Bylo to veliké, a přitom ne dost veliké, aby to naplnilo přemrštěná očekávání některých politiků a mediálního světa. Kdyby se jejich představy staly skutečností, stala by se Praha minulý pátek svědkem událostí pomalu apokalyptických, nikoli nutně v tom katastrofickém smyslu, ale jako zjevení. Město měly zaplnit statisíce truchlících ve stavu vytržení, odhodlaných stát ve frontě hodiny a hodiny, měl jím „vanout duch“. Nestalo se, s Karlem Gottem se na Žofín přišlo rozloučit necelých padesát tisících lidí, všechno proběhlo klidně, na všechny se dostalo. Míra, v níž byla očekávání „přestřelená“, dost vypovídá o tom, jak silné jsou stěny bubliny, v níž obyvatelé mediálního světa existují, jak výrazně se může lišit skutečnost od dojmu z virtuálního světa (v širším slova smyslu), který před Gottovým pohřbem působil, jako kdyby nikdo v téhle zemi neměl na mysli nic jiného než zpěvákův odchod a jeho význam a schylovalo se k občanské válce o dědictví Lady Carneval a Anticharty. Nestalo se, pár lidí tím možná bylo zklamaných, chování médií mělo kvůli tomu také komické rysy – patnáct minut slávy pana Karola z Letňan, který se na Žofín dostavil jako první, průběžné zpravodajství o tom, jak se nic moc neděje (dělat on-line přenos z toho, že někde stojí fronta, je docela oříšek). I tak bylo ale bylo loučení s Karlem Gottem událostí, která ve svém ranku v téhle zemi nemá srovnání a zřejmě ani dlouho mít nebude.

Dění před pohřbem a během něj dokládalo, že mezi interpretem a jeho publikem existovalo pouto nějak silnější, než je mezi fanouškem a jeho idolem obvyklé. Že ve způsobu, jímž byl Karel Gott v téhle zemi uctíván, je něco doslova zbožňujícího. Jistě, Česko není zdaleka jediná země, kde se populární umělci těší veliké úctě a „tvrdé jádro“ jejich fanoušků jim projevuje skutečně velkou oddanost, hodně se v tom kontextu připomíná pohřeb Johnnyho Hallydaye, který před dvěma roky do ulic Paříže přivedl statisíce a statisíce truchlících. Přesto si ale myslím, že vztah Karla Gotta a „jeho“ Čechů byl v něčem specifický, zpěvák a lid (nebo jeho část) jako by „byli jedno“, publikum se k němu vztahuje ne jako k nějaké idealizované verzi člověka, ale také jako k někomu nadlidskému, kdo vyjadřoval snad i v duchovním smyslu celou zemi. Média byla plná vyjádření lidí, kteří byli Gottovým skonem hluboce zasaženi, snad i v nějakém (pseudo)duchovním smyslu. Na mnoha snímcích od Gottovy vily na Bertramce bylo možné vidět nápis složený z kovových kalíšků na svíčky „Jsi bůh tohoto národa...“. Podobný cit vyjadřovali – někdy třeba nehledanými slovy – mnozí z truchlících. „Na nic se nedalo spolehnout, kromě toho, že na vás z rádia nebo z TV zazní některý z jeho hitů. Tahle poslední jistota, tento náš štít a pavéza tu najednou není s námi, a jsme vydáni novým šíleným řádům napospas zcela bez záchytného bodu,“ napsal jeden z čtenář do diskuse na našem serveru. Jedna dáma se pro média dojatě vyznala z toho, že ji zpěvákovy písně vychovaly, Gott jí tedy v jistém smyslu byl otcem. Může to působit až dojemně a nechci ty city nějak shazovat, byť je sám nesdílím. Ta podivuhodná duchovnost ve vnímání Karla Gotta ale o téhle zemi cosi paradoxního říká. Tu ambivalenci vyjádřila i zádušní mše, která se za zpěváka sloužila v katedrále na Hradě. Arcibiskup Dominik Duka tam o zesnulém mluvil důsledně jako o „Mistrovi“, což v kontextu liturgie mohlo působit zvláštně, jako kdyby tím byl zpěvákově osobnosti přičítán i nějaký duchovní význam. Na konci obřadu shromáždění dojatě vyslechli píseň Už z hor zní zvon. Nejvýznamnějším českým chrámem zněla melodie nejznámější duchovní písně anglosaského světa, ovšem s českým textem, který ji totálně sekularizuje. Jak české...

V tom sepětí umělce a publika je možné vidět nějakou politickou dimenzi – ne že by byla nejpodstatnější. Karel Gott hrál nějakou úlohu v tuzemské variantě „kulturní války“. V kritice zpěvákových veřejných projevů v časech normalizace mohl někdo slyšet kritiku svého vlastního života v té době. Karel Gott takhle vnímaný trpí „za všechny“, což je v křesťanské tradici atribut bohočlověka. Zpěvák býval často líčen jako oběť štvanice, neprávem pronásledovaný člověk (ve dnech po jeho smrti tenhle obraz s úrovní sobě vlastní usilovně vykresloval Jiří Ovčáček). Dominik Duka ve svém kázání Gottovým kritikům připomínal Ježíšovo „Nesuďte, abyste nebyli souzeni“. Filozof Václav Bělohradský v textu pro Salon Práva (11. 10.) o Karlu Gottovi píše jako o člověku, který dokázal překlenout čas „roztržených českých životů“, rozdělených na nesmiřitelné epochy, jež jedna druhou označují za zločinnou. „Kde se životy trhají do částí, které si navzájem bourají sochy postavené na oslavu svých pravd, tam bují také literární žánr kulturních zatykačů, který byl za druhé republiky, protektorátu a stalinismu smrtonosný. V poměrech demokratických je groteskní, přesto je ale ve veřejném prostoru stále praktikován, často převlečen za morální soud nad těmi, jejichž úspěch nezmizel pod ledem ,poražené doby'.“ Štvanice. Zatykač. Nezdá se mi, že by se tyhle pojmy v případě Karla Gotta potkávaly s realitou. Ano, existovala menšina, která zpěvákovo působení v časech komunismu vnímala kriticky a občas tenhle názor projevila, vždycky to ale byl názor výrazně menšinový. Média zpěváka vždycky vnímala většinově pozitivně, těžko mluvit o nějaké štvanici. Přijetí Karla Gotta nebylo absolutní, „jen“ výrazně většinové. Pracoval jsem v Lidových novinách, když tam na podzim 1999 v příloze Umění a kritika vyšel hyperbolický sloupek, v němž byl na zpěvákovu adresu použit výraz „zombie“ a Karel Gott kvůli tomu odvolal svoje vystoupení na Expu v Hannoveru. Jeden krátký text ve velmi menšinově orientované příloze menšinového deníku vyvolal obrovské množství reakcí od posluchačů, kampaň v bulvárním tisku i odsudek tehdejšího ministra kultury. Štvanice za všechny peníze. A k tomu Dominikem Dukou připomínanému souzení – je jistě ošemetné a snad i drzé dohadovat se s arcibiskupem o výklad bible, ale nemohu si pomoct. Nemám dojem, že by význam toho Ježíšova napomenutí byl „nikdy neříkejte, že někdo udělal něco špatného“.

Mnohokrát a mnohokrát poslední dobou člověk četl slova, že zemřelý zpěvák lidem přinášel radost, že tomu i hodně obětoval. A možná v té radosti a její povaze je snad ta nejdůležitější příčina božského statusu Karla Gotta. Zpívání mu dělalo radost, vystupování před lidmi zvlášť. A na jeho hudbě je to slyšet, je v ní slyšet i vztah k publiku. Ta rovněž často zmiňovaná Gottova profesionalita byla také vyjádřením zájmu o to, aby obecenstvo dostalo svoje, aby lidé na koncertě byli spokojeni. Vztah publika populárního umělce není jaksi jednosměrný, nejde v něm jen o to, že zástupy fanoušků „vysílají“ obdiv a hvězda ho přijímá. I ta hvězda od publika něco potřebuje – především samozřejmě aby vůbec nějaké bylo a aby vydrželo. Nemusí za tím být výhradně komerční logika. Věřím, že Karlu Gottovi skutečně záleželo na tom, aby publikum získal, aby se na jeho koncertech cítilo šťastné, ať už je tvořili čeští, nebo němečtí fanoušci, nebo papalášové doma či v SSSR. O politice se říká a píše, že Gotta využívala a zneužívala, přiživovala se na něm. Přitažlivost světa politiky a popkultury je ale často vzájemná, hvězdy obou těch profesí mají moc nad zástupy, ta moc má jenom v každém případě jinou podobu a jinak se projevuje. Gustáv Husák – troufám si odhadnout – jistě nefiguroval v erotických představách zástupů žen, jeho moc – podobně jako moc demokratických politiků – má zase jiné výhody, umí se projevit jaksi hmatatelněji, když na to přijde. Mezi lidmi schopnými získat přízeň davů existuje jakási spřízněnost, afinita, vědí, co je to ovládat zástupy i být jimi ovládaný. Karel Gott, podobně jako jiní umělci jeho typu, následoval publikum, snažil se nějaké najít, pokud možno co největší. Nechtěl se mu protivit, to znamená i nebýt na veřejnosti nějak výrazně jiný – třeba ve svých veřejně formulovaných postojích. Může se v souvislosti s tím mluvit o selháních a kompromisech nebo taky o „tunelovém vidění“. Jeho přijetí pookupačních poměrů i vystoupení s Karlem Krylem na Václavském náměstí v roce 1989 se dá vnímat podobně – jako následování publika.

Jeho touha navodit v posluchačích libé city byla jistě upřímná, když se píše o Gottovi jako o erotickém symbolu, symbolizoval jakousi bezbolestnou tělesnost, fanynky v jeho hudbě a vůbec personě mohly vnímat někoho, komu bude na jejich uspokojení záležet ze všeho nejvíc. Zpívám rád a vy buďte taky rádi, to byla vlastně emoce, kterou Gottovy písně vyjadřovaly nejsilněji, a často i emoce jediná. A publikum ji přijímalo a ztotožňovalo se s ní. Pokud Česko vzhlíželo ke Karlu Gottovi jako k božstvu svého druhu, byl božstvem, které po svých vyznavačích nechtělo nic než právě ten obdiv, nezatěžovalo je jakýmikoli požadavky a nároky, nic od nich neočekávalo, jenom je průběžně ujišťovalo o tom, že jsou v pohodě, všechno je v pohodě. Dokázal přivést publikum k nevidění a nevidět spolu s ním.