Rusko-ukrajinská válka jako začátek čínské anexe Sibiře?

Dlouhá společná cesta

Rusko-ukrajinská válka jako začátek čínské anexe Sibiře?
Dlouhá společná cesta

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V roce 2011 vydala politoložka Kelly Greenhillová stále vlivnější knihu na téma, že masová migrace se může stát zbraní slabších států k destabilizování svých sousedů. Kniha vychází v dalších vydáních a nepřekvapují nás překlady například do estonštiny. Zdá se, že v době svého vydání šlo spíš o historickou studii asi 60 sebraných případů, kdy uprchlíci byli použiti jako zbraň dlouhodobého a téměř hromadného ničení. Po arabském jaru se však znalost knihy hodně rozšířila a dá se čekat, že v generálních štábech některých států začala být považována za praktický návod. V českém prostředí jsme před několika lety nejvíc ze všeho uvažovali o zneužití proudu afghánských utečenců, kteří by přes Rusko zaplavili severské národy, Polsko a Slovensko.

Ruská strategie hybridního konfliktu se zeměmi NATO bývá někdy ve vojenské hantýrce označována jako „podjebávka“. Bylo to a zřejmě i nadále je rozšíření pocitu, že nikomu nemůžete věřit, že vláda, ale ani významné organizace a důvěryhodní mluvčí za moc nestojí a ve skutečnosti jen hájí své vlastní cíle, tedy systematické oslabování lidských i institucionálních „pilířů národa“. Strategií podjebávky je podpora všech druhů extremistů a chaotických sil ve společnosti. Ale součástí podjebávky může být například i obchod s afghánskými narkotiky anebo vývoj nových, laciných chemických drog, které mají devastující účinky na psychiku mladých lidí, přitom jsou snadno dostupné. Na protidrogová policejní oddělení se tak můžeme dívat i jako na organizace chránící integritu národa.

V uplynulém roce se nejčastěji zmiňovaly dva případy využití migrantů. Byla to řízená, či aspoň usměrňovaná migrace Syřanů z Turecka do Řecka a podobná akce běloruského režimu zaměřená na jeho demokratičtější sousedy. Nepochybuji o tom, že ani současný proud ukrajinských utečenců není náhodnou obětí brutální invaze, ale součástí ruského destabilizačního plánu. V dlouhodobém měřítku se však zřejmě obrátí proti svému původci. Co je v této chvíli důležité: počítat s Ukrajinci jako s novou, trvalou součástí české společnosti. Zatím nás ovládá soucit a sympatie, ale co když na podzim nás bude živobytí stát o třetinu víc? Výrobci a obchodníci se zbožím, které není úplně nezbytné, začnou zavírat své provozy, nezaměstnanost poroste a mzdy bude dolů tlačit ochota Ukrajinců pracovat ze menší peníze.

Ruský přítel Vasilij mi řekl: „Neštěstím tohoto konfliktu je, že Rusové i Ukrajinci mají podobnou mentalitu. Zakousnou se do sebe a nepustí. Bude to vyčerpávající konflikt. Doněck, ale ve velkém.“ Návštěvník je v Rusku, ale i na Ukrajině překvapen tím, jak pěkně a srdečně se k sobě lidé dokážou chovat, i tím, jak oškliví a agresivní k sobě dokážou být. Obě tyto tendence (včetně závislosti části mužů na alkoholu) si ukrajinští uprchlíci přinášejí s sebou a nyní jde o to, aby to pozitivní převážilo. Zastupitel jedné obce, kde je ubytovna pro ukrajinské uprchlíky, mi řekl: „Místním začaly vadit alkoholické večírky. Já sám se těm lidem nedivím, mají to ve zvyku a potřebují zapít stres. Našli jsme zajímavé řešení. Přihlásil se nám ukrajinský student, který u nás žije celá léta, a začal svým krajanům vysvětlovat, kdo jsou Češi, jaká pravidla chování je tady zapotřebí udržovat, a celá situace se zklidnila.“

Myslím, že je nezbytné, aby i u nás vznikla podobná síť ukrajinských styčných pracovníků, kteří od samého začátku budou Ukrajincům vysvětlovat, jak se u nás mají chovat, a Čechům říkat, co Ukrajincům na hostitelích vadí. Vydali jsme se na dlouhou společnou cestou a byla by škoda si ji pokazit na samém začátku.

Mezievropa

Z duševního hlediska je ukrajinský konflikt pokračováním koronavirové zátěže a jeho výsledkem se stává nové pojetí světa, ve kterém stabilita je důležitější než zisky. Pokud budeme žít v klidném a předvídatelném světě, oželíme rostoucí platy. Stabilita znamená patřit někam, kde jsou podmínky předvídatelné a život normální. Stále víc se zdá, že Evropa se rozpadá na tři větší bloky s poněkud odlišnou mentalitou (čtvrtou oblastí by mohl Balkán nesoucí ve svých genech kus dědictví osmanské říše). Geografické hranice Evropy pravděpodobně stanovili ruští geografové na dvoře Petra Velikého, když řešili problém ruské národní identity, která se v té době hlásila k Evropě a naopak se potřebovala vzdálit mongolským, asijským a kavkazským vlivům. Tehdy byl za východní hranice Evropy prohlášen Ural. Na Kavkaze hranice najednou uskočila k západu, aby se vyhnula Turecku, i když geograficky přirozenější by tehdy možná bylo zahrnout do Evropy Malou Asii a levantské pobřeží včetně Palestiny.

V každém případě dnes stojíme před poměrně dobře definovanou západní i východní Evropou, ale s nejistým středem, který bývá označován jako střední Evropa, či možná ještě příhodněji Zwischen-Europa, Mezievropa. Co s ní udělal ukrajinský konflikt? Především se zdá, že vzniká nová ukrajinská identita, která se aspoň na většině svého území přimyká ne k západní, ale střední, „mezievropské“ části a v každém případě dál od ruského východu. Může přitom jít o prastarý návrat, protože právě v oblasti Kyjeva byla objevena sídla rozvinuté tripolské kultury, která je ještě starší než egyptské pyramidy, a přitom vytvořila pravděpodobně první velká města na světě. Největší rozptýlené, protoměstské aglomerace mohly mít i 30 tisíc obyvatel. Kyjev dalšího vrcholu dosahuje kolem roku 1000, kdy v jeho multikulturní společnosti žilo víc obyvatel než třeba v Paříži nebo Londýně.

Ukrajinská středoevropská mentalita bude ještě posílená uprchlíky, kteří mezitím nasáli atmosféru Mezievropy a po válce se vrátí domů. V jistém smyslu i my právě teď pomáháme budovat ukrajinský národ. Je to v pořádku, protože část Čechů má své dávné kořeny právě v oblasti kolem Dněpru a mnozí z nich do Čech koncem 6. století přišli přes polskou Přemyšl, kudy i dnes proudí nejsilnější proud slovanské migrace. Je to další dějství opakovaného dramatu.

Ukrajinský konflikt má však i nečekaný dopad na německou identitu. Historik Dušan Třeštík o Němcích hovořil jako o jednom z nejméně dospělých národů Evropy. Ke sjednocení Německa z nesourodé skupiny bavorských, saských, pruských a dalších městských států došlo až v roce 1871. Po krátké době budování říše dochází k oběma světovým válkám a rozdělení Německa. Národní program Německa je tak až do roku 1990 a ještě dlouho po něm ovládán problémem sjednocení, než si svá další témata nalezne například v multikulturním či ekologickém hnutí. Mezitím jako skoro všude v Evropě už nejde o nějakou ideu národa či náboženství, ale hlavní ideologií je růst HDP a pohodlný život s dovolenou v Thajsku. To vše se v koronavirových a konfliktních letech mění, protože jako skutečně důležité věci vystupuje zdraví, bezpečnost a komunita se základem v rodině. Řekl bych, že tato válka, ze které vidíme hlavně zničená ukrajinská města a mrtvé civilisty, zároveň přinese nejedno dobro.

Invaze s kufříkem, nikoli s tankem

Možná se o ukrajinské válce jednou budeme učit jako o prvním dějství čínské anexe Sibiře a vytvoření nového, obrovského čínského impéria. Nejzávažnějším, skutečně globálním dopadem konfliktu může totiž být rozšíření Číny, která bude mít dost lidí, půdy, kovů a energetických zdrojů, aby se stala nejmocnější zemí světa. Sibiř je země pro lidi bez země. Žije v ní asi 35 milionů Rusů, ale ti odcházejí do klimaticky příznivějších míst, stárnou a upíjejí se. Jejich počet během dalších dvaceti let může klesnout o polovinu. Čína má desetkrát víc obyvatel než Rusko. Za ruskými hranicemi čeká na svoji příležitost obchodovat či pěstovat pšenici skoro 100 milionů Číňanů. Informace o počtu Číňanů v Rusku se hodně liší, protože mnoho z nich zde žije ilegálně, a tak různé zdroje uvádějí počty Číňanů v rozmezí několika desítek tisíc, ale pravděpodobnější je počet 1–2 miliony a maximální odhady (ovšem ze strany ruských nacionalistů) se pohybují kolem 5 milionů. V Moskvě jsou Číňané považováni po Tatarech a Ukrajincích za třetí či čtvrtou nejrozšířenější menšinu, ale zdaleka nejvíc jich žije na Dálném východě.

Vztahy s etnickými Rusy bývají napjaté. Číňané sice pozvedli místní zemědělství a ovládli síť obchodních stanic, ale také nevybíravě těží ruské lesy a snaží se o obchodní ovládnutí jezera Bajkal jako zdroje kvalitní pitné vody. Pro Číňany nejdůležitější jsou však zásoby energetických surovin a možná nejvíc ze všeho potravinová bezpečnost. S pokračujícími klimatickými změnami se totiž zhruba třetina tradičních zemědělských čínských oblastí ocitá pod velkým tlakem. Například rýže pro celou Čínu se pěstuje zhruba jen na rozloze Itálie. Oteplování a posun vegetačního pásma dál na sever tak pro pěstování pšenice otvírá stále větší plochy Sibiře.

Číňané jsou si navíc dobře vědomi, že současná rusko-čínská hranice jim byla mocensky vnucena po prohrané druhé opiové válce v roce 1860. Tehdy Rusové těžili z toho, že západní mocnosti oslabily Čínu, takže nebyla schopná uhájit svoji severní hranici. Nyní se dá čekat, že Číňané úder Rusku oslabenému ukrajinskou válkou vrátí. Čínská anexe bude pravděpodobně probíhat podle afrického modelu vzájemné pomoci. Číňané nejprve začnou stavět dopravní infrastrukturu, zmodernizují ropovody a plynovody. K tomu postaví několik nemocnic a řadu škol. Zatímco pro Rusy jsou spíš typické náhlé, brutální útoky, Číňané postupují pomalu, promyšleně a jakoby jemně. Jejich invaze probíhá nikoli za pomoci tanků, ale s kufříky.

Z širšího pohledu je Ukrajina možná jen menší problém

Z Kyjeva do Lvova je to zhruba stejně daleko jako ze Lvova do Brna. Konflikt je blízko. Svým nečekaným násilím nás šokoval a média o něm informují téměř neustále. Ale když se na něj podíváme z širší perspektivy, tak je „jenom“ jedním z mnoha světových problémů. Hladem umírá víc dětí v Jemenu, Nigérii, Súdánu a v dalších dvaceti oblastech, kde probíhá (nebo se očekává) hladomor. Třeba Afghánistán není schopen nakrmit polovinu své populace, tedy zhruba 20 milionů obyvatel. Rostoucí ceny potravin asi do ulic vyženou Egypťany a další národy. Skutečně smrtelný dopad ukrajinské války svět možná pocítí mimo samotnou Ukrajinu, kde bude brát jídlo „hladovým a dávat je umírajícím hladem“. Z hlediska České republiky nemůžeme zachránit celý svět, ale pomoci právě té „naší“ části světa, do které, jak si v těchto týdnech uvědomujeme, Ukrajina patří.