Osmadvacátého října se bude v pražském Karlíně konat velký koncert pro Paměť národa. Tato organizace po léta zaznamenávala životní příběhy odpůrců obou totalit, hnědé i rudé. Vyzpovídaní hrdinové už často nežijí nebo mohou brzy odejít, nahrát a pro rádio zpracovat jejich vzpomínky byla a je skvělá práce.

Každá organizace, jíž pomalu odumírá předmět jejího zájmu, se ale přirozeně dostane do bodu, kdy se rozhoduje, co dál. V případě Paměti národa, přesněji řečeno jejího ředitele Mikuláše Kroupy, to vypadá, jako kdyby tím „dál“ měl být jakýsi dozor nad odkazem minulosti. A Kroupa to nedělá dobře. 

Před několika dny oznámil, že na koncert do Karlína schválně nepozvali Jaromíra Nohavicu. „Mnohokrát jsme ho oslovili, zda by byl ochoten vyprávět svůj příběh. Bohužel stále vzdoruje naší nabídce. To nic nesnižuje na jeho talentu jako muzikanta a písničkáře. Nicméně podle archivu bezpečnostních složek byl registrovaný jako spolupracovník StB, máme doklady, že se s nimi scházel. Bylo by báječné, kdyby Nohavica vyprávěl detaily svého příběhu. Zadruhé mě velice mrzelo, když přijal vyznamenání od prezidenta Putina a prezidenta Zemana. To myslím, že písničkářům nesluší. Proto Jaromíra Nohavicu na koncert pro Paměť národa pozvat nemůžeme.“ Později na svém facebookovém účtu Mikuláš K. ještě dodal, že 28. října na jejich akci „je také třeba nepouštět na pódium proputinovské někdejší udavače StB a různé druhy komoušů“.

V čem je problém? Nohavica závazek spolupráce podepsal a napsal i nějaká hlášení, byť zpětně působí spíš trapně než škodlivě. To je věc známá více než deset let. Skutečně se nechal vyznamenat od Vladimira Putina i Miloše Zemana, hlavně v prvním případě zůstává jistá pachuť. Nicméně problém v tomto případě není u Nohavici, ten se na žádný koncert Paměti národa netlačí, je u Kroupy, v libovůli, s jakou stanovuje kritéria způsobilosti, na koho je uplatňuje a jak.

Převzít státní vyznamenání od demokraticky zvoleného prezidenta České republiky vylučuje člověka ze slušné společnosti? A co přesně jsou ty „různé druhy komoušů“? Nohavica podepsal spolupráci, ale komoušem rozhodně nebyl. Zato jím byl například generál Petr Pavel, kterého na koncertě v Karlíně jistě čeká velký potlesk, až vystoupí se zdravicí na pódiu. Před třiceti lety byl Pavel už ne tak mladý voják z povolání a člen KSČ. Přihlášku si podal v roce 1983. 

„Různé druhy komoušů“ – vejdou se do toho jen dodnes organizovaní členové komunistické strany, nebo i někdo jako náš dnešní premiér? Babiš samozřejmě v Karlíně nebude, ale na koncertu zahraje Garage, jejíž kytarista Jan Macháček vede správní radu Babišova think-tanku Institut pro politiku a společnost. V Garage před časem měli hlasování, jestli Macháčka vyloučit, dopadlo v jeho prospěch. Takže když už jsme se do toho dali, proč Garage není kandidát na nepozvání? Každopádně Babiš je dnes pro stát založený 28. října mnohem nebezpečnější než písničkář, jemuž v roce 1985 hrozila StB trestním stíháním a vězením a on podepsal. 

Paměť národa se podílí i na oslavách 17. listopadu nazvaných Festival svobody. Podívejte se na jejich internetové stránky a držte se, ať nespadnete smíchy ze židle. Mezi hlavními sponzory Festivalu svobody je Sekyra Foundation, pro méně světácké čtenáře nadace Luďka Sekyry, na konci 80. let nejen mladého člena KSČ, ale předsedy SSM na právnické fakultě. Brát si na oslavy třicátého výročí Listopadu peníze od Sekyry a posuzovat historicko-mravní způsobilost jiných nejde.

Ale oni ukazují, že jde. Nějak se v posledních letech přihodilo, že podzimní výročí z moderní české historie si v hlavním městě přisvojila skupina lidí, co spolu mluví. Jedněm hříšníkům dává rozhřešení, jiným předepisuje pokání, které mají učinit u nich a podle jejich pokynů.

Námitka, že Paměť národa je soukromý podnik, který si na svůj koncert může pozvat, koho chce, formálně platí. Avšak tou výjimečnou prací s pamětníky zmíněnou na začátku Paměť národa dosáhla faktického monopolu v oboru. Už ten název, v němž se operuje národem, má monopolní nádech. U člověka, který jedná jakoby v zastoupení odbojářů a politických vězňů, by pozice, v níž se postupně a mimoděk ocitl, vyžadovala jakousi základní moudrost.

Další články od Dana Kaisera ZDE