Z včerejšího vystoupení Miloše Zemana na Primě nejvíc mediální šlehačky slízly prezidentovy výroky o transgender lidech (sebepoškozují se a jsou mu odporní) a o tom, že v říjnu bude volit ANO. Nemělo by ale zapadnout ani jeho expozé o Afghánistánu. Odtamtud se, jak známo, po více než 19 letech do září stáhne americká armáda – a bude to definitivní tečka za tamní misí NATO.

Prezident se včera na Primě pochlubil, jak na summitu východního křídla NATO stažení z Afghánistánu nazval zbabělostí. Takto znějí slova, která prý v květnu adresoval generálnímu tajemníkovi NATO Jensi Stoltenbergovi: „Jednání s Tálibánem je velmi podobné jednání s Adolfem Hitlerem, se stejnými důsledky.“

Především to je nejdelší válka americké historie. USA a v menší míře západní spojenci byli v zemi 19 let. Odveta proti pachatelům 11. září byl spravedlivý cíl, nicméně Washington si v patosu „války proti terorismu“ stanovoval i naprosto nereálné úkoly – vybudovat při té příležitosti ze středověké společnosti jednu ukázkovou, moderní demokracii. Výsledkem nesmírného úsilí USA a cenou za několik tisíc mrtvých Američanů je rozvrácená země a 170 tisíc mrtvých Afghánců (podle velmi konzervativních odhadů; jistěže velká část z nich padla v boji proti spojencům a prozápadním domorodcům, ale o život přišlo i 50 tisíc nezúčastněných civilistů). Úspěchy, například základní vzdělání pro dívky, které za Tálibánu do škol nesměly a smět zřejmě zase nebudou, jsou skromné a křehké. Náklady tohoto tažení pro USA obnášejí jeden bilion dolarů.

Hlavním zdrojem deviz pro afghánské národní hospodářství zůstává výroba opia; země i nadále pokrývá 90 procent světové poptávky. Západ kromě úplného začátku, kdy smetl vládu Tálibánu v Kábulu a hostující Al-Káidu vytlačil do sousedního, „spojeneckého“ Pákistánu, nikdy nebyl blízko vítězství. Ale vojensko-průmyslový komplex (to není obrat vytvořený komunistickou propagandou, nýbrž Dwightem Eisenhowerem) byl jako zaseklý: víc času, víc jednotek. Ještě letos v únoru studijní skupina amerického Kongresu pro Afghánistán napsala, že protáhnout misi za květen letošního roku (kdy měla armáda podle dohody uzavřené za Trumpa s Tálibánem původně odejít) poskytne „dostatek času pro mírový proces a pro přijatelné výsledky“.

Že tzv. zahraničněpolitický a bezpečnostní establishment, který Ameriku natlačil za posledních dvacet let do několika katastrofálních válek, neumí nic jiného než víc téhož, je smutné, ale paradoxně i pochopitelné. Že střízlivého pohledu není schopen prezident malé, avšak vojensky zanedbatelné země, je kuriózní věc. O co mu jde?

V roce 2001 byl Zeman premiérem spojenecké České republiky, a kudy po 11. září chodil, tudy opakoval, že s teroristy se nevyjednává, s teroristy se bojuje. Autorovi poznámky to tehdy připadalo jako snaha zabodovat v očích George Bushe mladšího a vysloužit si pozvání do Bílého domu, které mu předtím uteklo. Ale byl to příliš jednoduchý výklad. Ze vzpomínek některých pamětníků, členů Zemanovy vlády, víme, že jestřábí sklony projevoval Zeman i předtím, když na jaře 1999 jeho vláda jako poslední z vlád NATO musela dát souhlas s bombardováním zbytkové Jugoslávie. Válečnictví na cizí účet je součásti jeho image.

Přesvědčovat Zemana v 76 letech, na sklonku druhého mandátu, aby tuto svou obchodní značku revidoval, je jako přesvědčovat celoživotního kuřáka na sklonku života, aby s cigaretami přestal. Není to chvíle, kdy si český pravičák má říci: Komu čest, tomu čest, tady má Zeman pravdu. Nemá, je to na odiv dávaná neschopnost vnímat dění ve světě, vyvrcholení jeho geopolitické hibernace.