Zaniklé město, vesnice, ba i osada, to je něco, co vždycky potěší srdce, oko a mysl melancholického romantika. A pochopitelně též archeologa, který se vždy zaraduje, když něco zanikne rychle a definitivně a neplete se tam nic jiného, díky čemuž si kope, dalo by se říct, v čisté hlíně. V téhle zemi zanikly poměrně nedávno desítky, či spíš stovky obcí, ale to bylo v pohraničí a ze známých důvodů. Něco jiného jsou zaniklá lidská sídliště, dokonce města ve vnitrozemí, která zmizela už dávno a nezůstalo po nich nic, nebo skoro nic, tedy jen to, co pak našla archeologie. Těch „čistých“ míst moc není.

Unikátem je Sekanka. Takhle se to zaniklé místo, někdy se píše opravdu o městě, na fantastickém místě nad soutokem Vltavy a Sázavy zcela určitě nejmenovalo, to je název až velmi novodobý, vzniklý až podle toho, co tam zůstalo. Tedy do skály vysekané úvozy a náznaky skalní chodby, zřejmě středověkého původu. Na ploše zužujícího se hrotu vysoce čnícího nad vodami se rozkládala osada, o které se toho ví málo, vlastně jen to, co se dá usoudit z toho, co se vykopalo. Existovala ve třináctém století odhadem čtyřicet až padesát let, možná i méně. Zanikla nejspíš v době „Braniborů v Čechách“, tedy v těch „zlých časech“ po smrti Přemysla Otakara II. (1278), kdy, jak se zpívá ve Smetanově opeře, tady braniborská soldateska „chrámy loupí, kláštery drancuje, ženy uvražďuje“. Tím drancovaným klášterem libretista Karel Sabina možná myslel ten přilehlý, hned ten, na který bylo – a dosud je – vidět z ostrohu nad Vltavou. Přímo pod zaniklým městem, z jehož hradeb mohlo obyvatelstvo pozorovat mnichy při jejich bohulibých činnostech, je ostrov sv. Kyliána a na něm zbytky benediktinského kláštera sv. Jana Křtitele, slavného Ostrovského kláštera – Sancti Johannis Baptistae in Insula. Ten je taky zaniklý, ani po něm skoro nic nezbylo. Je to tedy místo dvojnásobného dávného zániku.

K tomu klášteru se nelze dostat jinak než překonáním Vltavy, tedy asi loďkou, pokud ta není k dispozici, tak přeplaváním. To jsem jednou podnikl, takže k tomu ostrovu mám takový jiný vztah. Ke kolika pustým ostrovům člověk normálního typu v životě doplave? A nemyslím to obrazně. Skočil jsem tehdy do vln a plaval k onomu ostrovu, na kterém není nic než stromy, keře a obvodové zdi jakýchsi staveb, které mají být pozůstatkem kláštera. Byl jsem tehdy překvapen, jak je to malé, připadalo mi to jako takový labyrint pro větší myši. Přitom tady v době posledních Přemyslovců stála bazilika sv. Jana Křtitele se třemi apsidami a dvouvěžovým průčelím, snad podobná chrámu, který zůstal zachován v Tismicích u Českého Brodu. A byl tu rajský dvůr a kapitulní síň a refektář a dormitář a dílny, kde se pálila keramika, kachle, jež se tady pak nějaké našly. A samozřejmě tam bylo skriptorium, neboť Ostrovský klášter byl velkou dílnou knih a také odtud pochází slavný Codex Ostroviensis, jehož nejstarší část je z přelomu 12. a 13. století a do kterého je zapsána tzv. Ostrovská píseň, jeden z nejstarších písňových textů, i když se neví, jestli se někdy taková píseň vůbec zpívala a na jakou melodii. Ale začíná krásně: Slovo do světa stvořenie v božství schováno, jež pro Evino zhřešenie na svět posláno… Postával jsem tam tehdy v plavkách asi čtvrt hodiny, vystaven různým úvahám o pomíjivosti všeho, čekal jsem na nějaký impulz či znamení, ale nic zvláštního se nedostavilo, tak jsem zase skočil do vody a doplaval na břeh, k silnici u autobusové zástavky, kde mi věci hlídal můj syn, kterému se asi honilo hlavou, že otec má zvláštní touhy.

Teď po letech jsem na ostrov hleděl ze skaliska, které se tyčilo nad vltavskými vodami. Těsně předtím jsem pozoroval, jak tam děda s babičkou dotáhli svá vnoučata, přičemž balancovali na skále tak nebezpečně, že jsem se chystal zasáhnout, skoro mě napadlo, že se chystají skočit ze srázu dolů do vln vltavských, pak mi došlo, že si chtějí udělat skupinové selfie, hledajíce nejvhodnější záběr. Dopadlo to dobře, nespadli, já pak také ne, litoval jsem jen haluze, která bránila v záběru na zbytky třetího nejstaršího kláštera v Čechách (po jiřském na Hradě a břevnovském), prvního mimo Prahu. V roce 999 sem Boleslav II. Pobožný přivedl mnichy z bavorského Niederaltaichu – to díky nim se tu objevila ta úcta k svatému Kyliánovi, irskému mnichovi, sťatému pohanskými Germány v sedmém století. Když sem bratři přišli, nalezli tu pustinu, ale zajímavou a inspirující, přesně to místo, kde se mohli řídit zásadou svého zakladatele sv. Benedikta Ora et labora (Modli se a pracuj). Klášter vydržel něco přes čtyři století. Měl docela smůlu. Braniboři ho v tom smutném roce 1278 vyžírali šest týdnů a okolo ve vesnicích nezůstalo, jak píše kronikář, „ani chlupi, ani zrna“. Tlupy ho pak plundrovaly za slabé vlády Jindřicha Korutanského, zvedl se za Lucemburků, v roce 1403 ho zpustošil požár od jiskry z kovárny, a když se i z toho otřepali, přišel 10. srpen 1420, v Praze vládl fanatik Jan Želivský a lůza vedená Václavem Korandou, která ráno vyrabovala klášter na Zbraslavi, přičemž tam z rakve vytáhla mrtvolu krále Václava II., si ještě k večeru podala Ostrov, kde se schovávalo pár mnichů, se kterými udělal revoluční lid krátký proces, upálil je. Mnišský život se na Ostrov už nikdy nevrátil, přesunul se ke Svatému Janu pod Skalou, zde zůstaly časem jen ty obvodové zdi.

Když tehdy hořel klášter na Ostrově, nahoře bezejmenné město už víc než století zarůstalo vegetací a příroda si ho brala zpět do svých útrob. Vzpomínky na něj zmizely, nikde se o něm v listinách nebo kronikách nepsalo, nikdo o něm celá staletí nevěděl. Možná se to město jmenovalo Hradiště, třeba Gradysscze, což by odpovídalo Hradištku, známé obci, která leží asi dva kilometru od něj, směrem k Medníku, na kterém roste v tuhle dobu přísně chráněná pravěká rostlina kandík psí zub a také tam má chatu divadelní kritička Machalická, jež tam v létě pořádá společenská setkání.

Dnes je tam les, nebo spíš lesík, který směřuje k cípu ostrohu, jenž se zvedá příkře nad soutokem. Jmenuje se to tam Orlí hnízdo, tak to nazval nejspíš nějaký tramp, jistě nikoli s odkazem na tu známou chatu v Obersalzbergu. Slabší povahy tam pociťují cosi jako závrať, silnější zkoušejí drolivost horniny. Pohled je tam pěkný, jen si člověk představuje, že by to bylo ještě hezčí, kdyby zanikla třeba i Davle. Po cestě člověk míjí ještě nějaké chaty, dokonce jde kolem betonového bunkru, který tam zůstal z časů esesáckého výcvikového prostoru, jenž se rozkládal až sem a jehož stopy tvoří ponuré atrakce tohoto romantického kraje. Bunkr je integrován do chatové zástavby, ale třeba by mohl v nutném případě ještě plnit svůj účel. Když pak člověk vstoupí do lesa, může chodit od jedné naučné tabule ke druhé a vzdělávat se: cedule tam instalovalo muzeum v Jílovém. Mimo nástěnky jsou v lese vidět náznaky úvozových cest a nějaké terénní valy a nerovnosti, shluky půdy a jámy jakoby po granátech. Ty tam mohly zůstat právě po archeolozích, když tady od 50. do 70. let odhrabovali základy staveb, především obytných domů, kterých bylo padesát až šedesát, nejspíš dřevěných, hlínou vymazaných chýší, zahloubených do země, z níž vyrůstaly stavby asi jednopatrové, spíš provizorní a jednoduché, neboť než se takové město uchytilo, chvíli to trvalo. A právě na to nemělo tohle město dost času.

Zůstaly tam ležet ale i nějaké hmotné předměty, třeba v jedné jámě vidle, motyky a jiné nářadí, které tam nejspíš měl položené nějaký kovář, a když město opouštěl, nechtělo se mu s tím tahat. Nebo možná to tam bylo připravené, až si pro ně přijde nějaký kupec. Třeba ten, kterému patřily skládací kupecké váhy, které se tam také našly a teď jsou vidět v tom muzeu v Jílovém. Ten, komu patřily, tam možná žil, nebo sem chodil se zbožím a pro zboží, asi pro stříbro a možná i zlato, které se v okolí kutalo. Na rozdíl od nás věděl, jak se to město jmenovalo. To je tak asi jediné, co o něm víme jistě.

Blog a výpravy (jiripenas.cz)