Židé mají vlastní škatulku

Židé mají vlastní škatulku

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Británie má v posledních čtyřech letech dvě stálé kauzy, antisemitismus v Labouristické straně a brexit. Od roku 2015, kdy se lídrem Labour Party stal Jeremy Corbyn, se na veřejnost dostávají kauzy o antisemitském chování předních představitelů, šikaně Židů a dalších znepokojujících událostech. Podle mnohých je antisemitou sám Corbyn. Zhruba ve stejnou dobu začíná zápas o budoucnost Británie v EU. O obě témata se zajímal americko-izraelský spisovatel Tuvia Tenenbom. K tomu přidal ještě třetí téma: britské divadlo. Své zkušenosti z brexitovské Británie sepsal v knize Krysy Jejího Veličenstva, která vyšla v říjnu česky ve světové premiéře.

Proč jste se vlastně rozhodl napsat knihu o brexitu a Británii?

Můj hlavní vydavatel je v Německu. Když jsme mluvili o další knize, tak to bylo poprvé, co jsem přišel s nápadem já. Řekl jsem: Proč ne Británie? Můj osobní důvod byl ten, že se pohybuji v divadle, miluji dobré divadlo a na základě osobní zkušenosti můžu říct, že není nic lepšího než britské divadlo. Když jsem byl mladší, lítal jsem z New Yorku do Londýna na pár dnů, na pár nocí, prostě na skok, dívat se na divadlo jako blázen a pak zase zpět. Tak jsem řekl: Nechte mě letět do Británie, třeba rozlousknu tajemství britského divadla, proč je tak dobré. Pak je tam samozřejmě brexit, tak jsem řekl, že se budu zabývat brexitem. To byla původní myšlenka. Když jsem přijel na ostrovy, začínal jsem v Dublinu. A od začátku jsem narážel na stupidní antisemitismus. Lidé nechtěli mluvit o brexitu, protože ho mají až po krk, chtěli mluvit o Palestině. Přes Palestince se dostávali k antiizraelismu, antižidovství a dalším takovým nesmyslům. Takže jsem nakonec psal hodně o antisemitismu, protože to je to, co mi lidé řekli.

Začněme brexitem. Při svých interview jste mluvil s mnoha „lepšími“ lidmi, kteří jsou striktně proti odchodu z EU. Z vaší knihy člověk dostává pocit boje elit proti lidem.

Zajímavé je, že známe výsledek brexitového referenda. Není to tajemství. Víme, že většina hlasovala pro odchod 52 ku 48. Víme, že v demokracii, zvlášť v Británii, která se pyšní tím, že je inovátorem demokracie, první parlamentní demokracie, se výsledky respektují. Víte, já jsem v Británii host, je mi jedno, jakou cestou se vydá. Na mě to nemá vliv. Nemám žádný sobecký důvod pro to, aby se vydala tou, nebo tamtou cestou. Ale co mi vadilo jako člověku, jako někomu, kdo věří v demokracii, je skutečnost, jak remaineři zdůvodňují, že přestože lidé v červnu 2016 rozhodli o odchodu, přestože vláda jim řekla, uděláme cokoli, co nám poručíte, a parlament řekl, uděláme cokoli, co nám poručíte, tak to nechtějí provést. Používají všechny výmluvy, co mají. A já jako návštěvník demokracie, ne Ruska, se snažím pochopit, co se děje. Takže jsem dělal rozhovory s leavery. Nejzajímavější mi přišlo, že říkali, že jsou pyšní na svou zemi a na její tradice, a proto hlasovali pro odchod. Větší otázka ale byla, jak se cítí remaineři, když země hlasovala pro odchod, ale zatím zůstává v EU. A překvapivě remaineři s tím byli spokojeni, nezáleží jim na demokracii, nezáleží jim na lidech. Když jsem mluvil s poslanci nebo lordy, vždy jsem dostal stejnou odpověď: Ano většina hlasovala pro odchod, ale nemělo by nám záležet na většině, protože většina jsou idioti.

Co si myslíte, že se stane nyní?

Kdybyste mi dal hodně šnapsu, smíchal to s pivem a s marihuanou, tak bych vám byl schopen na tuto otázku odpovědět. Pokud přemýšlíte logicky a střízlivý, tak na ni odpovědět nedokážete. Nikdo to neví. Jeremy Corbyn a jeho Labouristická strana nyní objíždějí zemi a slibují zadarmo tohle a tamhleto. Třeba lidé budou hlasovat pro věci zadarmo.

Druhým velkým tématem vaší knihy je britský antisemitismus.

To mě překvapilo, protože jsem to neočekával. Jak jsem řekl, nejdřív jsem jel do Irska, protože jsem chtěl přejít hranici do Severního Irska, které je součástí Spojeného království. Hlavní problém brexitu, jak to prezentuje parlament, je ta hranice, protože nikdo si nepřeje znovu hranici napříč irským ostrovem. Tak jsem začal v Dublinu. Svého prvního dotazovaného jsem požádal, ať mi něco řekne o Irech. Nikdy předtím jsem v Irsku nebyl. A on mi řekl, že jsou různí: loajalisté, unionisté, republikáni, katolíci a ti všichni spolu bojovali a zabíjeli se, dokud nebyla přijata Velkopáteční dohoda (v roce 1998 pozn. red.). Ale všichni se shodnou na jedné věci: nemají rádi Izrael a v podstatě nemají rádi Židy. A já si říkám: Cože? Přejedu do Severního Irska, porozhlédnu se a všude vidím palestinské vlajky. Kde to jsme? V Gaze? Tak jdu a ptám se lidí a ti mi říkají, že Hitler nezabil dostatek Židů, jediná chyba, kterou udělal, byla ta, že nezabil všechny Židy. Tak se ptám, kolik jich tu mají. A oni říkají, že žádné, všech se zbavili. Co to má sakra znamenat? Přejedu do Skotska a tam je to to samé. Všude palestinské vlajky. Poté přejedu do Anglie a lidé mi říkají, že ve světě je jeden velký problém a ten problém je Palestina. Jediná krize, o kterou se zajímají, je Palestina. Ptám se na Čečensko, Ukrajinu, Turecko, Sýrii, Jemen, Severní Koreu, nic z toho je nezajímá. Myslím si, zbláznili jste se? Odkdy je konflikt IzraelPalestina nejdůležitější? Ale pro ně to tak je. Jsou posedlí.

Čím více se ale vzdalujeme holocaustu a druhé světové válce, tím víc se objevuje pravá tvář Evropanů. - Foto: Jan Zatorsky

Ve své knize píšete, že když zmíníte Izrael nebo Židy, lidé se okamžitě uzavřou nebo utečou. Proč to tak podle vás je?

Je to latentní antisemitismus. Když s lidmi mluvím a ptám se, proč vám záleží pouze na tomto, a ne na dalších kauzách, tak odpovídají, to je opravdu zajímavé, já nevím. Prostě nevědí, je to tam. Vezměte si například The Guardian, jedny z nejdůležitějších, nejsofistikovanějších a nejinteligentnějších novin v dnešním světě. Podle nich jako by se na Středním východě nic nedělo, jen apartheid v Izraeli. Ano, říkají tomu apartheid a je podle nich horší než ten původní v Jižní Africe. Jedna třetina studentů letošního ročníku na Technionu (Izraelský technologický institut v Haifě, podle žebříčků nejlepší univerzita na Středním východě – pozn. red.) jsou palestinští Arabové. A chodí tam v podstatě zadarmo. Tomu se říká apartheid? Máme arabské poslance, arabské policisty, arabské soudce. Tomu se říká apartheid? A tohle je v deníku, jako je Guardian? Kterému máme věřit a respektovat ho? Tohle je nejlepší britská žurnalistika? Tohle nejsou noviny nějaké extrémní pravice nebo extrémní levice. Podívejte se na to, co se děje v Labouristické straně. To je mainstreamová strana, a přitom z ní vypadávají antisemitské věci pořád.

Řekl byste, že v poslední době roste levicový antisemitismus na rozdíl od pravicového antisemitismu?

Dá se to vysvětlit jediným způsobem: bylo to tam po celou dobu. Jen to nemuseli ukazovat. Podívejte se, před 80 lety nacisté dobývali jednu evropskou zemi za druhou. V téměř každé, ne ve všech, ale skoro, se místní podíleli na zvěrstvech proti Židům. Němci je zabíjeli, místní je zabíjeli a pak si vzali jejich domy. A světu to nevadilo. A co se stalo pak? Druhá světová válka skončila. Holocaust a nacisté zmizeli. Ale zmizeli, protože lidé, kteří to prováděli, se jednoho dne vzbudili a řekli si: Bože, jak jsem mohl? Ne. Zabíjení Židů přestalo, protože vrazi prohráli válku. Takže po holocaustu se mnoho evropských zemí, především elity, stydělo za to, co napáchaly. Co se dělo v jejich jméně a co páchali jejich příbuzní. Tak se z nich stali liberálové, všechny milovali, a zvlášť Židy. Čím více se ale vzdalujeme holocaustu a druhé světové válce, tím víc se objevuje pravá tvář Evropanů, ne všech samozřejmě. A vidíte to na extrémní pravici i extrémní levici. Extrémní pravice a levice již nejsou okrajová uskupení, rostou víc a víc. Rostou na síle, protože to je to, co si lidé myslí. Britští Židé mi říkali, to není nic nového, je to tu už po tisíce let. Urážka na krvi (antisemitská pověra, že Židé vraždí křesťanské děti pro své rituály – pozn. red.) začala v Norwichi v Anglii (jde o první zaznamenaný případ z roku 1144 – pozn. red.).

Jak moc je nebezpečný Jeremy Corbyn?

Jeremy Corbyn je symptom toho všeho. Je to symptom. Všichni věděli, kdo to je, od chvíle, kdy se objevil na scéně. Není to žádné tajemství, museli byste být úplně slepí, abyste nevěděli, kdo je Jeremy Corbyn. A přesto lidé pro něj hlasovali. Učinili z něho hlavu strany. Tomu se nedá věřit. Takže média svalují vinu na něj a některé další labouristy. Já jsem ale zjistil, že to není jen on, on je symptom, problém jsou lidé. Všichni, kteří hlasují pro labouristy, přesně vědí, co jsou zač. Všichni ti lidé, kteří si přejí, aby se Jeremy Corbyn stal premiérem, přesně vědí, co je zač.

A co britští muslimové? Také jste s pěknou řádkou z nich mluvil.

Podle mě jsou méně rasističtí než Britové. Myslím, že jsou méně antisemitští než Britové. Jsou to lidé, kteří žijí ve vlastním světě. Nejsou dobře integrováni, ale nevím, jestli vůbec chtějí být integrováni. Ale co se týče rasismu, tak jsou podle mě méně rasističtí než běloši.

Jak se liší přístup k Židům v různých zemích?

Myslím, že Britové jsou víc antisemitští než zbytek. To je aspoň můj dojem, protože oni o tom ani nediskutují. Když mluvím s Němci, kteří jsou protiizraelští, tak se to snaží aspoň dokázat. Dávají mi příklady. Ne všechny příklady jsou pravdivé, mnohé jsou z pochybných míst internetu, ale aspoň se snaží dokázat, proč to tak cítí. Britové se o to nesnaží. Prostě řeknou: Židé jsou špatní. Žádné příklady. Je to víc jejich součástí než v ostatních zemích. Není to jako v Polsku, kde antisemitismus pochází z katolické verze, že Židé jsou zabijáci Krista. To je jedna větev antisemitismu. V Německu jsou vztahy mezi Němci a Židy součástí dějin. Protože si musíte vysvětlit, proč děda s babičkou zabíjeli Židy, dojdete třeba i k tomu, že Židé jsou špatní. V Británii nic takového není. Židy během holocaustu nezabíjeli, dokonce některé židovské děti přijali. Nemusejí nic skrývat a nejsou příliš nábožensky založení. Británie je ale velmi třídní společnost. Když v Británii pocházíte z ničeho a stanete se bohatým, tak jste boháč, ale pořád odnikud. Je to o krvi. Odkud je vaše rodina, jak blízko máte ke královské rodině, jak jste vysoko na společenském žebříčku. To, že máte peníze, nic neznamená, ze své společenské třídy se nedostanete. Židé jsou v tomto třídním světě ve vlastní škatulce. Zabijáci, boháči, lháři, smrdící, oškliví, to je škatulka Židů.

Polední vaše téma je britské divadlo. Podle vás je v úpadku.

Ano, nalezl jsem ho v úpadku. Stále jsou show, které prezentují takové divadlo, jak si ho pamatuji. Skvělé, s emocemi a humorem, kdy se každý moment počítá. Geniální produkce. Ale pode mě je v úpadku, protože čím dál víc britských divadel dává důraz na politickou korektnost místo na dobrou show. Divadlo je umění, není to prostředek ukazování toho, jak moc politicky korektní jste. Proto velká londýnská divadla upadají. Byl jsem na Shakespearovi a všechny role hrály ženy. Herecké výstupy byly děsivé. Někdy je to tak směšné, že to ubírá duchu hry. Byl jsem na Tartuffovi, který byl pozměněn tak, že byl o afghánské rodině. Bylo to celé směšné, samé politicky korektní repliky, které neměly s originálním Tartuffem nic společného. Repliky o tom, jak je skvělá muslimská kultura a islám je lepší než všechno ostatní. Ti lidé, kteří to napsali, jsou zatracení ateisté, a najednou věří v Mohameda. Odstranili ze hry všechen humor. Molière napsal jedny z nejlepších komedií vůbec. A vy tam sedíte a nesmějete se, ani se nepousmějete. Jen myslíte na to, kdy to skončí.

Myslíte, že problém politické korektnosti ničící divadlo a další umění je jen britský?

Politická korektnost je v celém západním světě. Ale teď jsem napsal knihu o britských divadlech. Tak respektované instituce, jako je divadlo Globe, mají uvádět hry od Shakespeara, Marlowa a dalších starých mistrů, mají představovat nejvyšší kvalitu britského divadla, a místo toho je ničí. To samé britské Národní divadlo. Nejlepší divadla v Británii. Taková kultura, taková historie! Jsou to mistři a vidět je padat do takové pasti je smutné. Je politická korektnost v New Yorku? Samozřejmě. Ale smutné je to vidět v zemi, která dala tolik divadelnímu světu. S takovou historií. Kdo má takovou divadelní historii? Američané? Malé děti. Německo? V žádném případě. Židé? Ne. Muslimové? Ne. Kdo má tak velkou sbírku dramatické tvorby? Britové. A vidět je, jak si ji sami ničí, je smutné.