Česko zažívá největší zdražování za více než dvacet let. To s sebou přináší démony, s nimiž jsme se už po roce 1989 nechtěli setkat. Ministr zemědělství Zdeněk Nekula oznámil, že jeho úřad ve spolupráci s Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže zahájí kontrolu marží u potravin. Mléka, másla, kuřat, vepřového a pečiva. Kontrola marží znamená kontrolu rozdílu mezi náklady, které firma na pořízení zboží má, a výnosy, jež za prodej zboží získá.

Výška marží je přesně tím, co dělá obchod obchodem. Obchod není žádné účetnictví, kdy se připočítává nějaký uměle vymyšlený zisk. Je to neustálé hledání rovnováhy mezi tím, jakou cenu může obchodník žádat, aby si to zákazník ještě koupil. Existují branže, kde se marže pohybují ve stovkách procent. Jsou to ty, kde nejvíc prodáváte nápad, značku. Marže u mobilů Apple je samozřejmě výrazně větší než u levnějších značek. Lidé si je přesto kupují, protože jsou přesvědčeni, že to tu hodnotu má. Kdyby je nekupovali, Apple by šel s cenami dolů.

Platí to tam, kde je trh svobodný, nezasažený regulacemi. A tam, kde je dost velká konkurence. Kde nejsou monopoly a dominátoři. Ti pak mají přirozeně takovou převahu, že zákazníkovi mohou cenu vnutit, protože nemá jinou možnost. A právě na to mají všechny vyspělé ekonomiky antimonopolní úřady. Aby hlídaly branže, kde trh nefunguje.

Obchod s potravinami mezi branže s monopoly navzdory tomu, že v něm působí megalomani jako Agrofert Andreje Babiše, nepatří. Máme i zákon o mimořádné tržní síle, který už dnes obchodníky svazuje především tím, aby neomezovali konkurenci ve vstupu do jejich regálů. Dozor nad maržemi prodejců potravin, který prosazuje Nekula, je velmi nebezpečnou hrou se zneužitím těžké doby vysoké inflace a války v Evropě k dohlížení na obchod.

Totéž platí i pro marže u benzinových pump, na něž má ambice dohlížet ministr financí Zbyněk Stanjura. I prodej pohonných hmot je plně konkurenční. Zatím nás tedy Úřad pro ochranu hospodářské soutěže neinformoval, že by na něm působili dominátoři nebo kartely.

Kontrola marží je snaha politiků předvádět akčnost při pohledu na rekordní inflaci, s níž mají pocit, že nejsou schopni nic dělat.

Ten prostor tady ale je. A vláda se mu překvapivě na rozdíl od marží u potravin a benzinu vyhýbá. Prodej elektřiny po všech evropských regulacích přestal být trhem. Cena je státem uměle zvyšovaná. Spekuluje se s cenami emisních povolenek, které ji zvyšují. Cenu zvráceně určuje nikoliv nejlevnější, ale nejdražší výrobce. To všechno odnáší zákazník rekordně vysokými účty.

Právě v nich je odpověď na to, proč je v Česku s 12,7 procenta v březnu třetí nejvyšší inflace v Evropě. Hůř je na tom jen Estonsko a Lotyšsko. Není to žádná globální danost. Švýcaři měli v březnu inflaci 2,4 procenta, Francouzi 4,5, Dánové 5,4 procenta. Dopadají na ně přitom stejné globální vlivy jako na nás.

Ten rozdíl je ve dvou věcech. U nás se ke globálním vlivům přidalo příliš mnoho státních peněz, které tady za covidu rozházel na věci s covidem nesouvisející Andrej Babiš. Za dva roky to bylo 900 miliard korun. Tím druhým důvodem jsou právě ceny energií, které mají v účtech českých rodin i firem větší podíl než v jiných zemích Evropy. Těch, které mají nesrovnatelně nižší inflaci.

Namísto nesmyslných kontrol marží u zcela svobodných trhů, jako jsou potraviny a pohonné hmoty, by vláda měla konečně představit plán, co podnikne s cenami elektřiny. Ty tržní ani náhodou nejsou. Naopak v nich všichni platíme daň za brutálně pokřivený trh.

Většina zemí už do cen elektřiny zasáhla. Evropská unie to v klidu toleruje. Portugalcům a Španělům k tomu dala výslovný souhlas na posledním summitu v Bruselu. Kontrola marží na svobodném trhu naopak vede jen k chudobě a nedostatku. S jejím démonem si nemá cenu hrát. Ani rétoricky jako ministr Nekula.