I když je kvůli koronaviru politika upozaděná, rozhodně se nezastavila. O víkendu došlo v Británii ke klíčové události, byl oznámen nový lídr Labouristické strany. Tím se stal sir Keir Starmer. Pro Británii i svět je to dobrá zpráva. Znamená to, že nehrozí, že Britské ostrovy jsou jedny nevydařené volby od vlády levicových radikálů, kteří se kamarádí s nefalšovanými teroristy a jsou oprávněně podezříváni z antisemitismu.

Volba Starmera je vnímána jako pomsta umírněných labouristů. Starmer zvítězil přesvědčivě, získal 56 % hlasů, jeho hlavní protivník Rebecca Longová-Baileyová, považovaná za Corbynovu dědičku, dostala 27,6 % a Lisa Nandyová, která byla ke Corbynovi rovněž kritická, dostala 16,2 %. Je otázka, kam se vypařili radikálové, buď prostě nechtěli volit nikoho jiného než svůj idol Corbyna, nebo prosincový volební výprask znamenal, že i oni seznali, že radikální program nebyl takový volební tahák, jak si o něm mysleli.

Starmer tvrdil, že chce sjednotit obě dvě křídla strany, a během kampaně přímo nekritizoval Corbyna či tragický volební program. Možná tím přitáhl i radikální. Corbynovi naklonění novináři, například komentátor deníku The Guardian Owen Jones, již píší, že je potřeba Starmerovi dát šanci. Jeho první kroky však nenechávají nikoho na pochybách, že umírnění jsou znovu u kormidla. Starmer se omluvil za antisemitismus ve straně a dá se mu věřit, že s problémem se chce opravdu vypořádat. Jeho manželka je židovka a jejich děti jsou vychovávány v judaismu. Do stínového kabinetu zatím jmenoval umírněné, a i když se dá čekat, že pár míst corbynovcům přenechá, nejspíše se nebude jednat o tzv. top jobs. Zdá se tak, že Labouristická strana se vrací ke zdravému rozumu.

Několik nástrah však na Starmera číhá. Někteří se bojí, aby nešlo o návrat blairovských technokratů. Ti jsou momentálně zhruba stejně nenávidění jako Corbynovi pohrobci, nový labouristický lídr tak musí najít třetí levicovou cestu.

Starmer bude muset překonat pověst zástupce movité střední třídy. Je vzděláním právník, vystudoval Oxford, má rytířský titul a mluví přízvukem vyšších tříd. Hlavní starostí labouristů je však nalákat zpět dělnické voliče, kteří kdysi tvořili stranickou základnu a v prosinci ve velkém zběhli ke konzervativcům. Přitom do jisté míry je Starmerova středostavovská pověst nezasloužená. Narodil se v roce 1962 do dělnické rodiny, matka byla zdravotní sestra, otec nástrojař, má čtyři sourozence. Jeho rodiče byli věrní podporovatelé Labouristické strany, jméno dostal po prvním labouristickém poslanci Keiru Hardiem. Nahoru se dostal vlastní pílí, i jeho přízvuk je toho druhu, který si vypěstují úspěšní lidé z chudších poměrů, aby zapadli.

Mezi lety 2008 a 2013 byl v podstatě nejvýše postaveným žalobcem v zemi, vedl státní zastupitelství. (Oficiálně je v britském systému nejvyšším žalobcem generální prokurátor, což se rovná ministru spravedlnosti.) To by mu mohlo naopak u dělníků pomoci, tradičně podporují „právo a pořádek“.

Jeho hlavním problémem však nejspíše bude koronavirus. Noví lídři stran se snaží využít první dny v úřadě k představení své vize a k nějakému zapsání se u veřejnosti. Koronavirus to vše přebíjí. Starmer je tak připodobňován k Ianu Duncanu Smithovi, bývalému lídrovi konzervativců, který byl zvolen šéfem strany 11. září 2001. Kvůli událostem nikdy nedostal příležitost pro rozjezd a strana se ho zbavila ještě před volbami.

Nebezpečí však představuje i otázka EU. Starmer byl jasně proti brexitu a podporoval vypsání druhého referenda. Nyní kvůli koronaviru se začíná mluvit o tom, že bude potřeba prodloužit přechodné období. Jednak negociace o budoucích vztazích stojí, u hlavního vyjednavače za EU Michela Barniera byl dokonce diagnostikován COVID-19. Zadruhé nikdo nebude chtít britskou ekonomiku hnát do šoku zpřetrháním všech vazeb s EU tak brzo po hospodářských problémech kvůli pandemii. Starmer si však bude muset dát pozor, aby na prodloužení přechodného období netlačil příliš. Vypadal by jako eurofanatik a na ty ani v koronavirové Británii není nikdo zvědavý.