, kteří farmaří organicky. Tvrdí, že kvůli větší potřebné ploše je to neekologické a planetu by to nikdy nedokázalo nasytit.

Svět se podle britského zákonodárce postupně stává sám od sebe ekologičtějším. Je to proto, že inovace neustále směřuje k tomu, jak z mála získat víc. V roce 1959 standardní váha hliníkové plechovky byla 85 gramů, dnes je to 13 gramů. Využívání LED zářivek vedlo k překonání Jevonsova pravidla. To se zakládalo na pozorování, že šetření energie vedlo paradoxně nakonec k její větší spotřebě. Například levnější zářivky znamenaly, že lidé víc svítili, takže ve výsledku se energie neušetřila. Jenže LED zářivky jsou natolik výkonné, že lidé by museli svítit desetkrát víc než s běžnou žárovkou, aby dosáhli stejné spotřeby. To je v podstatě nemožné.

Podobné je to v ostatních oblastech. Od roku 2008 americká ekonomika vzrostla o 15 %, ale celková spotřeba energie klesla o 2 %. Američané také používají o 22 % méně vody a o 25 % méně hnojiv, ale vyprodukují víc potravin. Počet emisí na kilowatthodinu klesá. Díky jaderné energii by to mohlo být ještě rychlejší. Jenže strach z ní vedl k její masivní regulaci, což znemožnilo cyklus pokus-omyl, tedy i zvětšení výkonnosti jaderných elektráren a zlevnění jejich výstavby. Ridley se obává, že atomové elektrárny nikdy nesplní svůj příslib masivní produkce energie téměř zadarmo.

Státní regulace považuje pisatel za jednu z největších překážek vůbec. Nejhorší je v tom podle něho Brusel. Regulace a směrnice EU spolehlivě dusí inovace v zárodku. Dobrým příkladem je GDPR, které možná splnilo slib větší ochrany soukromí na internetu, ale zároveň neumožňuje rozvoj malých firem, které si nemohou dovolit splnit náročná pravidla. Zvlášť malé americké firmy se tak z Evropy raději stahují. Příkladů je ale víc. Evropské tažení proti geneticky modifikovaným potravinám vedlo k tomu, že tady EU naprosto ujel vlak, přestože nebezpečí spojované s GMO se nikdy nepotvrdilo. Jako obzvlášť obludnou vidí Ridley „zásadu předběžné opatrnosti“, kdy nové technologie musejí dokázat, že nejsou nebezpečné. V EU se to zvrhlo mimo zdravý rozum a spolehlivě to škrtí inovaci a slouží jako bariéra novým technologiím. EU totiž vždy zvažuje pouze možná rizika, ale ne výhody. V EU se tak stále používá vysoce toxický síran měďnatý k hubení plísní, protože byl zaveden před předběžnou opatrností. Jeho bezpečnější náhražky však nedokážou přeskočit evropské bariéry.

Příliš právníků, málo vědců

Nejde však jen o regulace. Za stejný problém považuje Ridley tendenci firem vytlačovat nové konkurenty. Nynější firmy mají příliš právníků a málo vědců. Často k tomu využívají zavedené regulace, někdy spolupracují na jejich zavádění, aby zabránily vstupu nových hráčů.

S tím souvisí patenty. Neexistují prý důkazy, že by přispívaly k větší inovaci, spíš naopak. Největší rozvoj parních strojů nastal po roce 1800, kdy Wattovi vypršela ochranná lhůta na jeho hlavní patent. Ridley proto navrhuje zkrácení doby ochrany patentů u většiny běžných výrobků na dva roky.

V udržení technologické nadvlády Západu však příliš nevěří, ten prý pod tíhou regulací a firemní lenosti pomalu, ale jistě ztrácí náskok. Překoná ho Čína. Ta je sice politicky nesvobodná, ale ekonomicky a ve výzkumu má méně bariér než Evropa a USA. V Británii se již třicet let rozhodují, jestli postavit novou ranvej u letiště Heathrow, ke konečnému verdiktu stále nedospěli. Nekonečné komise zkoumají vliv na životní prostředí, sousedy, ekonomiku atd. V Číně za deset let vybudovali 11 tisíc km nových dálnic. Čínští podnikatelé se řídí pravidlem 9-9-6, tedy práce od devíti do devíti po šest dní v týdnu, což je pracovní morálka dnes na Západě nevídaná. Přitom v době největšího rozkvětu v Británii, USA a Německu běžná. Čína již nyní v mnoha oblastech Západ překonává.

Přesto podle Ridleyho čínský zázrak nemůže dlouho vydržet. Jak „kapitáni průmyslu“ budou sílit, budou se snažit zabránit vzniku konkurentů, stejně jako se to stalo na Západě. Ale díky autoritářskému režimu ten proces bude rychlejší. Matt Ridley vkládá velké naděje do Indie nebo Brazílie, kde je relativně svobodná politika i ekonomika. Obě země vykazují první náznaky zrychlujících se inovací. Pokud štafetu od Západu nepřevezmou, svět technologicky zakrní.

28. června 2020