Od 8. srpna, kdy FBI provedla domovní prohlídku floridského sídla Donalda Trumpa, už víme přece jen trochu víc. Přestože Trump, prostřednictvím svých právníků, tvrdil, že žádné tajné dokumenty nemá, tak je měl. Na počátku sice šlo jen prostě o dokumenty, které patří do archivu, a ne k prezidentovi domů, ale fakt, že se mezi nimi vyskytují dokumenty tajné, posunul spor na trestněprávní úroveň. Jejich existence vycházela najevo postupně – v zásilkách, které Trump vydal buď dobrovolně, nebo na základě soudních příkazů, anebo nakonec při domovní prohlídce –, přičemž Trump pokaždé tvrdil, že teď už jsou opravdu poslední. Při prohlídce navíc FBI našla čtyři desítky obálek s označením, že obsahují tajné dokumenty, které však byly prázdné.

Jak shrnuje komentátor časopisu National Review Andrew McCarthy, FBI si potvrdila podezření, že „Trump lže o tom, kolik utajovaných informací si hrdlí a kde si je hrdlí“. McCarthy je bývalý státní zástupce, jehož komentáře celé kauzy „ruského“ vyšetřování Trumpa se ukazovaly jako velice prozíravé.

Jeho předpověď? Ministerstvo spravedlnosti ho asi nebude stíhat kvůli přechovávání tajných materiálů. Nedělá to rádo, protože se pak musejí utajované informace probírat před soudem. Ale maření spravedlnosti? Na to by důkazy mohlo nasbírat a bude pak do značné míry politické rozhodnutí, zda ho před soud postaví.

Bez ohledu na to, proč to Trump dělá (jako nejpravděpodobnější odpověď se zatím jeví, že protože je Trump), zůstává otázka, zda to veřejnost přesvědčí. Když ministr spravedlnosti Merrick Garland prohlídku obhajoval, prohlásil, že „muži a ženy FBI a ministerstva spravedlnosti jsou oddaní, vlastenečtí státní úředníci“, jejichž integrita je nespravedlivě očerňována. Celá historie „Russiagate“ ukazuje, že to ve všech případech neplatí, a minulý týden přinesl další vpravdě šokující odhalení.

Jak si čtenáři vzpomenou, rozpletením průběhu Trumpova vyšetřování byl pověřen zvláštní vyšetřovatel John Durham. Ten dříve oznámil, že podává žalobu na Igora Dančenka, a nyní byla odtajněna. O tomto v Americe usazeném Rusovi víme, že byl hlavním zdrojem pro tzv. Steeleovu složku, což byla snůška drbů o Trumpovi, které si Dančenko povětšinou vymyslel. Včetně zlatého hřebu údajného záznamu Trumpových perverzních sexuálních hrátek v moskevském hotelu. O Dančenkovi víme taky, že v letech 2009–2011, když pracoval ve washingtonské Brookings Institution, začala ho FBI prověřovat poté, co se vyptával kolegů, zda by byli ochotni za peníze obstarat utajované dokumenty. FBI zjistila, že je v kontaktu s ruskými rozvědčíky. Jeho prověřování ale ukončila, když opustil USA, a když se vrátil, už v něm nepokračovala. Tedy to jsme si dosud mysleli, ale Durham to nyní poopravil – „poté, co mylně usoudila, že opustil USA“, stojí v jeho žalobě. Velkou bdělost tedy FBI neprojevila. Psal se ale rok 2011, bát se Ruska ještě nebylo v módě.

FBI obhajovala věrohodnost Steeleovy složky při slyšeních v Kongresu ještě v roce 2018. Nemluvě o různých bývalých funkcionářích FBI, kteří z vytváření Trumpova spiknutí s Rusy vytěžili televizní kariéry.

FBI přitom mělo být jasné, že jí Dančenko nehorázně lže – o tom, s kým mluvil, co komu říkal, kde byl –, záhy poté, co ho v lednu 2017 začala vyslýchat. Místo toho ale, jak se dovídáme z Durhanovy žaloby, z něj od března 2017 udělala svého placeného důvěrného informátora. A to až do října 2020.

FBI tedy přes dva roky platila potenciálního ruského agenta, aby jí lhal. Co ji k takové nehoráznosti vedlo? Nabízí se jedno vysvětlení: utajení vlastního průšvihu. Při vyšetřování, kde se předkládá zpráva Kongresu, jména svědků nakonec vyjdou najevo. Ale důvěrných spolupracovníků agentury? O těch se obvykle pomlčí, aby nebyly ohroženy „zdroje a metody“, jak zní obvyklé odůvodnění.

Jméno Dančenka, uváděného předtím ve zveřejněných dokumentech jen jako „Hlavní podřízený zdroj“, vypátrali šťouralové na internetu už předloni. S tím, že Durham zjistí, že ho FBI platila, ovšem nepočítal nikdo. Soud, na který se FBI ani ministerstvo spravedlnosti asi moc netěší, začne 11. října.