V kinech běží film s nenápadným názvem Okupace, kterým by se divák neměl nechat odradit. Je to film, který by možná natočil Quentin Tarantino, kdyby byl Čech a vyrostl v české kotlině s jejími mentálními možnostmi. Je to film ostrý a přitom bizarní, o českém charakteru a velké ruské alkoholické duši, která když si tu malou českou dušičku přitiskne, už ji jen tak nepustí. Režisér Michal Nohejl s tímto filmem debutuje, ale u filmu pracuje už třicet let. Je to těžký profesionál v pobočním filmovém odvětví, reklamním.

Nikdy není pozdě, ale přece jenom v pětačtyřiceti debut… To asi mělo nějaký důvod.

Ano, to vykouzlí úsměv na tváři. Ale myslím, že nejsem první, kdo natočil první film až před padesátkou. Vlastně jsem se na to chystal celý život.

Celý život?

Já jsem se už v šesté třídě rozhodl, že budu režisér. A nikdy mě to nepustilo. S mým spoluscenáristou Vojtěchem Maškem jsme už od mládí točili nějaké filmy. Na gymnáziu jsem jasně věděl, že musím na FAMU, to byla samozřejmá meta, tehdy to tak bylo. Myslel jsem si, že když udělám FAMU, tak mi bude ležet svět u nohou a budu točit jeden film za druhým. Takže vlastně už někdy ve třetím ročníku na gymnáziu jsem dělal přijímačky, tehdy mě k tomu přemluvil Ondřej Vetchý, který mi pomáhal s prvními filmy, a on mi řekl, že tam má kamaráda, režiséra Zdeňka Sirového, a že to prostě musím zkusit. Tak jsem to zkusil – a oni mě nevzali. Přišel jsem za Ondřejem do divadla a říkal jsem mu to a on mě takhle chytil a říká: Hlavně neudělej žádnou blbost. Já na to, co bych jako měl dělat? On říkal: Já jsem v tvým věku neudělal řidičák na pionýra a myslel jsem na sebevraždu. Tak na to jsem opravdu nemyslel… Ale ještě mi dal číslo na pana Sirového, že mu mám určitě zavolat a zeptat se ho, co bylo špatně, tak já to udělal a Zdeněk Sirový mi říká: Tam bylo špatně úplně všechno…

To potěší a povzbudí…

To jo. Tak jsem počkal a dostal se na filmovou školu ve Zlíně a po dvou letech šel na FAMU. Pro vstup na FAMU to byla asi výhoda. Měl jsem to štěstí, že jsem nastoupil do ročníku Věry Chytilové. Byl to její poslední ročník. Ročník přede mnou rozprášila celý.

Vyhazovala lidi?

Ano, to dělala běžně. Ale myslím, že to ke studiu na umělecké škole patří. Filmová režie je strašně náročná věc. Nebo může, ale pak je to k ničemu. Pedagog není schopen jen na základě přijímacích zkoušek poznat potenciál uchazeče. Chytilová říkala, že to, že je někdo přijatý na FAMU, ještě vůbec nic neznamená. Je to vždy sázka do loterie. Je lepší vzít do prvního ročníku víc studentů a nemilosrdně je pak vyhodit, pokud na to nemají. Je to drsné, ale na druhou stranu, člověk, kterého vyhodí v prvním ročníku, má čas přemýšlet o tom, jak si život uspořádat jinak. Pokud zůstane, trápí se několik let a trpí i v realitě po zakončení studia.

Tak už to myslím není.

Už moc nevím, jak to teď na FAMU chodí, myslím, že se to všechno dost posunulo.

Zažil jste tam třeba ještě Otakara Vávru?

Zažil, ale byl už to spíš takový živý inventář školy. Člověk, který se bavil s Ejzenštejnem nebo G. W. Pabstem, byl zkrátka u zrodu filmu, což bylo neuvěřitelné. Dotýkali jsme se s ním dějin, když to řeknu pateticky. Měl nás na nějaký prazvláštní seminář, ale nedá se říct, že by nám toho nějak moc dal. Spíš si tak pro sebe něco povídal. Třeba že kostým musí být věrojatný nebo že v Londýně muži nevyjdou na ulici bez buřinky. Žil si myslím už ve svém vlastním světě.

To Chytilová asi ne…

Ne, ta ne. Ta byla pořád v přímém čase. Byl jsem rád, že jsem byl u ní. Ale je těžké ji hodnotit jako pedagoga. Myslím, že její síla byla v něčem jiném.

V jejím konfliktním a sveřepém charakteru?

Ano, byl to s ní věčný souboj. Ona vlastně byla v permanentním konfliktu. Člověk u ní musel vědět, co chce, a musel si to umět obhájit. Ona nesnášela polovičatost a nerozhodnost, projevy slabosti. Jakmile někdo před ní projevil slabost, tak skončil. Jí vždycky šlo o to, aby člověk stál za svým.

Co ale říkala na to, že jste začal točit reklamy?

Víte, co je zajímavé: že ona sama za mnou přišla a řekla: Ty, hele, ty točíš ty reklamy, nevíš, jak bych se taky k tomu dostala? Já bych to ráda zkusila. A taky nějakou reklamu natočila. Myslím, že to bylo pro nějakou pojišťovnu. Pamatuji si, že tam použila motiv padajícího kočárku z Ejzenštejnova Křížníku Potěmkina.

Co ji k tomu vedlo? Ne k Ejzenštejnovi, ale k té zakázce. Peníze?

To myslím ne. Spíš si to chtěla zkusit. Tehdy to bylo zajímavé odvětví na vzestupu. A pak filmaři mají na točení závislost. Točení, to je pro ně něco jako droga. Potřebují to a touží po tom. I když to jsou třeba reklamy. Navíc reklamní svět pro ni byl zajímavou sondou, ze které by mohla něco vytěžit. Ji vždycky zajímala rozmanitost společnosti.

Jak to bylo s vámi po skončení školy?

Bylo to značné rozčarování. Člověk skončil školu a myslel si, že bude točit filmy a dělat filmy – ale najednou to bylo jinak. Barrandov nebyl, státní film se rozpadl, každý byl vržen do vody a plav, jak umíš. Škola nás, v té době, nepřipravila na realitu, ve které teď budou vznikat filmy. Pedagogové měli zkušenost jenom ze státního filmu a nevěděli, jak to v nových poměrech chodí. Učili nás, že režisér je nejvíc, že vyjdeme ze školy a budeme točit filmy. Skutečnost byla už jiná. Začínající režisér nikoho nezajímal, a jak sehnat peníze na film, jsme nevěděli. Spousta spolužáků skončila někde v propadlišti, já jsem měl štěstí, že jsem se uchytil v reklamě, a zůstal tak poblíž v oboru.

Svým způsobem reklama byla v 90. letech novým médiem. Dokonce se konaly festivaly reklamy, kam chodili lidi, jako by to byly filmy.

Já jsem začal asi v roce 2007, ale situace byla taková, jak říkáte. V té době ale v reklamních agenturách neseděli zrovna fanoušci filmu, kteří byli nadšeni z absolventů FAMU. Byla tam poměrně velká rivalita, proto bylo lepší o tom, co člověk vystudoval, někdy spíš pomlčet. To už se naštěstí snad změnilo.

Díváte se na reklamy?

Vlastně ne. Já bych se na ně asi měl dívat, abych věděl, co se děje, ale tím, že už člověk nesleduje klasickou televizi, kde je program od rána do rána, ale většinou se dívá na pořady přes aplikace, tak se k vám vlastně ani reklama nemusí dostat.

A jaké jste vlastně dělal reklamy?

Celou řadu. Ze současných je asi nejvýraznější reklama na Air Bank. To je snad nejdéle běžící reklama v Čechách, jsou tam ti dva bankéři na bílém pozadí. Nevím, jestli jste to viděl…

Asi ano, nehraje tam Tomáš Jeřábek?

Ano, hraje, a Tomáš Měcháček. Běží to už neuvěřitelných jedenáct let.

A to jste vymyslel vy?

Na scénářích se podílím, je to ale práce celého týmu lidí.

To je stejně zajímavé, že Tomáš Jeřábek, který má tak pěknou roli ve filmu Okupace, byl původně alternativní herec, hrál v dost divokých divadelních kusech – no a je z něj tvář reklamy…

Já myslím, že se ten přístup hodně změnil a už se reklamy nebo seriály, což je vlastně podobné, neberou jako nějaká mravní újma. Probírali jsme to s Martinem Pechlátem, což je můj opravdu blízký kamarád (ve filmu Okupace hraje hlavní roli), předtím, než vzal roli v seriálu Ulice. Jenže když máte uživit rodinu z platu divadelního herce, tak to není legrace. Ještě před deseti lety vůbec nebylo jednoduché sehnat dobrého herce do reklamy ani do seriálu. Všichni tím opovrhovali. To se hodně změnilo.

Že by všichni tak zchudli? Nebo ztratili zábrany?

Spíš to začali brát realističtěji. Dřív byli v seriálech vidět spíš herci, kteří nikde jinde vidět nebyli. Teď tam hrají i ti opravdu nejlepší. Jak sami říkají: když nehraješ v seriálu, a tím pádem se neobjevuješ v bulváru, jako bys nebyl. Seriál i reklama vytvářejí pro herce i režiséry nové příležitosti. Pro mě je, vzhledem k současné seriálové tvorbě, lepší točit reklamy. Seriál spolkne strašně času, na reklamě strávím měsíc. Reklama běží v televizi týden, seriál třeba i roky. Myslím, že i pro herce je to výhodnější.

No ale na vrcholu je přece jenom celovečerní film. Ten má pořád největší životnost a snad i vážnost.

Snad to tak stále je. To mi říkal Martin Pechlát: než začal točit Ulici, hrál v nejlepších divadlech, v několika dobrých filmech, třeba v Nudě v Brně, ale nikdo ho vlastně neznal. Podobně Tomáš Jeřábek: já ho znal jako výrazného herce, kterého ale nikdo neznal. Hrál v undergroundových a alternativních scénách a já s ním roky počítal do svého filmu. On sám mi několikrát řekl: Hele, nemáš něco? Jsem úplně švorc. Jenže já ho měl už vyhlídnutého do svého filmu, takže jsem mu ani nechtěl nic nabídnout do reklamy, protože, to se přiznám, jsem chtěl, aby co nejdéle působil neotřele, aby ho lidi neměli zafixovaného jako herce z reklamy.

Takhle drsně, jo?

No, jenomže pak přišla ta nabídka z Air Banky, původně to bylo postavené tak, že to bude založené na improvizaci. A já si říkal, že jediný herec, který tohle zvládne, je Tomáš Jeřábek. Tak jsme k němu sehnali Měcháčka – a funguje to skvěle. Už jedenáct let. A víte, co je zajímavé: ten Tomášův přerod. Na začátku to byl typický bohém, trochu lúzr, ležérní přístup, ale teď je to solidní herec, hvězda Dejvického divadla.

A hvězda vašeho debutu. Měli bychom se dostat k němu. Jak dlouho jste ho připravoval?

Já měl v životě vždycky takové pětiletky. Pět let jsme připravovali nějaký film, pět let jsme na něm pracovali, přepisovali scénář – a pak jsme zjistili, že je nenatočitelný. Tak jsme rozjeli další.

Proč byly ty scénáře nenatočitelné?

To bylo různé. Nejdál jsem se dostal se scénářem, který se jmenoval Rekonstrukce, dostal jsem za to i nějaké ceny. Šlo o rekonstrukci takového zvláštního vztahu na pozadí rekonstrukce bytu, do kterého se zamiluje stavební dělník.

Zednický fetišismus?

Ne, tomu se říká jinak… No podstatné je, že z toho film nevznikl. Ale toho bylo víc. Bylo to zvláštní. Já jsem měl docela slušnou výchozí pozici, po FAMU mi dost lidí říkalo, že si mysleli, že budu točit film za filmem, ale ono to prostě pořád nějak nevycházelo. Film je hrozně drahá věc. To vždycky závidím malířům, kteří si koupí plátno, pár barviček, sednou si v pokoji a malujou.

No, ne každý má to štěstí, že se tím může živit.

Podobně jako filmaři. Než se začne točit, to je do zblbnutí. A dá se to dělat, když je člověku osmnáct, nemá rodinu, může si leccos dovolit, má výdrž a vůli, tak nekonečně přepisuje scénář a shání peníze. Ono ale taky platí, že energie se postupně vytrácí, člověka daná látka přestane zajímat, už je někde jinde, zajímají ho jiná témata a pak to zabalí – a začne zkoušet něco jiného.

Třeba Okupaci. Ta vyšla…

Jo, ta vyšla. Bylo to přesně v té situaci, kdy už to člověk pomalu vzdával. Byli jsme právě se scenáristou Vojtěchem Maškem po jednom takovém krachu a už jsme pomalu neměli chuť to zkoušet znova. Znova sepisovat scénáře, znova shánět producenta, čekat půl roku, on nejdřív řekne, že se mu to líbí, pak mlčí a po roce řekne, ať zkusíme radši sehnat někoho jiného… To člověka unaví. Už jsem to skoro vzdával. Sehnat třicet milionů na film? To prakticky není možné. Člověk sežene milion, vypadá to jako velký úspěch, ale potřeboval by jich ještě dvacet devět… No ale pak se objevil člověk, náš známý, jmenuje se Koza, hrozně zajímavá osoba. Je to na dlouhé vyprávění, tak to zkrátím, byl to od 60. let těžkej pařič. On se vlastně jmenuje Zdeněk Vaňura, ale říká si Koza: vyšly mu už dvě knížky povídek à la Bukowski, jejichž hlavním tématem je to chlastání. A on nám vyprávěl historku o dvou lidech, takových drsňácích, kteří našli na začátku 70. let někde v parku ožralého ruského důstojníka, a protože byli sami ožralí, tak ho odvlekli k sobě domů, kde měli, nevím už moc, jak je to možné, staré německé uniformy. Tak je napadlo se do nich navléct a vyvolat v tom Rusovi pocit, že druhá světová válka ještě neskončila. Dokonce ho pak snad i zabili.

Vážně?

No, v podání pana Kozy ho opravdu zabili… Nám se to, bez ohledu na ten konec, moc líbilo a řekli jsme si, že by to mohl být námět na film. Ale začali jsme tím, že by nás zajímalo, jak to opravdu bylo. Zjistili jsme, že po srpnu 1968 žádný ruský voják oficiálně nezemřel násilnou smrtí ze strany československých občanů. No, řekli jsme si, tím líp, uděláme z toho takové groteskní podobenství o české, případně ruské povaze.

Myslím, že se to skvěle povedlo. A velmi té trochu podivné historce pomohlo, že jste ji posunuli do polohy takové černé frašky, spojené s prostředím šmíráckého divadla. Jak vás to napadlo?

Asi proto, že ho herci znají a že se to docela hodilo.

Není to ale přece jen trochu passé, natočit opileckou frašku z normalizace, kdy mezi frustrované divadelníky přijde opilý ruský oficír?

Ta výchozí situace nemusí být omezena jen na naši normalizaci. Náš komplikovaný vztah s Rusy pokračuje dál a dostává novou nebo staronovou podobu. Rusko je, myslím, pořád velká hrozba, nejen pro nás. Je dost lidí, kteří tvrdí, že Rusko je ta záchrana světa před dekadentním Západem a že od něj přijde spása. My Češi máme nějaký charakter, ten se nějak opakovaně projevuje, je v tom taková směs servility a zároveň pohrdání, nevím, jak přesně to formulovat. Přitom ale v tom filmu myslím nejde jen o to.

Kde jste sehnali tak výtečného Rusa, který je ochoten tak přesvědčivě zahrát sám sebe?

To je Alexej Gorbunov. Není to Rus, je to Ukrajinec a tam je docela velká hvězda. Má za sebou plno filmů. Točil s Michalkovem, hrál ve francouzských filmech, třeba s Jeanem-Claudem van Dammem a tak. Já ho předtím neznal, hledali jsme nějakého ruského herce, protože tu roli musel hrát Rus. Původně jsem angažoval jednoho herce, který hrál titulní roli ve filmu Leviatan (velmi úspěšný ruský film z roku 2014 – pozn. red.), ten nejdřív souhlasil, jenže si možná ten scénář přečetl, tak mi týden před natáčením oznámil, že v tom hrát nebude. Naštěstí jsme pak narazili na Alexeje, jediný problém byl, že když přijel, měl metr padesát: a Martin Pechlát má asi dva metry.

Pít uměl…

Rozuměl tomu dokonale. Když jsem se ho snažil instruovat, tak mi říkal: Prosím tě, to je naše kultura, o tom mi nemusíš nic vyprávět. Tak to tak i zahrál.