Komentář Martina Weisse

Referendum je opium lidu

Komentář Martina Weisse
Referendum je opium lidu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Vlastenectví je posledním útočištěm bídáka, praví slavný bonmot britského literáta Samuela Johnsona, jenž nechybí v žádné sbírce citátů. Ale to asi jen proto, že v Británii 18. století neznali referenda. Kdyby se praktikovala v 19. století, musel by je Marx prohlásit za opium lidu spíš než náboženství. Není lákavějšího prostředku, jak utáhnout lidi na vařené nudli, než příslib všelidového hlasování.

Může mít samozřejmě své místo. Zejména na lokální úrovni (v Brně už by konečně mohli rozhodnout, jestli chtějí přestěhovat nádraží). Na celostátní úrovni je to ve stvrzování rozhodnutí, jež se dotýkají samotného způsobu vládnutí či povahy mandátu volených zástupců. Proto se konají v nejrůznějších zemích včetně naší referenda o vstupech do mezinárodních organizací a změnách evropských dohod – protože to jsou rozhodnutí, jimiž se předává část suverenity. Přímá demokracie může mít různou roli v různých zemích podle jejich politické kultury, jež se vytváří po staletí. Tak jako jsou v různých zemích různé politické normy ohledně rovnostářství, soukromí či formálnosti vystupování politiků, různé normy a tradice taky řídí způsob účasti na politice. A u nás máme zastupitelskou demokracii. Jak kdosi trefně pravil ve variaci na známý internetový mem, pokaždé když někdo v debatě o referendech argumentuje Švýcarskem, zabije Bůh koťátko.

Ale referenda nedělají demokracii demokratičtější. To, co zpravidla dělají, je to, že obyčejným politikům poskytují nástroj, jak mobilizovat své příznivce pro své obyčejné politické cíle. Poskytují lidem iluzi hlasu. Zejména lidem, kteří mají pocit, že jim ti, kdo zemi vládnou, nenaslouchají. Jsou to shodou okolností zpravidla lidé vyznačující se populistickým myšlenkovým nastavením. Mají zvýšenou potřebu cítit se částí většiny a zároveň přemrštěnou představu o tom, jak převládající tato většina je. „Žádám vás o otištění, neboť to není jen názor můj, ale názor naprosté většiny obyčejných lidí.“ To je argument, který zná ze čtenářských dopisů každý, kdo někdy pracoval v novinách.

Tyto lidi populisté vyhlížejí. A připraví jim nabídku, kterou nemohou odmítnout. Ukažte konečně těm nahoře, že si nemohou dělat, co chtějí! Že tohle už přestává všechno! A občas si prosadí konání referenda.

Zpravidla se ukáže, že kampaň byla dobře zacílená – voliči, které otázka vzrušila, se drtivě přikloní k jedné odpovědi. A taky že ta jejich naprostá většina lidí byla mnohem menší, než si představovali – k referendu skoro nikdo nepřišel, takže je neplatné. Příslušníci oné „naprosté většiny“ ovšem tento závěr nikdy nevezmou v potaz. A tak to další agitátoři po čase zkusí zase, protože tentokrát už se určitě konečně ukáže, co si myslí všichni obyčejní lidé.

Stanovovat vysoké kvórum je zcela správné. V zastupitelské demokracii rozhoduje malé množství lidí, to je právě její podstatou. A na to, že se o politiku zajímá a k volbám chodí jen část lidí, jsme zvyklí. Ale aby v přímé demokracii rozhodoval zlomek celkového počtu oprávněných voličů, to se příčí jejímu smyslu.

Takto by velmi pravděpodobně vypadala referenda u nás. Můžeme tak soudit z toho, jak vypadají v zemích nám politickým vývojem blízkých.

V Polsku měli v roce 1996 dvojreferendum o způsobu privatizace a taky o něčem, co je dnes už zcela nepochopitelné – zní to jako vybavení veškerého obyvatelstva volebním právem (Všimněme si, že přifařování různých nesouvisejících otázek do jednoho referenda je oblíbenou taktikou, známou u nás ostatně i z místních referend. Protistrana, jež si přeje neúspěch navrhovatelů referenda, doufá, že rozředěním otázek voliče zmate, přiměje je hlasovat o všech otázkách stejně atp.). Souhlas voličů s návrhy byl ohromný, přes 90 %. Jenže jich přišlo jen 32 %. A to je vzorec, který se opakuje dál a dál. Jen vstup do EU byl schválen s potřebnou účastí. Nová ústava v roce 1997 nebyla, ale stejně vstoupila v platnost.

V roce 2015 měli v Polsku výživné referendum o zavedení jednomandátových volebních obvodů, státním financování politických stran a taky o tom, že v případě pochybností v daňových sporech se rozhoduje ve prospěch poplatníka. Referendum vyhlásil ve volbách čerstvě poražený prezident s tím, že „lidé si přejí změnu“ – hezčí formulaci bezradného vyděšení z populismu aby pohledal. Jenže změnu přišlo k urnám požadovat jen 32 % voličů, byť z 90 % volili stejně.

Referend si hodně užívají na Slovensku. Měli jich mnoho. Třeba v roce 1994 o prokazování původu peněz v privatizaci. V roce 1998 o privatizaci strategických podniků. V roce 2015 o manželství homosexuálů. A v roce 2000 a pak v roce 2004 o předčasných volbách. Ale lidi nechtěli jít volit o tom, zda chtějí volit. Ve všech referendech se opakoval stejný vzor: nadšení voličů veliké, jejich počet ne. Jedině referendum o členství v EU v roce 2003 bylo platné, řada jich byla provázena taktizováním. Logicky – je-li vyhlášení referenda projev taktiky, pak je třeba výzva k jeho bojkotu stejně legitimním projevem taktiky.

Nejinak to vypadá v Maďarsku. V roce 2008 tehdy opoziční Fidesz prosadil referendum o zrušení zdravotních poplatků a školného. To prošlo s účastí těsně nad 50 %. Je to zároveň dobrá ukázka toho, proč by se referendum zásadně nemělo vypisovat o penězích. Referendum v roce 2004 o dvojím občanství pro zahraniční Maďary a taky o zdravotnictví rovněž nedosáhlo zákonné účasti. Nedosáhlo jí ani referendum proti kvótám na přerozdělování uprchlíků v roce 2016, byť zde účast dostoupila 44 %. To je na referendum hodně, ale není to ani polovina národa.

O to nešťastnější je, že snaha naší „organické koalice“ ANO–SPD–KSČM (a ovšem Pirátů, kteří mají přímou demokracii v instrukcích svého procesoru) o uzákonění referenda byla pojednána jako boj o referendum o vystoupení z EU. Nešťastné, protože na tuto otázku se referendum zrovna hodí – je to rozhodování o suverenitě a z toho, že o vstupu do EU se rozhodovalo v referendu, logicky vyplývá, že právě tak stejně by mělo být možné rozhodnout o vystoupení.

Nešťastné, protože snaha stůj co stůj zardousit takové referendum v zárodku znamená, že EU má být mimo politiku. Ale to je právě jeho problém. „No-choice politics“, politika bez možnosti volby, a EU jako zóna neexistence politiky je právě to, co populistické revolty posledních let živí.

A do třetice nešťastné, protože odpůrci referenda v médiích nepřišli na nic lepšího než preventivně spustit českou verzi „Project Fear“, masivního strašení tím, jaká katastrofa by všechny oblasti života ČR postihla. Jak dobře v Británii zafungoval, že?

Proti nákaze referendismu ovšem nemá cenu se stavět jen abstraktními argumenty profesorů politologie. Je třeba zaútočit právě na tu populistickou fikci, že být „obyčejný člověk“ znamená být příznivec přímé demokracie. Britská skupina Oasis nikdy neplatila za hlas elitářství. Její kytarista Noel Gallagher dostal ve třinácti podmínku za krádež v obchodě, v patnácti ho vyhodili ze školy. Než se přidal k Oasis, spočívala jeho profesionální zkušenost v práci na stavbě, ve skladu či v životu na podpoře. Když se ho v roce 2016 ptali, jak bude hlasovat v referendu o vystoupení z EU, odpověděl jazykem srozumitelným pro široké lidové vrstvy:

Jestli bychom měli odejít? Já si nemyslím, že bychom o tom měli mít možnost hlasovat. Každý večer vidím v televizi politiky, jak vykládají, že to je kurva zásadní rozhodnutí, které může na věky změnit Británii... a bla, bla, bla. Já na to, proč kurva neděláte to, za co vás platíme, tedy řídit tuhle zasranou zemi a nějak se kurva rozhodnout? Proč se ptáte lidí? 99 procent lidí má v hlavě nasráno.

Lépe bychom to říci nedovedli.

8. února 2018