Debata uprostřed probíhajícího mistrovství Evropy

Fotbal jako politika, kšeft a pohádka

Debata uprostřed probíhajícího mistrovství Evropy
Fotbal jako politika, kšeft a pohádka

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V mnoha místech Evropy pokračuje mistrovství kontinentu v kopané. V Česku se často připomíná, že se tak děje pětadvacet let poté, co zdejší tým získal na šampionátu v Anglii nečekaně stříbro. Atmosféra těch dvou mistrovství je ale výmluvným způsobem rozdílná. V roce 1996 optimistické setkání týmů z různých míst Evropy a jejich fanoušků v době doznívající euforie z pádu železné opony a entuziastického evropanství. Čtvrt století poté sledujeme podivným způsobem zorganizovaný turnaj, v němž jsou slyšet i silné ozvěny politických sporů a prohlubujícího se rozdělení uvnitř Unie. Na druhou stranu – nic nového. Fotbal je dlouhou dobu víc než jenom sport. Také o společenské či politické dimenzi probíhajícího mistrovství a jeho vnímání v různých zemích Týdeník Echo debatoval s šéfredaktorem české verze fotbalového magazínu Panenka Štěpánem Etrychem, Jaroslavem Šimovem z ruské sekce Rádia Svoboda, polským novinářem a spisovatelem Mariuszem Suroszem, který v Polsku právě vydal knihu Praha / České cesty, hispanistkou a překladatelkou Anežkou Charvátovou a publicistkou Lucií Sulovskou. Debata probíhala v mezidobí po zápasech ve skupinách a před začátkem osmifinále (tam ČR uspěla: výhrou 2:0 nad Nizozemskem postoupila do čtvrtfinále, kde se v sobotu 3. července střetne s Dánskem).

Surosz: Před pětadvaceti lety přijeli fanoušci šestnácti týmů do Anglie na mistrovství, jehož heslo znělo Fotbal se vrací domů. Teď hraje čtyřiadvacet mužstev v různých městech. A nejvíc symbolickou událostí šampionátu podle mě byl kolaps dánského hráče Christiana Eriksena, odhalila se v něm totiž pravá tvář současného fotbalu, který je především velký byznys. Mohl to vidět celý svět a právě kvůli byznysu je mužstev na mistrovství tolik a hraje se takovýmhle způsobem.

Etrych: Rozdíl oproti šampionátu před pětadvaceti lety je veliký. Současnému mistrovství chybí jednotící prvek, kdy fanoušci různých týmů přijedou do jedné země, cestují po ní a vytvářejí atmosféru šampionátu. V situaci, kdy se turnaj hraje v jedenácti městech od Sevilly po Baku, tohle není možné. Fanouškovský svět není jen na stadionu v době utkání, ale hlavně v ulicích pořadatelských měst, kde se potkávají a mísí příznivci různých týmů a vzniká neopakovatelná, fajn atmosféra. To letos neexistuje a takhle by to bylo i bez ohledu na covid. Kolik lidí si může dovolit cesty napříč Evropou, navíc v situaci, kdy před začátkem vyřazovací části ani nevědí, v jaké zemi bude jejich tým hrát? Tohle UEFA nedomyslela.

Z postsovětského prostoru se na šampionát dostaly týmy dvou zemí, které jsou už několik let v konfliktu hraničícím s válkou – Ruska a Ukrajiny. Ovlivnilo to v nich nějak vnímání šampionátu?

Šimov: Jistě ovlivnilo. Nejdřív bych ale rád vyjádřil souhlas se Štěpánem Etrychem. Šampionátu skutečně chybí „locus ferias“, místo svátku, místo, v němž lidé společně prožívají cosi hezkého. Teď k vaší otázce. Ten spor se projevil už v trochu provokativním gestu Ukrajinců, kteří chtěli mít na dresech heslo „Sláva Ukrajině! Hrdinům sláva!“, což je heslo, které má velkou a dlouhou historii, v některých ohledech spornou. V dnešní době je ale především spojované s revolucí roku 2014. Rusové zas vygradovali situaci tím, že si na ukrajinské dresy stěžovali UEFA, což tu situaci ještě víc politicky vyhrotilo. Když se hrálo mistrovství Evropy v roce 1996, bylo to jen pět let po rozpadu Sovětského svazu, tehdejší vývoj opravňoval naději v přicházející větší evropskou sounáležitost, do níž budou tak nebo onak zapojeny i ty nejvýchodnější země kontinentu. Teď se hraje spíš v době izolace a konfrontace.

Je vnímání šampionátu v Rusku a na Ukrajině tomu odpovídajícím způsobem bojovné? Nebo ho lidé berou prostě jako sportovní turnaj?

Šimov: Ve fotbale se vždycky nějak projevuje politika. V tomhle případě bylo jedině dobře, že hrací systém mistrovství byl nastaven tak, že bylo velice nepravděpodobné, aby na sebe týmy Ruska a Ukrajiny narazily, neumím si představit, kolik policajtů by muselo být nasazených ve městě, kde by se takové utkání hrálo.

Účastníci Salonu časopisu Týdeník Echo. - Foto: Jan Zatorsky

Politicky nejnabitější zápas dosavadního průběhu mistrovství ale nakonec bylo utkání Německa proti Maďarsku v Mnichově. Mnichovská radnice chtěla nechat nasvítit stadion duhovými barvami na protest proti novému maďarskému zákonu, který zakazuje propagaci LGBT životního stylu ve školách. Vnímali maďarští fanoušci tohle utkání jako něco víc než sport?

Sulovská: Vnímali, ale myslím, že je důležité říct, že iniciativu v tom měli jednoznačně Němci, kteří to utkání pojali jako střet mezi vyšším lidstvím a civilizací a bigotní zaostalostí. Maďaři k zápasu nepřistupovali jako k příležitosti vypořádat se se západní Evropou. Chovali se apoliticky, v týmu jsou na to různé názory, například brankář Gulácsi v minulosti podpořil LGBT komunitu. Až kvůli té německé iniciativě zápas tuhle dimenzi v očích maďarských fanoušků získal. Do složité situace se tak paradoxně dostala protiorbánovská opozice, nikoli Orbán, na jehož voliče tato témata a obecně vymezování se vůči té kulturní levici v západní politice mají mobilizační účinek. Opozice musela nějak reflektovat, že naprostá většina lidí v zemi – bez ohledu na postoj k Orbánovi – fandí maďarskému týmu. To, že Orbán a jeho Fidesz prosadili zákon v téhle době, se pro ně, myslím, ukázalo jako spíš výhodné, prozatím.

Vztah Viktora Orbána a jeho vlády k fotbalu je až fanatický. Státní podpora kopané je v Maďarsku obrovská. Pomáhá to vládě i politicky?

Sulovská: Orbánova vláda fotbal podporuje víc, než by se na relativně malou a ekonomicky slabší zemi slušelo. Dvanáct let ji za to ostře kritizuje opozice. Kopaná a vláda tak jsou určitým způsobem spojeny i v myslích lidí, symbolem Orbánova vládnutí je také těch asi deset fotbalových stadionů, které byly postaveny všude možně, včetně vesnice, kde premiér prožil část dětství. Během Eura ale i většina opozice demonstrovala, že národní tým podporuje, na utkání chodili politici snad všech stran.

Šimov: V Rusku je fotbal sport číslo jedna co do popularity, není to ale sport, v němž by se od ruské reprezentace čekaly velké výsledky, tím je hokej. Když letos na hokejovém šampionátu Rusko vypadlo ve čtvrtfinále, hodně se o tom psalo jako o velké ostudě. Když se na mistrovství světa ve fotbale, které se hrálo v Rusku, dostal ruský tým do čtvrtfinále, bylo to naopak považováno za velký úspěch. Je pravda, že v ruském fotbale je hodně peněz. Po vyřazení Ruska na probíhajícím Euru se hodně píše o platu hlavního trenéra Čerčesova, který činí dva a půl milionu eur ročně. A lidi se ptají, jestli je to adekvátní ohodnocení trenéra, jehož tým je pak na šampionátu s to porazit jedině slabé Finsko a ve skupině skončí poslední. Zároveň ale ruští fanoušci vědí, že to tak s ruským týmem většinou bývá. Nejsou zvyklí si dělat velké naděje. Každý ví, že vrcholem možností je dostat se ze skupiny, a tím to skončí. Nebo to skončí ještě dřív, jako letos. V té přehnaně vlastenecké atmosféře, která teď v Rusku panuje, je zklamání z toho výraznější. V týmu přece jen bylo pár dobrých hráčů. Třeba Golovin, mimo Rusko se mluvilo i o Arťomu Dzjubovi, tomu se ale lidi v Rusku spíš smějí. Jednak přestoupil ze Spartaku Moskva do Zenitu Petrohrad, což se neodpouští, a taky se na internet dostalo video, na kterém je Dzjuba zachycený, řekněme, při tom typu sexuálního aktu, ke kterému nepotřebujete partnera.

Surosz: Před každým šampionátem se v Polsku probouzí naděje, že se podaří zopakovat úspěchy ze světových šampionátů 70. a 80. let, a pak dojde ke zklamání. Dokonce se říká, že vždy hrajeme tři zápasy. První je úvodní, druhý je o všechno a třetí o čest. Letos se to trochu změnilo, o všechno jsme hráli až v tom třetím zápase, dobře to ale nedopadlo. A po takovém zklamání začíná národní diskurz, proč se to stalo.

Má fotbal nějakou politickou dimenzi i v současném Španělsku, Anežko? Historicky to tak bylo, třeba za Francových časů byl Real Madrid vnímán jako režimní klub, zatímco FC Barcelona byl tým jaksi opoziční, reprezentující také katalánský nacionalismus. Ten španělsko-katalánský spor přetrval až dodneška.

Charvátová: Ve španělské reprezentaci se ale moc neprojevuje. A za těch Francových časů za národní tým nastupovala řada Basků, tudíž Baskové tehdy fandili reprezentaci Španělska. Letos mám takový obecný dojem, že to mistrovství lidi přitahuje míň než v minulosti, nejenom kvůli pandemii a tomu skutečně nešťastnému způsobu, jímž je šampionát zorganizován. Z lidí v mém okolí mám dojem, že už mají fotbalu plné zuby, jako kdyby v něm už nešlo o sport, ale jenom o peníze. Potvrzují to i různé aféry kolem sponzorství, to, jakou pozornost vyvolá, když Cristiano Ronaldo odstrčí ze záběru lahev coca-coly, působí jako důkaz, že všechno tohle je důležitější než sám fotbal. Já si myslím, že to je špatně, když coca-cola, nezdravý nápoj plný cukru, sponzoruje fotbalové mistrovství.

Etrych: Nemyslím si, že by fanoušci ztráceli o fotbal zájem kvůli tomu, že v něm jsou velké peníze. Nějaké kauzy kolem sponzorů či národních asociací na to moc vliv nemají. Ve chvíli, kdy rozhodčí zápas zahájí, se v lidech vždycky probudí emoce spojené s hrou a zbytek nehraje roli. A zájem graduje, když se jejich týmu daří. To se o fotbal začnou zajímat i ti, kteří ho běžně nesledují. Kdybychom postoupili z osmifinále, půjdou lidi na další zápas koukat na velkoplošné obrazovky třeba do Riegrových sadů bez ohledu na nějaký vzruch okolo Coca-Coly či Heinekenu. Spousta lidí má jasný názor na to, kdo by měl nebo neměl akce jako mistrovství Evropy sponzorovat. Na jednu stranu je dobře, že je byznys pod určitým drobnohledem, na druhou je ale věcí organizátora, s jakými sponzory spolupracuje. Komu se to nelíbí, nemusí turnaj sledovat nebo se ho účastnit. Cristianu Ronaldovi třeba vadí Coca-Cola. Že bude turnaj sponzorovat, ale věděl předem, takže férovější než dělat gesta v podobě odstraňování lahví by bylo říct: Na té akci hrát nebudu. Elitní fotbalisté jsou skvěle placeni právě díky sponzorům, a pokud s nimi mají problém, nic jim nebrání fotbalu plného velkých peněz nechat a jít hrát za některý klub z nižších soutěží.

Dnes sledujeme podivným způsobem zorganizovaný turnaj, v němž jsou slyšet i silné ozvěny politických sporů a prohlubujícího se rozdělení uvnitř Unie. - Foto: Profimedia.cz

Na letošním šampionátu je silněji vnímáno rozdělení mezi tradičním Západem a postkomunistickým světem. Řeší se, kdo kdy klečí nebo neklečí. Jedni protestují proti ne dost pokrokovému vztahu k sexuálním menšinám na východě, jiným přijdou absurdní detaily, jimiž se západní fotbalové svazy zabývají ve svém boji proti rasismu. Třeba když Edinson Cavani z Manchesteru United dostane od Anglické fotbalové asociace (FA) trest za to, že na Twitteru použije výraz „gracias negrito“, který je v jeho domovské Uruguayi naprosto běžný a není na něm nic rasistického.

Charvátová: Problém je také v tom, že UEFA je naprosto nedůsledná a nečitelná, nevadí jí poklekávání před zápasem, a pak zakáže nasvícení stadionu v Mnichově barvami duhy. Mimochodem, „negrito“ je v Uruguayi běžné oslovení, nezávisle na barvě pleti, znamená to „kamaráde“ nebo i „miláčku“. I mě v zemích jižního cípu klidně osloví „negrita“. Na druhou stranu Cavani ten trest přijal a nic tak strašného se mu nestalo. Myslím, že sám podporuje práva menšin a chápe, že občas se holt něco přežene.

Jenomže ta vzdálenost mezi realitou fotbalového byznysu a vznešenými hesly se podle mě zvětšuje. Na šampionátu se masivně prezentují čínské firmy a Gazprom, který přece taky něco reprezentuje. A pokud fotbalovému svazu tak moc záleží na lidských právech, tak moc nechápu, proč se hraje v Baku a proč se příští mistrovství světa koná v Kataru.

Sulovská: Na zápase Maďarska s Německem bylo fascinující, jak se tam mísily duhové vlajky a loga Qatar Airways, který je sponzorem Bayernu Mnichov, klub jezdí do Kataru i na soustředění. A žádný pohyb v německé politice to nevyvolává.

Etrych: Jak bude příští rok mistrovství světa v Kataru vypadat, jsem skutečně hodně zvědav. Celkově mi ale přijde, že FIFA nebo UEFA se zase až tak moc netváří, že by fotbal byl něco víc než byznys a zábava, aspoň ve srovnání s postojem Mezinárodního olympijského výboru. Olympijské hry jsou sice stejný byznys jako šampionáty ve fotbale, MOV se ale tváří, že jde hlavně o myšlenku přátelství a lidství, a v té souvislosti vyžaduje striktní apolitičnost. Kdyby někdo na olympiádě v Pekingu na stupních vítězů zamával tibetskou vlajkou, nejspíš mu medaili odeberou a ještě ho z her vyloučí. Na druhou stranu už jen fakt, že MOV pořadatelství Pekingu přidělí, je přece také politické gesto: není možné uspořádat olympiádu v Číně, aniž by člověk šel do holportu s tamním režimem. V tom mně přijde MOV pokrytečtější než UEFA či FIFA, které také jedou svůj byznys, ale nedělají ze sebe takovou mírovou holubici, která sjednocuje národy.

Charvátová: Právě takové věci podle mě lidi od fotbalu odpuzují. A uplynulém roce taky třeba to, že si profesionální fotbalisti pro sebe vykřičeli výjimky, zatímco amatéři v době uzavírky sportovat nesměli.

Surosz: Souhlasím se Štěpánem, bez velkých peněz by fotbal na vrcholné úrovni nebyl možný. A gesto Cristiana Ronalda na mě neudělalo velký dojem. Nic neriskoval, co může Coca-Cola udělat Cristianu Ronaldovi? Kdyby něco podobného udělal třeba někdo z reprezentantů Makedonie, byla by to jiná situace. Ale chci mluvit o něčem jiném. Kromě politiky a kromě byznysu ve fotbale pořád existuje rozměr pohádky, mýtu. Podívejme se na zápas Dánska proti Rusku. Ve skutečném světě mimo fotbal přece není možné, aby malé Dánsko porazilo supervelmoc. Podívejme se na nadšené fanoušky Walesu, který zase postoupil ze skupiny, na minulém Euru se dostal dokonce až do semifinále, podívejme se na zápasy Maďarska, které si Maďaři určitě budou pamatovat, protože to byly heroické boje a možná v nich byl položen základ jejich příštích úspěchů. Samozřejmě jsou ve fotbale velké peníze. A ty peníze umožňují milionům a milionům lidí na celém světě sledovat zápas Dánska s Ruskem, který je zároveň pohádka i pravdivý příběh. A nejde jenom o příběhy týmu, ale i příběhy hráčů. Kdo by byl Cristiano Ronaldo bez fotbalu? Nebo Pavel Nedvěd?

Šimov: Na Ukrajině je takovým symbolem současný trenér reprezentace Andrij Ševčenko. Obyčejný ukrajinský chlapec, který se stal světovou hvězdou první velikosti. A dokonce se z něj, myslím, stal i dobrý trenér, jakkoli mohly být výsledky Ukrajiny ve skupině lepší. Rozhodně je to ale naplnění toho fotbalového snu o člověku, který došel odnikud a z ničeho až na úplný vrchol.

Etrych: Lidi mají rádi příběhy odvážných trpaslíků. Třeba na posledním mistrovství Evropy v roce 2016 si oblíbili Island, který prošel ze skupiny a senzačně to dotáhl až do čtvrtfinále. Tenhle příběh rezonoval po celém světě. Mnoho lidí, jejichž reprezentace už vypadla nebo se na turnaj vůbec nedostala, fandilo právě Islandu, aniž by třeba předtím měli tušení o existenci fotbalu v této zemi. Sledovali příběh, který je zajímavý a emotivní, a chtěli, aby pokračoval co nejdéle. Takovéto zápletky samozřejmě turnajům pomáhají. Kdyby v semifinále Eura pokaždé hrály Německo, Francie, Itálie a Španělsko, byla by to docela nuda.

Charvátová: Ještě víc takových velkých příběhů je v latinskoamerickém fotbale, ale spíš příběhů jednotlivců než týmů. Na Copa América, která právě probíhá, hraje deset týmů, žádný trpaslík mezi nimi není. Navíc se letos hraje ve dvou skupinách po pěti, z nichž postupují první čtyři, takže ve většině utkání před vyřazovací fází o tolik nejde. Ale jsou tu příběhy hráčů. Diego Maradona, který se narodil ve slumu a stal se v Argentině něčím na způsob boha. Teď jsou zas všichni fascinováni novou chilskou hvězdou Benem Breretonem Díazem, to je dvaadvacetiletý kluk, který se narodil v Británii anglickému otci a chilské matce, vůbec nemluví španělsky, hraje druhou anglickou ligu za Blackburn Rovers, před pár týdny ho chilský svaz poprvé oslovil, jestli nechce hrát za reprezentaci, a on hned rozhodl zápas s Bolívií a všichni ho nosí na ramenou. Kromě těch velkých příběhů jsou tam ale i velké averze, celá Jižní Amerika byla nadšená, když kolumbijský trenér vyhodil ze soustředění před mistrovstvím tamní superstar Jamese Rodrígueze, který si pořád stěžuje na různé bolístky. Ani Neymara nemají Latinoameričané vůbec rádi, protože pořád simuluje, Lionel Messi je taky daleko populárnější v Evropě než doma v Argentině. Na rozdíl od Maradony, kterého Argentinci svorně zbožňují, včetně intelektuálů.

Sulovská: Taky jsem si v českém komentáři k utkání maďarského týmu se zájmem vyslechla, že László Kleinheisler „pochází z rodiny, která neměla na jídlo, ale na kopačky bylo vždy“. Pro maďarské fanoušky má ale význam i to, že v jejich národním týmu je několik hráčů, kteří sice jsou Maďaři, ale v Maďarsku se nenarodili ani nevyrostli, pocházejí z okolních zemí, jsou příslušníky tamních maďarských menšin. Je to tedy tým stmelující národ bez ohledu na politické hranice.

Surosz: Poláci jsou samozřejmě hrdí na Roberta Lewandowského. Je v tom ale i trochu hořkosti. Ve své klubové kariéře získal všechno, s polskou reprezentací ale prakticky nic. A je jedno, kolik za ni vstřelil gólů. Největší úspěch polského fotbalu v Lewandowského éře je postup do čtvrtfinále na Euru 2016. Ale má za sebou taky složitý příběh, neměl to jednoduché, všichni obdivují jeho profesionalitu, třeba to, jak striktně dodržuje dietu, kterou pro něj připravuje jeho manželka. Každý, kdo se zajímá o fotbal, ho respektuje. Na druhou stranu. Novináři se zeptali Grzegorze Lata, lídra slavného polského týmu, který získal bronzovou medaili na mistrovství světa v roce 1974, jak by dopadlo střetnutí jeho mužstva se současnou polskou reprezentací s Lewandowským. Zamyslel se a řekl. „Asi bychom vyhráli 1:0.“ „A proč jenom 1:0?“ „Přece jenom je nám všem už přes sedmdesát.“

2. července 2021