Hitem sociálních sítí a vůbec československého internetu se minulý týden stala paní starostka východoslovenské obce Fekišovice. A v tomhle případě se dá rezolutně prohlásit, že lid volil správně, pro jednou se masová popularita potkala s nezpochybnitelnou kvalitou. Paní starostku proslavil dvanáctiminutový sestřih tříhodinového záznamu zasedání zastupitelstva, během nějž se vážená funkcionářka ke kolegům chová jako krajně rozčilená učitelka občanské nauky za časů normalizace neblahé paměti. Dává kolegům urputně důslednou sodu od začátku do konce. Zasedání zahajuje povinným zpěvem slovenské hymny, ponižujícím způsobem přitom z kníkajících zastupitelů páčí slova druhé sloky, stírá je za to, že jí požadovaným způsobem nepotvrdili dopředu účast, na uměřené projevy vzdoru reaguje dotčeně, dožaduje se loajality... Předvádí povědomou kombinaci autoritativnosti a ukřivděnosti – přísná královna je permanentně zklamávána laxním přístupem poddaných, ve své nekonečné trpělivosti je ale nadále ochotna ukazovat jim správnou cestu a vést je po ní.

Na diváka určitého věku ty scény skutečně mohou působit značně povědomě, připomínají mu zážitky s některými prominentními pracovnicemi socialistického školství všech stupňů a úrovní, funkcionářkami stranických organizací na pracovišti a podobně. Dámy v permanentním mocenském rauši. Jeden si tenhle lidský typ spojoval s konkrétním politickým režimem – asi mylně. Paní jako starostka Fekišovic jsou jistým způsobem věčné, v různých podmínkách jen mají různou šanci tuhle svou dispozici projevit. Aspirující velké sestry, které se v prosazování své moci a vynucování autority v čemsi liší od „velkých bratrů“. Velmi mnoho se toho v posledních měsících napsalo o – často dost vágně definované – toxické maskulinitě. Záznam ze zastupitelstva ve Fekišovicích je velká legrace, účinný způsob, jak zabít trochu času do konce pracovní doby. Také je to velmi výmluvná obrazová studie jedné formy toxické feminity.

Exekutoři vystěhovali pražskou Kliniku. Vyvolalo to x-tou repetici velice živé diskuse o vlastnických právech, jejich mezích, potřebnosti toho centra, účelnosti jeho programu... Všechno hezky znova, možná trochu víc nahlas. No. Sociální geografka (prodávám, jak jsem koupil) Michaela Pixová zachování Kliniky ve víckrát sdíleném blogu na Aktuálně označila za „otázku života a smrti Prahy coby města pro všechny“. S okoralým cynismem zaznamenávám, že ještě žiju.

Smutným hrdinou sociálních sítí se stal jedenasedmdesátiletý důchodce Jaromír Balda, který dostal čtyři roky za teroristický útok – dvakrát se pokusil vykolejit vlak a vytvořit dojem, že to bylo dílo islamistických teroristů. Slovy stanoviska Okamurovy SPD: „Zoufalí lidé dělají zoufalé činy. Ten pán se chtěl připodobnit Janu Palachovi. Chtěl upozornit spící většinu. Naše vláda není pro občany zárukou, že se islamistická invaze, které čelí západní Evropa, nedotkne i nás. (...) Ten pán není od pohledu žádný terorista, je to jen zoufalý člověk, který už nevěděl, jak ochránit naši zemi, naše ženy, naše děti.“ Výmluvné a působivé. Pan Balda dostal čtyři roky, nemálo uživatelům přišel ten trest neadekvátně nízký ve srovnání s pěstitelem marihuany, který známým rozdával nějaké masti a dostal pět let. Především ale šla řeč o tom, do jaké míry je pan Balda obětí – jeho mysl byla zjevně zanesená nejrůznějšími poplašnými zprávami, hoaxy a konspiračními teoriemi, nějakým způsobem ho formovalo to nejhorší z internetu. Není ale možné z někoho sejmout odpovědnost za jeho skutky jenom proto, že si rád čte pitomosti. Pan Balda svůj stav ducha popsal docela působivě: „Pronásledovaly mě hrůzostrašný sny, že se sem valej vlakama jak v indickým filmu. Znásilňujou, obřezávaj nám ženský, kamenujou... Říkal jsem si, teď to u nás začne, začnou nás střílet. (...)“ Nakonec se na to lze opáčit jen krůpějí ze studnice moudrosti Oldy Říhy a skupiny Katapult. V její příznačně pojmenované písni Vlaky v hlavě se praví: „Vlaky přece mají řád a smysl, měla by je mít i tvoje mysl.“ Asi tak.