Dostali jsme se do zvláštního stadia, které obrací celou ekonomiku vzhůru nohama. Česká republika je země, která má aktuálně dost zdrojů energie, které nejsou drahé. Samotné suroviny do nich a jejich provoz by nemusely podléhat prudce kolísajícím světovým cenám. Energie v Česku by nemusela být drahá. Největší část, 37 procent elektřiny, se u nás vyrábí z jaderných zdrojů. Ty jsou samy o sobě velmi nákladné kvůli vysokým investicím při výstavbě. Ve chvíli, kdy už stojí a jsou zaplacené, provoz naopak nepatří k drahým. Jaderné palivo nepodléhá na rozdíl od plynu nebo ropy cenovým šokům. A všechny české jaderné bloky v Temelíně a Dukovanech už jsou staršího data. Investice do nich jsou zaplaceny, takže se u nich musí financovat provoz a režie.

Druhým hlavním zdrojem, z něhož se u nás vyrábí energie, je hnědé uhlí. To tvoří 36 procent celkové výroby. Hnědouhelné elektrárny provozují firmy, které buď zároveň přímo vlastní doly, nebo s nimi mají dlouhodobé kontrakty. To je případ polostátní energetické společnosti ČEZ stejně jako energetické firmy Sev.en miliardáře Pavla Tykače. Další dvě procenta elektráren spalují černé uhlí. Pak následují s 13 procenty obnovitelné zdroje a pouhých 8 procent připadá na plyn, který podléhá velkým cenovým výkyvům. Tři čtvrtiny české energie se tedy vyrábějí ze zdrojů, které jsou ze své podstaty cenově velmi stabilní.

Máme víc, než potřebujeme

V této chvíli jsme navíc stále čistým vývozcem energie. Vyrábíme víc, než spotřebováváme. Podle aktuálních dat Mezinárodní energetické agentury (IEA) za první polovinu roku 2021 jsme vyrobili o 9,6 procenta víc elektřiny, než jsme jí spotřebovali. Takových zemí je v Evropské unii málo. Vedle nás je to Francie, Německo, Nizozemsko, Belgie, Švédsko, Rumunsko a Slovinsko. Všichni ostatní, včetně všech našich dalších sousedů, tedy Rakouska, Polska, Maďarska a Slovenska, jsou čistí dovozci. Spotřebovávají víc energie, než si dokážou vlastními silami vyrobit.

S tímto profilem české energie je víc než namístě položit si otázku, jak je možné, že v takovéto konstelaci v Česku tak prudce stoupají rodinám i firmám účty za energie a zdražují všechno ostatní zboží a služby. Odpověď zní, že elektřina je drahá kvůli zásahům evropských politiků. Ti její výrobu svázali v cestě za bezuhlíkovou ekonomikou tolika regulacemi, přirážkami, dotacemi, že přestala být běžnou obchodovatelnou komoditou. Trh je úplně pokřiven. Skutečné náklady na výrobu z jednotlivých zdrojů a poptávka zákazníků hrají čím dál menší roli. Čím dál větší vliv má naopak regulace. Elektřinu prodražují emisní povolenky, což jsou jakési druhy odpustků, za emisní zdroje. Evropská komise se z obchodu s nimi snažila vytvořit trh. Stala se z toho karikatura trhu, na němž se čile spekuluje. Druhým pilířem je zelená taxonomie, která je pilířem unijního Green New Dealu. Ta kádruje zdroje na špinavé a čisté. Tím rozhoduje o cenách za úvěry a pojistky pro energetické firmy. Ve svěrací kazajce této regulace se pak Evropská unie snaží předstírat, že funguje jednotný trh s elektřinou. Kombinace regulační svěrací kazajky a hry na volný evropský trh s elektřinou vede k prudkému růstu cen energií i v zemích, kde by vůbec drahé být nemusely. Táhnou je ale přirozeně vzhůru ceny v zemích, kde je elektřiny nedostatek a musí se dovážet.

Pro energetické firmy je pak přirozeně výhodné prodávat na jednotném trhu. Ceny jsou kvůli nedostatku vysoké. A domácí zákazníci musejí přirozeně platit stejnou cenu jako ti zahraniční. V tažení za bezuhlíkovou ekonomikou ubývá stabilních, na počasí nezávislých zdrojů, jako byly uhelné elektrárny. Přibývá naopak těch velmi nevyzpytatelných, jako jsou větrné a solární zdroje. Závislé na tom, jestli svítí nebo fouká. Když počasí obnovitelným zdrojům nepřeje a elektřiny je nedostatek, její cena letí prudce vzhůru. Účty rostou všem zákazníkům, včetně těch českých.

Zjednodušeně se dá říct, že když na Baltu nefouká a ve Španělsku nesvítí slunce, prudce nám stoupají účty. ČEZ a všichni ostatní jsou totiž v takové chvíli schopni prodat elektřinu dráž.

Česko se tak ocitlo v pozoruhodné situaci. Má dost elektřiny z relativně levných zdrojů, ale domácnostem i firmám prudce rostou účty. Protože se tváříme, že funguje jednotný evropský trh s energiemi, který je ale už fakticky se všemi těmi regulacemi karikaturou trhu a jde proti našim zájmům. Dostáváme se do bizarní situace, kdy na jedné straně platíme uměle vysoké ceny energií. A vláda se na druhé straně snaží z rozpočtu přispívat chudinskými příplatky, kterým se říká příplatek na bydlení, lidem, pro něž je prudký růst účtů za energie opravdu ohrožující. Všichni tyto dotace platíme z našich daní. Dohromady jde o čistou karikaturu trhu. Spirála regulace, umělé zdražení, dotace pro ty, kdo na to nemají, je destruktivní.

Zbytečně drahé účty

V této chvíli a v takové konstelaci stojí za vážnou úvahu, jestli nepřišel čas k zásadní změně domácí regulace cen energií. To znamená k odchodu z jednotného evropského trhu s elektřinou, kde se rozhoduje o velkoobchodních cenách energií. A začít o elektřině v této fázi Green New Dealu a tuhé evropské regulace uvažovat nikoli jako o volně obchodovatelné komoditě, ale jako o veřejné infrastruktuře. Jakou jsou třeba vodovody. Nebyli bychom první a jedinou zemí. Stejnou cestou už dnes jde třeba Francie nebo Španělsko.

Na začátku je dobré vidět, z čeho se cena, kterou platíme na účtu za elektřinu, skládá a kdo a jak o ní rozhoduje. První část je samotná vyrobená energie. To je ta, která se obchoduje a do jejíž ceny přímo nezasahuje regulátor, což je v našem případě Energetický regulační úřad. Druhé dvě části ceny už jsou státem přímo regulovány. Sem patří poplatky za přenos. Ten u nás obstarává firma ČEPS, která je plně v rukou státu. Třetí částí je cena za distribuci, o niž se starají obchodníci s energiemi. K tomu jsou na účtu ještě povinné poplatky za obnovitelné zdroje, jimiž stát tuto ztrátovou výrobu dotuje. Poslední položkou účtu jsou daně za energie. Součet těchto cen tvoří všude v Evropě účet, který je lidem předkládán.

O co se teď hraje a co letí prudce vzhůru, je právě cena té samotné vyrobené energie. Kdyby se vláda rozhodla odejít z evropského trhu, musela by začít regulovat i její cenu. To znamená, že k výrobním nákladům by firmám připočetla nějaký zisk, o jehož výši by rozhodl regulátor. Právě výše zisku by určila, jak moc by byly energetické firmy ochotné na novou regulaci přistoupit. V této chvíli totiž platí, že vysoké ceny elektřiny při domácích nepříliš vysokých nákladech přinášejí energetickým firmám velké zisky.

Francouzský precedent

Precedent pro přístup k elektřině jako veřejné komoditě aktuálně předvádí Francie. Vláda prezidenta Emmanuela Macrona nařídila společnosti Electricité de France (EDF), v níž má stát podíl osmdesát procent, aby velkou část energie, kterou vyrábí ve svých atomových elektrárnách, prodávala svým menším konkurentům. Vláda stanovila EDF strop na cenu 46,8 eura za MWh. Tímto cenovým stropem chce srazit domácí ceny energií. Tato cena je pod aktuálními výrobními náklady firmy a hluboko pod současnou tržní cenou 100 eur za MWh, za niž se aktuálně elektřina v Evropě obchoduje. Tento krok by měl přispět k tomu, že účty Francouzů za energie nestoupnou o víc než o vládou schválená 4 procenta ročně. Ministr financí Bruno Le Maire upozornil, že pokud by k tomu vláda nesáhla, zdražila by lidem elektřina o 35 procent ročně. Samotné společnosti EDF, jejíž část akcií se obchoduje na pařížské burze podobně jako ČEZ na pražské, to přinese ztrátu 8,4 miliardy eur (210 miliard korun). Zásah se nelíbí akcionářům včetně zaměstnanců a odborářů, kteří mají v EDF vlastnický podíl. Brusel už Francouzům podle Macrona odpojení od trhu s elektřinou schválil.

Většina ostatních zemí Evropské unie zatím dopady prudce zdražující energie řeší jen tím, že je lidem kompenzuje ze státních peněz. To znamená, že chudým je platí z daní ti, kdo víc vydělávají. I jim ale zdražují účty. Je nejvyšší čas přemýšlet bez předsudků, co dnes ještě zbylo z trhu s elektřinou a jak se s tím s co nejmenšími dopady vypořádat.