Byla to krásná léta, trochu, vlastně dost bláznivá, brzo se jim taky říkalo Roaring Twenties, roztřesená dvacátá, v Německu Goldene Zwanziger, což je ale vždycky u Němců trochu podezřelé, když jsou s něčím hodně spokojeni.

Nosili jsme na obličeji roušku, ale pod ní nám plály vášnivé úsměvy. Všude teklo plno alkoholu, ale někteří říkali, že to byla dezinfekce: většinou to lidi už ani nerozlišovali. Lili si to po rukách i do kalhot a někteří s tím i kloktali. Zuby jim pak svítily jako halogenové lampy v pařížských barech a kavárnách, které sice byly po celou dobu zavřené, na konci dekády už kvůli prohibici, kterou tam prosadili pokrokoví obyvatelé z předměstí, ale ten omamný jas života na pokraji smrti i tak pronikal atmosférou těch let. Problém byl, že chrup nebyl pod rouškou moc vidět, ale zase se zlepšila ústní hygiena, protože hodně lidí pod ní poprvé ucítilo svůj vlastní dech, což je překvapilo. Někteří s sebou proto nosili pořád slivovici, takže si na ta léta ani moc nepamatují.

Všude bylo plno géniů. Každý chtěl být novým Hemingwayem, takže se snažil sbírat zvířecí trofeje, jezdit do Afriky lovit buvoly, chodit na koridu a pak si navléct boxerské rukavice a nechat si od Zeldy Fitzgeraldové přerazit nos. Jen málokomu se to povedlo, vlastně nikomu, protože se nikam jezdit nesmělo, zvířata už skoro nebyla a boxovat bylo nebezpečné, ale to nevadilo, protože tehdy se věřilo, že důležitější je, co zažiješ doma před zářícím oltářem vesmíru, kterému někteří pořád ještě říkali počítač. Většina lidí na něj hleděla od rána do večera a pak i v noci a mezitím se vyčerpaně svalili a chvíli se prospali a pak zas.

Naše dvacátá nebyla zkrátka o nic méně bláznivá než ta před sto lety. Vedli jsem plný život, který ve své riskantnosti a dobrodružnosti překonával nejšílenější představy a sny surrealistů. Jejich kavárenské výstřednosti, spočívající třeba v tom, že si navzájem řezali oční víčka tupým skalpelem a říkali tomu Andaluský pes, který byl jen slabý vyvařený čajíček proti tomu, co jsme si troufali a zažívali my. Co byly jejich incestní touhy spářit na klavíru osla s jalovicí oproti našim temným zabijáckým choutkám „vyhejtovat“ nějakého neopatrného pošuka na sociální síti, který si myslel něco, co neměl? Ale i my jsme se dovedli bouřit. Nic nám nedělalo větší potěšení než třeba sdílet nějakou hodně nemravnou fotografii, například prasátka s rolničkami nebo opičku, jak jí necudně banán. To šlo často do tuhého a bylo to někdy jen o fous, takže takový představitel toxické maskulinity jako Douglas Fairbanks coby Zorro nebo Tarzan by se cítil v našem nebezpečném světě velmi nesvůj. Chaplin, který byl ze všeho nadšený, nejvíc z mladých školaček, se s ním o tom jednou bavil a říkal, že za sto let to bude zase supr mejdan a že by u toho určitě chtěl být. Douglas mu nejspíš říká, ať je rád, že žije teď a užívá si zapšklých předpotopních mravů, ale není to jisté, protože tehdy byl film samozřejmě ještě němý, takže mu možná také říká, že se mu doma rozmnožili štěnice a krabi, takže by si od něj rád půjčil jed nebo rovnou bouchačku, kterou pak asi chtěl použít na Pickfordovou, protože špatně hrála Hamleta. Nebo to byla Greta Garbo? Kdo to ví?

Naše dvacátá léta pak skončila stejně rychle, jako začala. A stejně rychle skončila i ta první. I tak se to táhlo celých deset let, ale najednou po nich nebylo ani vidu a ani slechu. Hodně lidí se tehdy začalo potápět do studené vody, protože v ní hledali svoje vlastní já a také jim trochu z toho všeho šibalo. Hodně si jich ale také myslelo, že ve studené vodě to všechno nějak líp přečkají. Já jsem to zatím nezkoušel, ale možná na tom něco je. Ponořit se pod led a pak počítat tak do padesáti. Prý se ani není nutné vynořit.

Byla to prostě bláznivá dvacátá... Ještě že je máme za sebou.