Liberální Američané dnes mají ve zvyku se performativně stydět za svou zemi. Masochisticky zaznamenávají, jak celý svět hledí s údivem či odporem na Donalda Trumpa, na policejní brutalitu a postavení černochů, k němuž upoutalo pozornost hnutí Black Lives Matter, na opakující se masové střílečky a neochotu vládnoucí většiny zregulovat střelné zbraně… Seznam je dlouhý. Svět, nebo někdo na světě, s nimi zpravidla kooperuje. Někdy upřímně, někdy si musí Američané trochu pomoci sami – to když třeba někdo vítězoslavně objevil fotografie hongkongských demonstrantů zdvíhajících ruce v gestu Black Lives Matter „Hands up, don’t shoot“, ale ukázalo se, že gesto má úplně jiný, lokální význam.

Napadlo někdy tyto Američany, co si svět myslí o davové psychóze jménem #MeToo?

Začalo to tím, že se novinářům podařilo přemluvit několik obětí nepochybných notorických predátorů, zejména filmového producenta Harveyho Weinsteina, aby promluvily na jméno. Ale velice rychle se to zvrhlo v bláznivý vír, který strhával další a další jména snad co týden. Obvinění rovnalo se usvědčení, protože, jak ustavičně opakovali mluvčí a zastánci hnutí, oběti je třeba vždy věřit. Rozplynuly se veškeré čáry mezi znásilněním, obtěžováním, sexem sice konsenzuálním, ale poznamenaným vědomím profesionálního vlivu, a běžným milostným poměrem, který se jednomu z účastníků ve zpětném pohledu přestal líbit.

Ty čáry jsou vždy komplikované, ale teď bylo povinné kreslit jedinou, za níž zůstalo všechno na jedné hromadě. Z redakcí byli odstraněni novináři na základě anonymních obvinění na anonymně zkompilovaném spreadsheetu kolujícím v novinářských kruzích po internetu. Maoistické sebekritiky nesloužily k záchraně, byly jen povinnou součástí rituálu. Svou daň si začalo vybírat ideologické bludiště, v němž dnešní progresivní Američané žijí – herečka Rose McGowanová, jedna z pionýrek #MeToo, narazila, když její výroky o transsexuálech prozradily, že dostatečně nerozumí intersekcionalitě.

Srovnatelné šílenství panuje na amerických univerzitách. Teď si jeho nástroje osvojil filmový svět. A přispěl některými vlastními. Společenská poprava dosáhla až formy hi-tech stalinismu – herec Kevin Spacey byl například digitálně odstraněn z již natočeného filmu.

Nelze si taky nevšimnout, že fenomén, s nímž přední americká média zacházejí jako s věcí prvořadého společenského zájmu, se fakticky masově týkal jen dvou profesí: filmu a médií. Obě jsou produktem osobnosti víc než většina oborů. V obou hrají prvořadou roli osobní kontakty, v obou se vyskytují velká ega. V tom prvním pak jde o celebrity a velké peníze, v tom druhém zas o to, že novináři rádi píšou sami o sobě a nastolování nových společenských norem dnes považují za svou pracovní náplň (možná víc než psaní o tom, co se děje). Jak vypadají vztahy na pracovištích normálních smrtelníků? O tom poznání moc nepokročilo.

Takže když se ukázalo, že jedna z tváří #MeToo, herečka Asia Argentová, sama vyplatila člověka, který ji obvinil ze sexuálního zneužívání, dalo se Schadenfreude na sociálních sítích nakládat vidlemi. Vůči herečce, která jako jedna z prvních obvinila Weinsteina. Ale i vůči jejím zastáncům a přátelům. Rose McGowanová nebo herečka Rosanna Arquetteová najednou nabádaly, že je třeba vyčkat s rychlými soudy, neboť příběh může být složitější a i načasování je podezřelé. Ideologičtí komisaři vysvětlovali, že je třeba vědět, že i zneužívaný může zneužívat, a že se tím na hodnověrnosti #MeToo nic nemění. Jiní kontrovali, že i moralista může být pokrytec. Dřív nebo později zákonitě někdo musel přijít s hashtagem #SheToo.

Na hollywoodském obzoru se začal rýsovat bod, v němž všichni vyzvou všechny ostatní, aby odešli z veřejného života.

Samotná kauza Asie Argentové má hned několik vrstev nechutnosti. Dohodu mezi ní a mladým hercem Jimmym Bennettem, obsahující popis intimit, kdosi podstrčil New York Times. Tato čistá duše zatím zůstává anonymní (neznají ji zřejmě ani Timesy, ovšem ověřily si, že dokumenty jsou autentické). Proč něco takového tisknout? Proč poskytovat potravu všemožným voyeurům a různým hrbatým duším? To je bohužel zdůvodnitelné právě díky #MeToo. Bez něj by to pro nebulvární médium zdůvodnitelné nebylo. Ale dnes je Amerika dál.

Když už se tedy v duchu občanské zodpovědnosti s příběhem seznámíme, nastupuje druhá vrstva nechutnosti. V roce 2013 se tehdy sedmatřicetiletá Argentová vyspala s tehdy sedmnáctiletým Jimmym Bennettem. Prý ho předtím napájela alkoholem, tvrdí on. Pak si na její popud udělali selfie v posteli. To je, můžeme se domýšlet, důvod, proč se rozhodla na jeho požadavky přistoupit (byť původně požadovanou částku v řádu milionů usmlouvala na 380 000 dolarů). Protože podrobnosti toho, co se událo, by jeden i druhý obtížně dokazovali.

Autor tohoto textu snad není jediným člověkem na světě, který si myslí, že se nejspíš nic tak strašného nestalo. Ne že by tak měla vypadat společensky veřejně vyzdvihovaná norma – ani co se týče věku, ani co se týče vztahů takříkajíc na pracovišti. Ale styk sedmnáctiletého se sedmatřicetiletou… Bez ohledu na vlastní zkušenosti kohokoliv – četli jste někdy něco z historie? Víte, v jakém věku se třeba lidé brali? Kdy začínali muži chodit do nevěstinců?

Anebo viděli jste někdy nějaký současný film? Filmů o sexuálním vztahu dospívajících se staršími je řada, některé velmi dobré, například Mistr kung-fu od Agnès Vardové nebo japonský Hito no sekkusu o warauna. Protagonisté utrží lecjaké šrámy, ale nezdá se, že by dosavadní názor naší civilizace byl, že se vždy musí jednat o zločin s nedozírnými následky. Spíš o souhru touhy, křehkosti, nedospělosti, nezdrženlivosti…

Bennett s Argentovou udržoval přátelské kontakty i po roce 2013, ale na to je dnes podle nejnovějších poznatků třeba se dívat tak, že to nikdy nic neznamená. V právnických dokumentech tvrdí, že byl traumatizován. Ale v Americe je dnes každý takřka vyzýván k tomu, aby se cítil traumatizován, a psychiatr, který mu to potvrdí, se jistě najde. Bennett argumentuje tím, že v důsledku traumatu trpěla jeho kariéra a řádově poklesly jeho příjmy. Jenže to se v jeho věku stává řadě úspěšných dětských herců – ne každému je dáno úspěšně přejít mezi dospělé. Přiznává taky, že k právním krokům ho přiměla až náhlá viditelnost Argentové jako protagonistky #MeToo.

Takže on chtěl vlastně přispět k ozdravení společnosti.

Argentová se seznámila s Bennettem při natáčení filmu Srdce je zrádná děvka. To mu bylo osm, hrál v něm zneužívaného dětského transvestitního prostituta a Argentová, která režírovala, jeho matku. Film byl natočen podle autobiografických povídek mladého autora J. T. LeRoye. Až na to, že (jak vyšlo najevo až po natočení filmu) fascinující mladík s pohnutým životem nikdy neexistoval. Byl výtvorem jisté čtyřicetileté Laury Albertové, která několik let s pozoruhodnou vynalézavostí předstírala jeho existenci.

Cosi to napovídá o tom, k jakým příběhům a představám je dnes společnost přitahována. Určitě Argentová. Ta mimo jiné natočila v roce 2014 film Nepochopená, který líčí komické a srdceryvné příhody ze života dívenky, jejíž rodiče jsou celebrity, dětinské, nezralé, narcistní, které nefunkčnost svého vztahu bezohledně přenášejí na dceru. Film je přiznaně inspirovaný autorčiným dětstvím (jejím otcem byl slavný italský hororový režisér Dario Argento), a pokud někde hledat kořeny jejích zamotaných vztahů, tak asi spíš už tam než až v jejím setkání s Weinsteinem a cyklické dynamice „oběť–predátor“.

Dnes si tedy svět může číst o všech detailech toho, co spolu herečka s mladíkem dělali, a studovat zákruty jejich vztahu v podrobných přehledech, jaké přinášejí americká média. „Červenec 2018. Argentová lajkuje selfie, které Bennett postoval na Instagramu, informují Timesy,“ můžeme se dočíst v „timeline“ kauzy na webu Vice News. To, co by v dřívějších méně osvícených dobách bylo bezpečně rozpoznáno jako bulvární story, je dnes řešeno jako závažná kauza.

Jak se toto může poměřovat svým významem pro svět s problémy, jako je americká protekcionistická obchodní politika, vztahy s Ruskem atd.? Může, víc, než se zdá. Americká prestiž vždy byla založena nejen na hrubé vojenské a ekonomické síle, ale i na kulturní dominanci a přitažlivosti. Její populární kultura ovládala imaginaci značné části světa. Její hrdinové, padouši a krásky byli vzory pro hrdiny, padouchy a krásky po celém světě. V tom se jí po druhé světové válce nemohla měřit. A dnes? Dnes nám předvádí svět, v němž jsou lidské vztahy minovým polem. Jsou cupovány právníky, reglementovány kulturními komisaři, destruovány virtuálním lynčováním sociálních sítí. Pokrytectví, žízeň po moci, davová psychóza – vše dávno známé dostává novou krev do žil. A vše se hystericky stupňuje, jako by všechny normy, které tyto impulzy dřív držely na uzdě, zmizely a neexistovala žádná obrana. Kdo by chtěl takovou společnost napodobovat?