Na výstavě Epocha salonů v Masných krámech v Plzni se člověk zajisté zastaví u velmi zábavného obrazu téměř už neznámého, ale kdysi docela populárního českého malíře Josefa Mathausera (1846–1917) Okouzlení na výstavě. Je na něm namalovaný postarší pán, asi by se dalo říct měšťák či šosák, který se zalíbením hledí na obraz aktu krasavice dost vnadných tvarů podle tehdejšího vkusu. Je tak okouzlen, že se od obrazu nemůže odtrhnout. O to se ale snaží s velmi znechuceným, ba odpudivým výrazem jeho manželka, jež ho tahá za šos kabátu, pohoršená tím, na jaký necudný výjev se to manžel dívá. Přímo ho rve pryč.

Ten obraz ze začátku 20. století (na výstavě je datován rokem 1917, ale vzhledem k tomu, že Mathauser v lednu toho roku zemřel, bude starší) je, aniž to byl jeho úmysl, vtipnou alegorií toho, co se s výtvarným uměním tehdy stalo. Ta nepříjemná a žárlivá babice, která neurvale tahá pryč svého labužnicky si užívajícího chotě, je vlastně moderní umění. Nebo přesněji: je to modernistický diktát tzv. dobrého vkusu vnucený a nastolený vykladači, kunsthistoriky a teoretiky. Těm se během 20. století podařilo do obecného povědomí prosadit kánon, v němž pak nebylo místo na podobně libidinózní prožitky, jimž se oddával onen roztomile okouzlený pantáta. Moderní umění, natož pak avantgarda, totiž postavilo do svého středu úplně jiné hodnoty a kvality, než jestli se obraz někomu, natož nějakému šosákovi či měšťákovi, líbí, jestli v něm vzbuzuje nějaké příjemné pocity, jestli se od něj nemůže odtrhnout. De facto se právě proti takovým „atrakcím a efektům“ vyhranilo a velmi brzy je zásadně odmítlo. Místo potěš či zaujmi měšťáka zvolilo metodu épater la bourgeoisie, naštvi či popuď měšťáka. Nutno říct, že měšťák chvíli popuzen byl, pak si zvykl a nyní už ho nepopudí nic. Buď ho umění nezajímá, nebo od něj očekává jen to popuzování.

Ale je fakt, že umění a umělci tehdy, když se umění s měšťanským vkusem nejvíc rozumělo, měli zajisté právo se vzepřít a asi to bylo i nějak historicky nutné. Zároveň s tím však umění vylilo, po leninsku řečeno, s vaničkou i dítě. Z umění se tehdy vyhnaly nejen akty s macatými slečnami, které zajisté balancovaly na hraně kýče, ale také umění krásných zátiší a celý žánr krajinomalby, který přitom v dílech takového Antonína Chittussiho, Julia Mařáka nebo Otakara Lebedy dosahují dokonalých kvalit. Modernista se pak ze svého pohledu právem ušklíbal nad reprezentativními portréty významných mužů a žen, nijak si necenil velkolepých historických výjevů, které předtím plnily roli nejpopulárnějšího oboru malířství, chladným ho nechávala citově vypjatá náboženská a mytologická témata a psychologické žánry, výjevy exotické nebo anekdotické, jako třeba ten od Mathausera. Blížil se okamžik radikálního obratu, při němž vážně utrpělo všechno umění založené na mimesis, tedy na nápodobě, na přesném „iluzivním“ zobrazení, což lze přitom historicky považovat za jeden ze základů malířství a umění vůbec. Právě v druhé polovině 19. století dostoupilo tohle „umění iluze“ vrcholu v dílech malířů, jako byl William-Adolphe Bouguereau, Jean-Léon Gérôme nebo Lawrence Alma-Tadema, velkých zavržených mistrů, před jejichž brilantními obrazy však zaručeně setrvává v němém úžasu nejvíc návštěvníků světových obrazáren: třeba v pařížské Orsay. Podobný zážitek však skýtají i plátna našich Václava Brožíka, Jaroslava Čermáka, Vojtěcha Hynaise nebo méně známých Emanuela K. Lišky, Václava Sochora, Karla Vítězslava Maška a dalších, zastoupených na plzeňské výstavě.

Moderně přestalo záležet na úžasu návštěvníka. Neusilovala už o to, aby se obraz přesně podobal modelu, nezajímalo ji, jak je věrohodný a přesný, jak výstižně, nejlépe a až do posledního záhybu, vousu či nitky je předmět zobrazen. Toto kopírování skutečnosti měla ostatně nahradit fotografie, takže umění mělo být od diktátu nápodoby přírody navždy osvobozeno. S jejím zavržením však umění ztratilo jedno se svých největších vnadidel. Tím je úžas diváka nad tím, jak přesně a výstižně je obraz vymalován či jak dokonale se socha podobá modelu. Je to možná nižší forma obdivu, ale pravděpodobně nějak souvisí s lidskou potřebou nechat se svádět a klamat iluzí, pokud možno dokonalou. Tvůrci, kteří to uměli, měli zmizet z hlavní vývojové linie výtvarného umění. Byli když tak připomínáni nanejvýš jako překonané a méně hodnotné stadium, něco, co moderna se svým sklonem k diktátu a vylučování zavrhla. Zavrženo bylo skoro všechno, co se tzv. měšťáckému vkusu líbilo, tedy skoro celý ten vesmír „krásných obrazů“, které pravidelně plnily koncem 19. století obrovské haly tzv. Salonů, výročních výstav, na kterých obecenstvo zíralo na obrazy podobně jako onen pán na obraze. Ošklivá ženská zvítězila.

Samozřejmě že to je poněkud nadsázka… A už to také není tak horké. Celé dvacáté století je vedle radikálních postojů vždy také pokusem nějak vrátit na scénu obrazy, na které může zírat onen pán. To se ovšem často dělo ideologicky, někdy i násilím (v Německu ve 30. letech, v Sovětském svazu po krátkém zaváhání permanentně), neboť jak nazi-kunst, tak sorela měly něco společného s touhou po „pěkných obrazech“ a takový Hitlerův vkus byl vlastně celý ponořen do nostalgie po tom, jak krásně se malovalo, než to zničila zvrhlá moderna. Ale neexistuje jen jedna cesta: možné je také zmírnění postojů, přiznání, že na těch krásných výjevech, obrazech obvykle dokonale řemeslně zvládnutých, působivých námětem i formou, propracovaností a výstižností každého detailu přece jen něco bude.

Plzeňská výstava Epocha salonů. České salonní umění a mezinárodní výtvarná scéna 1870–1914 je takovou ochutnávkou oněch dávných časů „belle époque“, za kterými spadla opona. Jsou zde desítky obrazů malířů jmen zvučných, kteří měli navíc v Čechách to štěstí, lze-li tedy v Čechách o štěstí mluvit, že je český dějepis umění zahrnul pod buditelskou generaci Národního divadla a tím jaksi akceptoval: třeba velkolepě konzervativní František Ženíšek, jehož majestátní podobizna císaře Františka Josefa dominuje plzeňské výstavě. Nebo Josef Václav Myslbek, klasik českého sochařství, přitom akademický umělec par excellence. Jiní takové štěstí neměli, třeba Vojtěch Bartoněk, jehož skvělý obraz Rekruti je příkladným obrazem českého realismu, nebo třeba kdysi slavný malíř historických výjevů Adolf Liebscher.

Byli to umělci, kteří před cca sto padesáti lety okouzlovali diváky, již přišli na výstavy současného umění. Ty v té době měly jinou podobu, než se pak ujala ve dvacátém století. Především obrazy se vystavovaly metodou pêle-mêle, tedy jaksi na „jedné hromadě“, na zdi vedle sebe, jak se tam vešly. To samozřejmě vytvářelo úplně jiný dojem, než co se pak, počínaje secesí, stalo zvykem, že tedy každé dílo musí mít svůj prostor, neboť každé je nějak jedinečné. Výstavy byly opravdu daleko více „salonem“, tedy jakýmsi skvostným pokojem, který měl příchozího ohromit, ba zavalit vjemy. Tomu odpovídala výzdoba a vybavení, byly tam květiny, zvlášť oblíbené byly palmy, drahé koberce, tapety pohovky, na které se unavený návštěvník mohl rozvalit. Na dobových fotografiích vidíme třeba i vodotrysky a vůbec celou tu opulentní nádheru, která spíš připomínala nějaký orientální budoár než dnešní výstavní síň. Modelem takových přehlídek byl samozřejmě Pařížský salon, za nímž ale příliš nezaostávaly podobné přehlídky v Mnichově a Vídni a pak i v Praze, kde je pořádala, nejprve v Klementinu a pak v Rudolfinu, Krasoumná jednota a Akademie umění, jež obě zastřešovala Společnost vlasteneckých přátel umění, tehdy šlo o spolek v podstatě nadnárodní, česko-německý.

Plzeňská výstava není zajisté první svého druhu, přiznaně navazuje na výstavy, které připravil Roman Prahl (Z malířských salonů; už v roce 1980 na Klenové), Vít Vlnas (v paměti starších a pokročilých je jeho výroční výstava v Rudolfinu Obrazárna v Čechách, 1996), z novějších Marie Rakušanová (Bytosti odnikud, 2010) nebo pak objevné výstavy právě v Plzni: jednak objev pražského Bavoráka Gabriela von Maxe, milovníka opic a malíře dráždivě mystických scén, a pak pozoruhodná výstava o významu Mnichova pro české výtvarné umění (Mnichov–Praha. Výtvarné umění mezi tradicí a modernou, 2012), která připomněla, že vedle Paříže tady bylo mnohem bližší město, kde se vyučila řada českých umělců, například Jakub Schikaneder, který samozřejmě na téhle výstavě nemůže chybět, byť patří k té menšině „nemoderních“ umělců, kteří nikdy nebyli zcela odsunuti, snad právě proto, že tak silně zasahovali svým uměním citovou stránku, kterou moderna pak opomíjela. A někdo na ty city zůstat musel.

Epocha salonů. České výtvarné umění a mezinárodní výtvarná scéna 1870–1914. Autoři Aleš Filip a Roman Musil, Západočeská galerie v Plzni do 5. března 2023.