Všechno jde, zdá se, jak po másle. Vláda Andreje Babiše sice na první pokus ve sněmovně důvěru nezíská, sociální demokraté už ale dali najevo, že o místa v druhém Babišově kabinetu stojí, naděje, že ANO na svou stranu získá ještě nějakou jinou partaj nebo případně nějaké to ad hoc uskupení konstruktivních jednotlivců, je značná. Času na jejich sehnání může být docela dost.

Jako vítěz se ale po včerejšku může cítit především prezident Zeman. Dal premiérovi pro druhý pokus podmínku sehnat si 101 hlasů, kdyby takový požadavek vznesl už po sněmovních volbách, mohl by tak znejistit vlastní pozici před volbami prezidentskými. Teď už Babiš na Zemanovo vyjádření nemůže reagovat, prezident, který vítězi voleb šel velmi ochotně na ruku, se pro Babiše stává potřebným i nadále, jejich pozice se stává rovnoprávnější. Miloš Zeman bude mít dostatečně velký manévrovací prostor.   

Schopnosti Miloše Zemana jsou v mnoha ohledech přeceňovány – jako myslitele, jako politika ve smyslu člověka, který dokáže navrhnout řešení a prosadit ho, jako rétora a debatéra. Co se ale prezidentovi rozhodně upřít nedá, je jakýsi mocenský drajv, schopnost za mocí jít a dosáhnout jí, udržovat si ji, rozšiřovat ji. Součástí toho je i schopnost politické hry, dobře časovat jednotlivé kroky, posouvat hranice tím směrem, jakým se to hodí. Je taky součást politiky a Miloš Zeman si ji osvojil dobře. Jde-li o moc, dokáže být koncentrovaný a přesný, bezskrupulózní. Dříve zmíněné přeceňování jeho jiných schopností souvisí také s celkově tristní úrovní zdejší politiky a politiků, v jejímž prostředí může i Miloš Zeman působit jako člověk nadaný výjimečnými schopnostmi.

Ani ten jeho nezpochybnitelný mocenský tah by mu sám o sobě úspěchy nezaručoval. Na jeho straně, zdá se, je i doba, která přeje takové hodnotami nezatížené vůli mít moc, toleruje ji, anebo jí rovnou fandí. Prezident podobně jako šéf ANO umí odpovídat na tu zvláštní, v něčem protichůdnou poptávku. Rozpalovat moralizující pobouření nad tím, jak všichni kradou, všichni na nás kašlou, nejednají v zájmu země a jejích lidí a podobně, podepírat to rozvláčným mudrováním často bez hlavy a paty. A zároveň se chovat jako naprostý cynik, který jde tvrdě a výhradně za svým. Jinak smýšlející část české společnosti zatím, zdá se, nedokázala přijít s adekvátní politickou odpovědí, respektive najít člověka, který by jí byl schopný. Vypovídá to především o ní.