Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov tento týden přišel s dalším odůvodněním napadení Ukrajiny. „Naše speciální vojenská operace má za cíl ukončit bezohlednou expanzi a bezohledný kurz k naprosté dominanci USA a ostatních západních zemí pod nimi na mezinárodní scéně,“ řekl v rozhovoru pro kanál Rossija 24.

Jistě to může působit jako další z řady často protichůdných racionalizací, jimiž ruské vedení ospravedlňuje vojenskou agresi na Ukrajině a průběžně je podle momentální potřeby a také dle vývoje situace na bojišti vyměňuje. Je snadné si z toho dělat legraci, vidět v tom další příznak toho, že situace se nevyvíjí podle plánů Kremlu, nutí ho neustále improvizovat, vymýšlet si. Jenomže podceňování nepřítele není zrovna spolehlivý způsob, jak vyhrát válku. A Lavrovova slova, jimiž se ministr pokusil válku znovu „přerámovat“, mohou najít vstřícné publikum.

Ruská diplomacie ale může doufat, že nejvděčnější posluchače najde mimo západní kulturní okruh. Mezi elitami nastupujících mocností někdejšího třetího světa. Prezentuje přepadení Ukrajiny také jako součást zrození multipolárního uspořádání světa, v němž už nebude dominovat jedna supervelmoc.

Takový svět se v posledních letech může zdát blíž – Amerika je vnitřně rozdělená, mluví se o jejím stahování se z Evropy. Také ztrácí něco ze své „soft power“, přitažlivosti, schopnosti tvarovat svět silou idejí a obrazů, ne zbraní. Provokuje averzi, nejenom nepříliš úspěšnými vojenskými intervencemi na Blízkém východě, ale někdy také „kulturním imperialismem“, třeba také necitlivým vnucováním hodnot západním způsobem chápaného pokroku tam, kde o ně nikdo moc nestojí.

Rusko se tváří, že prosazuje něco spravedlivějšího, že na Ukrajině hájí i zájmy elit zemí, jako jsou Čína nebo Indie a další, které se ucházejí o svůj podíl na globální moci. Moskva potřebuje, aby uvěřily, že na Ukrajině nějakým způsobem válčí i za ně, potřebuje jejich podporu, aspoň ticho, a jejich ekonomickou spolupráci.

A jistým způsobem může válka na Ukrajině být předzvěstí podoby toho prý přicházejícího multipolárního světa. Světa, kde moc „leží na chodníku“ a je potřeba ji jenom sebrat, kde o dominanci soupeří mocnosti, jejichž hodnoty zdaleka nemusejí odpovídat tradičnímu západnímu pojetí lidských práv a jejichž zájmy často jsou protichůdné. Pokud někdo chce dosáhnout nového uspořádání hierarchie síly, dosáhne toho často právě silou. Ten Rusy opěvovaný svět bez americké dominance může být světem, v němž válka oproti dnešku zdomácní.