S napětím očekávané zasedání vlády, na němž se měla hledat odpověď na prudké zdražování benzinu, nafty a v druhém sledu i dalších energií, porodilo myš. Prozatím se ani nebude odpouštět spotřební daň a DPH z pohonných hmot, ani se vláda neuchýlí k zastropování cen na benzinových stanicích. Místo toho ohlašuje dvě menší, byť vítané změny: zruší povinnost přimíchávat biosložky (kdo si vzpomene, že za prosazení této povinnosti šel před deseti lety Andrej Babiš do politiky) a načas vysazuje silniční daň pro vozidla do 12 tun. Ale je to zoufale málo.

Pro tu relativní nečinnost zaznívaly podle dostupných zpráv ve středu na vládě dva argumenty. Jeden se týká zastropování ceny benzinu a nafty a má jisté opodstatnění. Pokud by vláda strop na ceny oznámila, může tím povzbudit tankování do zásoby, fronty u benzinek, spotřebitelskou paniku. Druhý důvod, proč nic nedělat, se týká spotřební daně a DPH u pohonných hmot.

Z ceny nafty, kterou dnes platí řidič, si stát bere 40, z ceny benzinu 46 procent. Premiér, každý člen vlády, každý politik, který návrhy na snížení daně u pohonných hmot označí za populismus, tím z definice všechny rozpočtové výdaje brání jako něco důležitějšího, než jsou brutální ceny pro řidiče. Jenom populista přece nedbá vážných následků, které jeho kroky vyvolají. Takže těch 66 miliard korun neinvestičních dotací soukromým firmám, které zůstávají v rozpočtu přijatém shodou okolností také ve středu, má pro naše hospodářství a společnost zřejmě životní význam.

Stát by se tento rok neobešel ani bez dalších šesti tisíc lidí, o něž se má rozšířit neustále rostoucí skupina státních zaměstnanců. Výdajů, které by šlo seškrtat a bylo z toho méně bolesti u mnohem méně lidí, než kolik jich je postiženo růstem cen energií, by se našlo mnoho. Nestihne se to letos, ale stačilo říct, že se bez těch výdajů obejdeme v rozpočtu na příští rok a že se díra za těch několik desítek miliard výpadku z daní na paliva dorovná těmi a těmi škrty v rozpočtu příštím.

Ten náznak politického umu, kdy vláda využila odbouráním biosložky této krize ke zlikvidování skandálního obchodu skupiny Agrofert, a ještě tím poškodila politického soupeře, mohla v uplynulých dnech rozvinout do nebývalých rozměrů a postavit partikulární zájmy jednotlivých skupin proti palčivě pociťovanému zájmu celé ekonomiky a veřejnosti. Odmítání „populismu“ u cen energií znamená dnes být počítán do „establishmentu“, k němuž by člověk s trochou politické představivosti počítán být nechtěl.

Body v tomto ohledu může vláda dohánět už jen na unijní úrovni – stažením elektřiny, kterou prodává ČEZ na unijním trhu s elektřinou v Lipsku, na domácí trh, požadavkem reformovat ETS, unijní „trh“ s povolenkami vyztuženými hrozbou odchodu ze systému. Tady však proti ní stojí poněkud mocnější soupeři než domácí zájmové skupiny. Do značné míry bude odkázána na změnu nálad v jiných členských zemích.