Prezident Miloš Zeman rád cituje bonmot, podle nějž jen idiot nemění své názory. A na konci své návštěvy v Číně novinářům jednu takovou změnu názoru popsal. Byl dotázán, co si myslí o masakru na náměstí Tchien-an-men, začátkem června od něj uplyne třicet let. Armáda tehdy zasáhla proti demonstrantům, kteří na náměstí několik týdnů požadovali demokratické reformy, při masakru byly velmi pravděpodobně zabity tisíce lidí, přesný počet obětí není znám, odhady se různí. Nasazení armády bylo také součástí střetu mezi reformátory a konzervativci v čínském komunistickém vedení, někteří jeho liberálnější členové museli po masakru odejít. 

V roce 1989, kdy se hroutil někdejší sovětský blok, bylo krveprolití vnímáno jako projev bezohledné totality, která surově potlačila prodemokratické hnutí a demaskovala se tak před světem. Disidenti v komunistických zemích se s pronásledovanými čínskými demokraty solidarizovali. Památka obětí zásahu na náměstí Nebeského klidu se připomínala i na studentské demonstraci 17. listopadu v Praze. Podobně kriticky události v Číně jistě vnímal i tehdejší prognostik a populární řečník v časech revoluce, pozdější politik Miloš Zeman. Teď ale prý vidí události staré třicet let jinak.

Podle serveru iDNES řekl: „Čína je veliká země, a kdyby došlo k chaosu a k dezintegraci Číny, tak by to mohlo znamenat výraznou nestabilitu. Zastávám názor, že demokratizace má probíhat krok po kroku, po etapách. (...) U menší země, jako je například Česká republika, si myslím, že jednorázová studentská demonstrace může mít pozitivní efekty, nejsem si ovšem jist, zda by to u země s více než miliardou obyvatel nerozklížilo její systém.“ Prezident argumentoval krvavým chaosem, který zavládl v Iráku a Libyi po západních intervencích. Nedá se říci, že by prezident masakr přímo schvaloval, přinejmenším ale projevil značné pochopení pro ty, kdo k němu vydali rozkaz. Hrozil chaos a třeba i daleko větší krveprolití, je lepší k demokracii směřovat postupně a plánovitě.

Podobně jako mnohé další prezidentovy výklady je i tenhle značně povrchní a míjí se s fakty. Demonstranti na Tchien-an men jistě nebyli dokonale organizovaná jednotka, která by mluvila jedním hlasem, požadavky, s nimiž vystoupili, ale nebyly nějak extrémní, nevystupovali jako stoupenci okamžitého svržení komunistického režimu. Žádali třeba konec cenzury a možnost vzniku privátních sdělovacích prostředků, konec tehdy probíhající kampaně proti „buržoazní liberalizaci“, rehabilitaci reformistického stranického tajemníka Chu Jao-panga, jehož smrt byla impulzem pro začátek protestů. Velmi zjednodušeně řečeno – žádali prohloubení reforem, které v zemi probíhaly v letech po Maově smrti, v nichž ovšem progres střídal regres podle toho, jak se měnila situace ve stranickém vedení.

Naznačuje-li Zeman v souvislosti s nimi možnost anarchie a rozvratu, mluví zcela v intencích propagandy současného čínského režimu, která události června 1989 líčí přesně v tomto kontextu. Ještě závažnějšího zkreslení se ale prezident dopustil ve druhé části svojí úvahy, když vynášel přednosti demokratizace po etapách.

V kontextu vývoje v Číně v posledních letech se totiž rozhodně nedá mluvit o nějaké plánovité demokratizaci, současné vedení v čele s prezidentem Si Ťin-pchingem směřuje Čínu přesně opačným směrem, třeba ve srovnání s devadesátými lety jsou dnešní poměry výrazně tvrdší. V Číně se už delší dobu utužují poměry a stupňují represe a kontrola nad obyvatelstvem nabývá značně děsivých, až dystopicky působících forem (zřejmě tomu Zeman říká „stabilizace společnosti“, jíž se do Pekingu jezdí učit). Mluvit v souvislosti se současnou Čínou o postupné demokratizaci je buď výrazem neznalosti a naivity, nebo cynismu, který vymýšlí chatrné odůvodnění pro vlastní bezhodnotovost.