Žijeme v éře twitterové diplomacie, což po Donaldu Trumpovi pochopila i řada jiných. Včetně nejvyššího íránského vůdce Alího Chameneího (což je ironické vzhledem k tomu, že tamní režim periodicky blokuje přístup na tuto sociální síť). A tak když Trump poslední loňský prosincový den pohrozil Íránu nespecifikovanými následky za útok na americkou ambasádu v Bagdádu, odpověděl mu na Nový rok Chameneí tweetem, v němž mimo jiné napsal „Nemůžeš nic dělat“ (anglicky; angličtina sice nerozlišuje vykání a tykání, ale výsměšný tón velí přeložit ho tykáním).

Ale s odpovědí, která přišla, určitě nepočítal. Trump tak jako už mnohokrát ukázal, že to, co si jiní mysleli, že nejde, pro něj jde. Druhý den nařídil smrtící útok na muže, kterého američtí vojáci dlouho znali a několikrát měli na mušce, ale nikdy se neodvážili stisknout spoušť. Kásima Sulejmáního, velitele jednotek Quds, elitních složek Íránských revolučních gard. Zabila ho střela z dronu u bagdádského letiště poté, co přiletěl z Damašku.

Experti už stačili vyrobit mediální klišé z charakteristiky, že to bylo důležitější „uříznutí hlavy“ než zabití Usámy bin Ládina a vůdce Islámského státu Bagdádího dohromady. Lze to vůbec srovnávat? Bin Ládin i Bagdádí byli vůdci hnutí, které vytvořili; ISIS jakožto stát byl jen efemérní. Sulejmání byl na rozdíl od nich činitelem státu, který tu zůstane i po něm. Byl ovšem tak jako oni terorista.

Druhá věc, na které se experti shodují, je, že Sulejmání bude skutečně střednědobě obtížně nahraditelný. Takové bylo jeho portfolio, jež v sobě slučovalo roli šéfa rozvědky, zahraničněpolitického stratéga, vojenského velitele a teroristického bosse. Sulejmání byl dlouholetým architektem íránské regionální expanze zaměřené na vybudování oblouku spojeneckých zemí a základen, jež z Íránu činí regionální velmoc v opozici vůči sunnitským a prozápadním silám v regionu, Západu a Izraeli (Quds znamená Jeruzalém). A tuto misi i jako nikdo jiný ztělesňoval.

Sulejmáního obtížnou nahraditelnost a to, že měl na rukou krev Američanů, a lze ho tudíž považovat za legitimní terč, připouštějí i experti a politici, kteří Trumpův tah kritizují. Byla to nepředloženost? Co k ní amerického prezidenta vedlo?

Stranou můžeme ihned odložit názor, že Trump se tak snaží odvrátit pozornost od probíhajícího impeachmentu. Zejména když ho hlásají ti, kteří dva roky tvrdili, že Trumpa dostali do Bílého domu Rusové. O něco sofistikovanější variantou je obvinění Trumpa z krátkodobého, impulzivního uvažování, motivovaného jeho marnivým egem. Nechtěl připustit „druhé Benghází“ a „druhou okupaci teheránského velvyslanectví“.

„Bengházím“ je míněn útok na budovu amerického konzulátu a CIA v libyjském Benghází 11. září 2012, při němž zahynul americký konzul a dva příslušníci ochranky. Plejáda amerických nejvyšších činitelů tehdy lhala médiím a Kongresu, že šlo o spontánní útok davu rozhořčeného antiislámským videem na YouTube. Přestože už věděli, že šlo o připravený útok organizovaných islamistů. Lhali ze dvou důvodů: aby omezili dojem, že situace v Libyi se po západní intervenci nevyvíjí dobře, a ze špatného svědomí kvůli tomu, že bezpečnostní inspektoři State Departmentu na zranitelnost konzulátu marně upozorňovali. Takže tomu, že americký prezident nechce dopustit „druhé Benghází“, není co vytýkat.

Co se týče pomsty za okupaci amerického velvyslanectví v Teheránu, je pravda, že k ní došlo před čtyřiceti lety a Trump jako starší člověk ji může mít fixovánu v paměti víc než jiné, aktuálnější události. Na druhou stranu režim, který okupaci uskutečnil, je stále týž. Někteří ze studentských islamistických revolucionářů, kteří okupaci vedli, pak stoupali do nejvyšších funkcí. Jestliže třeba dnes říkáme, že Putinovo Rusko začíná v něčem být „jako Sovětský svaz“, pak v íránském případě není žádné „jako“. Je to stále tatáž islamistická teokracie, trvá kontinuita režimu, a s ní tudíž i nevyřízené účty.

Ale z taktického hlediska vypadalo asi americké rozhodování jinak. Především bylo třeba zabránit opakování jiného historického mementa – toho z roku 1975, kdy museli Američané letecky evakuovat velvyslanectví ve vietnamském Saigonu. Protože k němu situace směřovala. Nedávno vyměněný velitel bagdádské „zelené zóny“, v níž velvyslanectví stojí, byl íránský člověk; stráže demonstranty volně pouštěly dovnitř; v davu se nechávali vidět známí činitelé proíránských milic.

Hlavně ale útoky byly součástí dlouhodobé íránské eskalace. V červnu Íránci sestřelili nad Perským zálivem americký bezpilotní letoun. Trump pak oznámil, že americké vojenské síly byly připraveny podniknout odvetný úder, ale odvolal ho, protože by způsobil ztráty na lidských životech a byl by „disproporční“. V září Íránci zaútočili drony na saúdskou ropnou rafinerii. Vyřadili z provozu polovinu saúdské exportní kapacity. Byl to největší výpadek dodávek ropy v dějinách vůbec (to, že jsme ho vlastně moc nepocítili, ukazuje, jak význam této suroviny ve světové ekonomice poklesl).

Od podzimu začaly proíránské milice stupňovat útoky na americké vojenské základny v Iráku. USA dnes v Iráku žádnou okupační armádu nemají, jde zpravidla o společné základny s iráckou armádou a vojáky jiných zemí koalice proti Islámskému státu. Zpráva Reuters z loňského 9. prosince uváděla, že jich za posledních šest týdnů bylo nejméně devět.

V pátek 27. prosince byli při útoku na základnu poblíž Kirkúku zraněni dva američtí vojáci a jeden civilní zaměstnanec zabit. Na to už Američané reagovali leteckými údery na íránské cíle v Iráku a v Sýrii. Podle některých zpráv také Američané vyslali přes diplomatické prostředníky Íránu naléhavý vzkaz, že mrtví Američané jsou „červená čára“. Jenže Íránci si zřejmě ke své škodě zapamatovali, že ta slova z úst minulého amerického prezidenta nic neznamenala. Barack Obama vyhlásil použití chemických zbraní syrským režimem za červenou čáru, avšak když byly v srpnu 2013 použity, rozhodl se neudělat nic.

Trump se tentokrát už rozhodl zareagovat „disproporčně“. Ač často opakuje, že hodlá ukončit americké „nekonečné války“, a stáhl vojáky ze Sýrie, Blízký východ evidentně ještě vyklidit nehodlá. A rozhodně ne podle íránských not.

Ale byl jeho krok skutečně disproporční? Někteří kritici mu dali za vzor izraelský postup. Izrael průběžně bombarduje íránské cíle v Sýrii a dnes už i v Iráku, ale dělá to uměřeně. Likviduje íránské zbraně určené pro libanonský Hizballáh, pokud se příliš přiblíží k jeho hranicím, a útokům zpravidla nedává publicitu a nehlásí se k ním, čímž Íránu dává příležitost na ně nereagovat, aniž by ztratil tvář. Ve výsledku tak brání nebezpečné eskalaci.

Jenže v případě tlaku na Američany už byla eskalace v plném a jednosměrném proudu. A jaké měli Američané možnosti, pokud by se útoky na velvyslanectví stupňovaly? Jakékoli odstrašující akce by určitě přinesly civilní oběti. Takhle Trump Íráncům sdělil, že odteď to bude on, kdo bude rozhodovat o tom, kam až se může eskalovat.

Ten, kdo se zajímá o dění v regionu, při zprávě o tom, koho Američané na bagdádském letišti trefili, hned věděl, kolik uhodilo. Což u šéfů rozvědek není běžné; zpravidla věhlas nevyhledávají. Sulejmánímu se o něj postaral reportér Dexter Filkins svým právem proslulým profilem v časopise Newyorker v roce 2013. Ač ho nazval „Stínový velitel“, tak právě díky němu byl dnes Sulejmání známou veličinou. Vykresluje v něm portrét charismatického, svými podřízenými až mysticky zbožňovaného velitele. Politicky velice bystrého člověka – ne v ideologickém smyslu, ale v tom, že měl kontakty všude tam, kde to bylo užitečné. V íránských vládnoucích elitách, jež jsou dost pluralitní a svárlivé, měl mimořádnou důvěru a volnou ruku od nejvyššího vůdce Chameneího. Filkins popsal, jak stínový velitel vybudoval „osu odporu“ – síť proíránských vojenských, polovojenských a politických státních i nestátních aktérů v regionu i ve světě – kombinací korupce, násilí a pragmatismu. Cituje jednoho západního diplomata v Bagdádu: „Nikdo v Teheránu nezačal s hotovým plánem na vybudování Osy odporu, ale příležitosti se naskýtaly samy. Sulejmání byl vždy ten, kdo byl chytřejší, rychlejší a s lepšími zdroji než kdokoli jiný v regionu. Tím, že se chápal naskýtajících se příležitostí, tak pomalu, ale jistě vybudoval svůj projekt.“

Filkins popisuje zprávu z íránského tisku z roku 2009 o tom, jak Sulejmání vedl výpravu vojáků na významné bojiště íránsko-irácké války. „Bojiště je ztracený ráj lidstva,“ řekl jim tam, „ráj, kde morálka a lidské jednání dosahují svého vrcholu.“ Za tuto vojáckou mystiku musel region hodně zaplatit. Vedle samotných Íránců hlavně Libanon, který íránský spojenec a klient Hizballáh udržuje desítky let ve stavu ustavičného napětí a násilí. Irák. Sýrie. Jemen. Tam všude Sulejmání umně využíval etnické a náboženské dělicí čáry, povzbuzoval napětí, vytvářel, cvičil a vyzbrojoval proíránské milice.

Zároveň byl i pragmatik, což mělo nejrůznější dopady. V době po 11. září 2001 byl ochoten opatrně spolupracovat s Američany – Tálibán byl koneckonců i jeho nepřítel. To pak ale George W. Bush překazil svým projevem v OSN, kde Írán zařadil do své „osy zla“. To aspoň Filkinsovi řekl diplomat Ryan Crocker. Filkins ale cituje i zdroje, podle nichž se z Írán stal v Iráku hlavním nepřítelem Američanů prostě z oportunismu. Zprvu se Američanů báli, nechtěli být druzí na řadě. Když ale viděli, s jakými potížemi se Američané potýkají, osmělili se. Speciální miny známé jako EFP, jež dokázaly prorazit pancíř amerických letních obrněných vozidel, mají na svědomí životy 600 amerických vojáků a tisíce zraněných. Američané měli zmapováno, kde je Íránci vyrábějí a jak je dopravují do Iráku; věděli, že iniciativu řídí Sulejmání. Ale nikdy se neodvážili přenést boj na íránské území.

Nedozírné následky měl Sulejmáního teologický pragmatismus. Navzdory rozšířenému mýtu, že šíité a sunnité nikdy nespolupracují, dokázal Sulejmání podporovat i sunnitské povstalce, když se mu to hodilo. Jednu dobu podporoval al-Káidu, později i některé sunnitské džihádisty v Iráku a Sýrii. Ještě výrazněji ovšem ke vzniku budoucího Islámského státu přispěl jím prosazený irácký premiér Núrí al-Málikí, který systematicky formoval Irák jako sektářský šíitský stát, čímž sunnity vháněl do náruče džihádistů. Všichni, kteří se dnes k Filkinsovu článku vracejí, si v něm přečtou, jakou roli užitečného idiota v tom tehdy sehrál současný uchazeč o demokratickou prezidentskou nominaci Joe Biden.

Nemůžeme zapomenout ani na teroristickou síť, kterou Sulejmání společně s Hizballáhem vybudoval po celém světě. Nejspektakulárněji v Argentině, kde jeho dva pumové útoky v 90. letech měly desítky obětí. Ale jejich činnost byla zaznamenána v Thajsku, Pákistánu, Gruzii, Indii, na Kypru, v Dánsku, ve Francii, v Nizozemsku. Je pravda, že útoky ve světě nejdou Hizballáhu tak dobře jako doma. V Evropě byl naplno úspěšný vlastně jen útok v Bulharsku v roce 2012, při němž zahynulo šest lidí. Islámský stát se svou schopností radikalizovat na dálku představuje pro Evropu akutnější nebezpečí. Navíc (i když takhle to veřejně nikdo neřekne) zvlášť když Hizballáh útočí jen na Židy a exilové Íránce. Ale jeho mezinárodní síť zároveň slouží organizovanému zločinu, jímž se Hizballáh i íránské Revoluční gardy financují – drogy, pašování zbraní, padělání peněz, praní peněz.

Tyto kvality Hizballáhu jsme poznali i my, když jsme v roce 2015 zatkli jeho financiéra Alího Fajáda a byli ho nuceni vydat do Libanonu poté, co naše Vojenské obranné zpravodajství padlo rovnýma nohama do léčky. O rok dřív se Belgičané projevili jako chytřejší, když zatkli v Bruselu podobnou postavu, ale když jejich rozvědka zjistila, že Hizballáh chystá něco podobného, urychleně ji vydali do USA.

Sulejmání k tomu už nic neřekne. Kdyby mohl sledovat současné dění, patrně by byl hrdý na milionové průvody, jež jeho návrat domů provázejí. Ale bylo by zajímavé vědět, jak by vnímal jeden detail. Říká se, že nejoblíbenějším autem islámských teroristů je Toyota Hilux, ale těla jeho a jeho zabitého druha při slavnostním převozu bagdádskými ulicemi přepravovala americká auta – Ford Super Duty a Chevy Silverado. Zasmál by se tomu, anebo by se zamračil, že Velký Satan měl poslední slovo?