Je to jedna z nejkinetičtějších válečných epizod posledních let. Ještě minulý pátek náčelník amerického Sboru náčelníků štábů řekl na tiskové konferenci: „Jsme stále dislokováni společně s SDF s výjimkou dvou malých bodů… Celá turecko-syrská hranice měří okolo 440 kilometrů, oblast tureckého vpádu má asi 120 kilometrů. Jinde v Sýrii jsou americké jednotky stále dislokované s nimi" – tedy s SDF, a Američané stáhli jen pár desítek vojáků z okolí onoho 120kilometrového úseku. V neděli bylo oznámeno prakticky kompletní stažení amerických jednotek ze Sýrie – zůstane jich jen pár v kasárnách blízko hranic s Jordánskem a Irákem, tedy daleko od centra bojů. Neméně rychlý byl vývoj politický. Kurdové, kteří ještě před víkendem apelovali na americkou pomoc, v neděli oznámili, že uzavřeli dohodu s Asadovým režimem a hranici obsadí syrská armáda. Dohodu zřejmě garantují Rusové. Ti spolu s Íránem a Tureckem teď region uspořádají po svém. Několikaletá autonomie Kurdů na severu a severovýchodě Sýrie, v oblasti nazývané Rojava, přes noc skončila a těžce zkoušené etnikum teď musí doufat, že mu ta dohoda aspoň zaručí přežití.

Až na to, že s touto charakteristikou ne každý souhlasí, protože tohle je Blízký východ.

Americkým spojencem v boji proti Islámskému státu byly oficiálně nazývané Syrské bezpečnostní síly (SDF), jejichž základem byly kurdské milice YPG. To jsou ozbrojené složky kurdské politické strany PYD. Což, jak Turci ani na chvíli nezapomínají, je v podstatě PKK. A to je teroristická organizace – tak ji oficiálně vede nejen Ankara, ale i Washington. Navíc marxistická.

Nikdo na Blízkém východě není přesně tím, za koho se vydává. Či jak ho prezentují na Západě jeho lobbisté, emigrantští aktivisté a přátelé. Ty má v té či oné míře každý, stejně jako nepřátele. O všech se v různých obměnách můžete dočíst, že „ačkoli nejsou bez chyb“, jak zní obvyklá úvodní fráze, poskytují aspoň určitou ochranu menšinám, zajišťují stabilitu a veřejné služby v regionu atd. a zprávy tvrdící opak jsou ovlivněny nekalými zájmy někoho jiného, horšího, nejspíš rozvědky nějaké zavrženíhodné země anebo islamistů. Pro vzdáleného pozorovatele je snadné propadnout nihilismu a považovat všechny strany konfliktů za stejně beznadějné a nehodné podpory.

Lze začít třeba od toho, že nemusíte tolerovat či podporovat teroristy k tomu, abyste připustili, že mají oprávněné motivy. A Kurdové je vůči Turecku mají. V této kandidátské zemi EU donedávna nesměli ani na veřejnosti mluvit svým jazykem.

A jestliže je pro Turecko PKK tak nepřijatelná, pak je zajímavé, že s ní Erdoğan v roce 2015, když stál o kurdské hlasy ve volbách, nějaký čas vyjednával. Vyjednávalo se dokonce osobně s Abdullahem Öcalanem, vůdcem PKK odsouzeným v roce 1999 k doživotnímu vězení. Legendární vůdce etnického hnutí s komunistickou ideologií a teroristickou minulostí odsouzený na doživotí a držený v ostrovním vězení, s nímž vládnoucí režim nakonec vyjednává – nepřipomíná to někoho? Nelsona Mandelu samozřejmě.

Ideologie jako mimikry

A ten marxismus nelze brát tak úplně podle našich měřítek. Na Blízkém východě jsou západní ideologie hlavně mimikry a ve skutečnosti rozhoduje kmenová příslušnost a náboženství. Před pár desítkami let tam byl kdekdo marxista. Vůdci jako Mustafa Kemal, Hafíz Asad a Saddám Husajn se učili od Stalina, palestinští teroristé se hlásili k marxismu, nějaká ta podzemní marxistická organizace existovala všude. Saddámova politická strana se jmenovala Baas, socialistická strana arabské obrody. V Sýrii tato strana oficiálně vládne dodnes. Všechny takové strany se postupně v tomto století islamizovaly, často aniž by původní ideologii explicitně zapudily. Marxistické jsou dnes asi tak jako čínská komunistická strana. Kurdům to prostě vydrželo o něco déle.

Na dnešní konkrétní kurdskou tragédii se ovšem založilo dřív. Když byla v roce 2015 americká administrativa konfrontována s tím, že Islámský stát není žádný „juniorský tým“, jak ho bohorovně označil Obama, ale potentní existenciální nebezpečí, byla nucena přijít s nějakou strategií. Tou nemohl být návrat amerických vojsk do Iráku v bushovských rozměrech. Bojovat se tentokrát mělo v zastoupení, vyzbrojením a podporou místních spojenců. Volba padla na šíitské milice PMF v Iráku (a iráckou armádu samozřejmě, ale ta byla ve své většině dost neschopná) a na kurdské YPG v Sýrii. Toto rozhodnutí bylo a je kontroverzní. Záleží na tom, komu nasloucháte. Ti, kteří byli za toto rozhodnutí odpovědní, tvrdí, že celý zbytek syrské opozice, shrnovaný pod hlavičkou FSA, byl beznadějně prolezlý islamisty. Jejich oponenti namítají, že to možná byla už tehdy pravda, a to kvůli tomu, že jim administrativa neposkytla podporu dřív, a otevřela tak prostor podpoře Saúdů a dalších. A že podpora Kurdů povede dřív nebo později ke konfliktu s Tureckem. Tvrdí také, že znají pravý motiv: Obama nechtěl antagonizovat Írán, s nímž vyjednával jadernou dohodu. A Kurdové vadili Íránu méně než protiasadovská opozice.

O vojenské operaci proti Islámskému státu se referovalo o poznání obecněji a mlhavěji než o irácké válce. Bitva o Mosul v letech 2015–16 byla největší vojenskou operací na světě za posledních patnáct let a prý nejkrvavějším městským bojem, jaký americké síly zažily v posledních padesáti letech. Obecné povědomí tomu naprosto neodpovídá.

Jistě proto, že Američané neměli zájem na zprávách o civilních obětech. Ale taky z lokálních politických důvodů. Běžný konzument zpráv se vůbec nedozvídal, kdo to jsou vlastně ti SDF, jak se místní koaliční spojenci zpravidla označovali. To proto, že to byli Kurdové a Američané přesvědčovali Turky, že jejich spojenectví s nimi je „dočasné, transakční a taktické“. Ale, jak přiznal jeden bývalý činitel administrativy, „jediný, koho jsme přesvědčili, jsme byli my sami“.

Že Turci přesvědčeni nejsou, to se jasně ukázalo při obléhání Kurdy ovládaného města Kobani na turecké hranici v roce 2014–15. Město bylo ze tří stran obležené jednotkami Islámského státu. Ze čtvrté přihlíželi Turci, ne nepodobně jako Rudá armáda při Varšavském povstání v roce 1944. Skoro jako by Erdoğan považoval Kurdy za horší než Islámský stát. A nebyl to první ani jediný případ. Svědectví o tom, že agenti a příznivci Islámského státu se v určité době bezproblémově pohybovali po syrsko-turecké hranici, je řada. A když v roce 2018 turecké jednotky obsadily Kurdy ovládané město Afrín na severozápadě Sýrie, provázeli je někteří z těch nejhorších místních islamistů.

Turci se s existencí kurdské autonomie na svých hranicích nikdy nesmířili a už rok prosazovali svůj projekt nárazníkové zóny. A Američané s nimi na tom spolupracovali (tím lze také vysvětlovat prvotní reakci Andreje Babiše na tureckou operaci). Američané dokonce v rámci budování vzájemné důvěry mezi Kurdy a Turky přesvědčili Kurdy, aby zbourali opevnění a bunkry, které si na hranicích vystavěli. Někteří Kurdové správně tušili, že se jim to vymstí.

Při vší kritice Trumpa je tedy třeba vzít na vědomí, že on tuto situaci nevytvořil. Pouze dovedl do konce rozhodnutí Obamovy garnitury, jež nikdy nemohlo skončit dobře.

Turecko zůstane důležité

Lze pochopit, že velmoc nakonec vždy dá nesentimentálně přednost vztahu se státem, a to silným, před vztahem s nestátní entitou. A to přesto, že dělá takové podrazy, jako je nákup ruského protileteckého systému S-400. Turecko je a zůstane důležité. A je obratné – to, jak dokázalo narovnat vztahy s Ruskem poté, co v roce 2015 sestřelilo jeho stíhačku, napovídá, že budoucnost patří bezskrupulózní diplomacii, jaké jsme za poslední století v Evropě odvykli.

Trump bezskrupulózní je – ale jak chytrá je jeho blízkovýchodní politika? Sice se prsí, že stažením ze Sýrie konečně vyvádí Ameriku z „nekonečných válek“, ale zároveň vysílá tři tisíce vojáků do Saúdské Arábie. Stačí mu, že Saúdové zaplatí. Je to krátkozraké. Pouštní monarchie má sice být záštitou proti Íránu, ale v boji proti Íránem podporovaným jemenským povstalcům se její Američany vyzbrojení vojáci ukazují jako brutálně nekompetentní. Trump sice vyhrožuje Íránu, kudy chodí, když ale mají Američané sankcionovat tureckou Halkbank kvůli porušování protiíránských sankcí, Trump to na Erdoğanovu žádost stopne (zřejmě proto, že by vyšla najevo fakta o Erdoğanově korupci). Po Bushovi a Obamovi tedy Trump přichází na Blízký východ s opět novou variantou amerického chaosu.

Dvě historické paralely ukazují, jak se doba změnila. První: Jedním z refrénů Trumpových tweetů je, že Amerika se nebude zapojovat do bojů, které trvají „po staletí“. To byl oblíbený názor také počátkem 90. let. Tehdy si prezident Clinton a přední činitelé jeho administrativy přečetli knihu Roberta D. Kaplana Balkan Ghosts a zapamatovali si z ní, že tamní konflikty jsou živeny „starobylou záští“ a zasahování zvnějšku do nich je odsouzeno k nezdaru. A přece do nich pak NATO pod americkým vedením zasáhlo a dovedlo je k míru Daytonskými mírovými dohodami v roce 1995. Dohody jsou nemilované a západní Balkán od té doby, dá se říci, stagnuje a zášti nejsou moc hluboko pod povrchem. Ale nikdo nemůže popřít, že je to lepší, než kdyby se tam lidé dál zabíjeli. Znepřátelené strany dovedl s nezlomnou energií k podpisu diplomat Richard Holbrooke; když se po dekádě dostali demokraté opět k moci, byl tento nejznámější diplomat jejich strany upozaděn. Dostal na starost vyjednávání v Afghánistánu a Pákistánu, pro něž ovšem neměl podporu administrativy. Bývalo to zdůvodňováno jeho arogantní povahou, ale zdálo se, že za tím bylo něco hlubšího, nějaká názorová propast. Když Holbrooke v roce 2010 zemřel, z úst prezidenta Obamy a dalších zazněla jen velmi formální, ledabylá ocenění. Jako by o to, co Holbrooke dokázal, obamovci nestáli a nechtěli se k tomu hlásit. Přitom to bylo víc než cokoli, čím se on mohl vykázat. Jako by přesvědčení, že Amerika může rozhodným, sebevědomým vnucením své vůle v mezinárodních vztazích něco pozitivního dokázat, vyšlo z módy a svědek nebyl vítán.

Nebylo to poprvé

A druhá paralela: Američané nezradili Kurdy poprvé. To bylo v 70. letech za íránsko-irácké války, kdy Amerika lavírovala mezi oběma stranami. Henry Kissinger dohodl s Íránem podporu iráckých Kurdů, kteří útočili na bagdádský režim. Když válka skončila, Američané Kurdy pochopitelně opustili. Podruhé, v roce 1991, při operaci Pouštní bouře, tedy osvobozování Kuvajtu z irácké okupace, Američané ponoukali Kurdy, aby proti Saddámovi povstali. Ale Pouštní bouře, jak známo, vyústila v ponechání Saddáma Husajna u moci; ten pak Kurdy masakroval.

V návaznosti na to ale Američané s Brity a Francouzi vyhlásili nad jižním a severním Irákem bezletové zóny. Bez letecké převahy Saddám neměl možnost v masakrování tak snadno pokračovat; na severu Iráku Kurdové vybudovali de facto nezávislý stát s centrem v Irbilu, který byl na poměry regionu celkem obstojným místem k životu. Bezletové zóny neměly řádnou autorizaci OSN a jako takové byly setrvalým terčem kritiky Saddáma Husajna a tzv. antiimperialistických kruhů ve světě (to byla jediná protiakce, na niž se Saddám vzmohl; na západní letadla jeho letectvo ani protivzdušná obrana nedosáhly). S vynaložením značných zdrojů, ale s minimálním rizikem pro vlastní vojáky Američané s Brity (Francouzi později odpadli) ochránili lidské životy před diktátorem. Jiný strategický cíl to nemělo, z žádného konceptu zahraničněpolitického realismu ta politika nevyplývala.

To už by se dnes nestalo. USA s Británií se v roli světového policajta zdiskreditovaly zpackanou okupací Iráku. Dnes by to nedovolilo Rusko, které bylo tehdy bezmocné. Ta doba je pryč a už se nevrátí.