Možná to je nejšťastnější země na světě. Minimálně po posledních parlamentních volbách si to myslí komentátoři z celé Evropy, protože tam nevyhráli populisté. Do sněmovny tam postoupilo osm partají, které mají mezi pěti a třinácti procenty. Suverénně vyhrála se čtvrtinou hlasů devátá, kterou vede politik s ambicí stát se vůdcem národa, jenže pro případné koaliční partnery ho právě tato ambice vyřazuje z jakýchkoli rozhovorů o vládě. Při tak roztříštěném politickém spektru se očekávají velmi složitá jednání a jasno bude až tři týdny od voleb, při prvním zasedání sněmovny. Málokdo je ovšem z průtahů nervózní. Nakonec přišlo volit jen 52 procent občanů a ostatní mají dost svých starostí.

Zmíněnou zemí je Slovinsko, krajina mezi podhůřím Alp a břehy Jadranu, kde volby proběhly o prvním červnovém víkendu. Čecha musí přirozeně napadnout, proč se jeho země zhruba po stejných výsledcích propadla do nejhlubší krize od obnovení demokracie roku 1989, proč politici i jejich příznivci využijí každou příležitost, jak urazit své odpůrce, jak stále objevovat nové nepřátele, a především, proč tady není nikdo spokojený.

V zásadě se nabízejí dvě vysvětlení. První prostě zní, že Slovinci nejsou Češi. Ve chvíli, kdy se jedni umějí v klidu dohodnout, ti druzí propadají panice, všechno pokazí a pak se navzájem obviňují. Každý národ má své dispozice a podle nich se chová, i když si tím vlastně škodí. Musíme se smířit s tím, jací jsme.

Druhé vysvětlení nabízí optimistické východisko i pro Čechy. Slovincům se ve volbách mimoděk podařilo najít cestu z krize, kterou procházejí zvláště východoevropské demokracie. Vidíme to nejen v Česku, ale také na Slovensku a jinde, že se průběžně rozpadá politická krajina. Jedinou alternativu pak nabízí charismatický populista, který pomocí nacionalistické ideologie nastolí pevný řád, slovy dlouholetého maďarského premiéra Viktora Orbána neliberální demokracii. Teď se po slovinských volbách zdá, že to jde také jinak.

I ve Slovinsku získal nejvíc hlasů charismatický politik, bývalý premiér Janez Janša, který se pyšní, že bránil zemi proti jugoslávské armádě, a kterému odpůrci připomínají, že byl pravomocně odsouzen za korupci. Ve volbách se prezentoval jako „slovinský Orbán“, který zastaví na hranicích nebezpečné migranty. Opravdu vyluxoval hlasy pravicových stran, ovšem lidé stejně raději dávali hlasy partajím levého středu. Teď stačí, aby pět stran levice v čele s nový lídrem, bývalým televizním hercem a starostou alpského městečka Kamnik Marjanem Šarecem, požádalo premiéra, ať jim svěří vládu.

Slovinští politici jsou ovšem vyhlášení pragmatici, také dvě z levicových stran vedou nedávní premiéři Alenka Bratušeková a Miro Cerar, a silnou opozici v čele s nesmiřitelným Janšou spojenou s hrozbou očekávaných konfliktů si jistě nepřejí. Nejpravděpodobnější variantou proto zůstává, že premiérem bude nějaký jiný zástupce Janšovy Demokratické strany a bude vládnout s podporou levého středu. Sám lídr se v zájmu národa obětuje, jak ostatně sliboval.

Také Češi budou dál

Příběh slovinské politiky ukazuje, že nejúspěšnější z dědiců Titovy Jugoslávie toho mají víc za sebou než Češi nebo jiné národy z východu EU. Češi se ještě hádají o korupci, demokracie trpí pod náporem populistů, slovní válka o migranty, evropské kvóty a podezřelé cizí investory dosud rozhoduje volby. Ve Slovinsku už byli mnozí politici za korupci odsouzeni, proud migrantů z roku 2015 lidé vydýchali, populistické i oligarchické strany se transformovaly a zařadily do širokého demokratického spektra vedle revitalizovaných „tradičních“ stran. Češi budou muset projít stejným údolím slz, příklad z Lublaně ovšem ukázal, že se řešení obejde bez autoritářských vůdců.

Také Slovinci by si s volebním výsledkem Čechů z loňského října stěží věděli rady. Oligarchická strana, extrémní nacionalista a komunisté s celkovým ziskem 48 procent hlasů a většinou poslanců by byli i na ně příliš. Janša se svými dvěma nacionálně smýšlejícími spojenci a pragmatiky ze strany důchodců získal o sedm procent méně.