Letí to. Zdá se to už hodně dávno, co se ve veřejném prostoru hojně diskutovalo o „trigger warnings“, tendencích informovat dopředu především studenty vysokých škol, že se nějaký seminář, soustředěný například na interpretaci toho či onoho literárního díla, nutně dotkne témat jaksi žinantních, jejichž pouhé zmínění by mohlo někoho rozhodit, nebo dokonce zkrušit. Bude se probírat Huckleberry Finn? Pozor, dojde na rasistické výrazivo! Oidipus? Vražda a incest, rozmyslete si to, dokud je čas! Lolita? Šmankote!

Dnešní podoba kulturní války se tehdy – přibližně před pěti lety – teprve rodila. To podstatné v ní ale bylo už přítomné tehdy, jenom se od té doby jaksi rozšířil její záběr. Dnes už nemusí stačit prosté varování – umělecká díla, slova, situace, které by mohly někoho traumatizovat, nepříjemně se ho dotknout, už nestačí opatřit uživatelským varováním, je vhodnější je z veřejného prostoru eliminovat. Akorát že je to nesmysl, teď už i vědecky potvrzený. Tým pod vedením Paytona Jonese, doktoranda psychologie z Harvardu, provedl výzkum vlivu „trigger warnings“, z jehož výsledků jednoznačně vyplývá, že ta varování předpokládaný účinek nepřinášejí, dokonce jsou možná škodlivá.

Argumentace ve prospěch těch varování byla následující: Nikdy nevíme, ke komu přesně se ve veřejném prostoru obracíme. Může se proto snadno stát, že přednášející, který chce před studenty třeba rozebírat Lolitu, nemá tušení, že mezi posluchačkami je dívka, která byla ve věku Nabokovovy hrdinky pohlavně zneužívaná. Debata o literárním díle v ní může zpřítomnit její vlastní trauma (odborně řečeno ji retraumatizovat) a tím jí fakticky ublížit. Je proto lepší, když bude předem varována a zařídí se podle toho.

Vlastně to zní docela rozumně. Jenomže to nefunguje. Jones a jeho tým prováděli výzkum na 451 lidech, kteří trpěli nějakou formou traumatu, konfrontovali je s texty, které pro ně mohly být tak či onak znepokojivé. To, jestli před přečtením dostali, nebo nedostali varování, na jejich reakci nemělo nejmenší vliv. V dřívějších výzkumech, jichž se účastnili lidé bez historie traumatu, se „trigger warnings“ ukázala jako spíš škodlivá, vytvořila ve čtenářích očekávání traumatizujícího zážitku a pokusné osoby reagovaly v duchu toho očekávání. Podle Jonese je také možné, že koncept podobných varování v lidech, kteří skutečně nějakým traumatem trpí, posiluje destruktivní představu, že ta traumatická zkušenost je pro jejich život centrální, všechno je třeba vnímat jejím prizmatem.

Na podobných myšlenkách je založená i v současné době módní a podobně destruktivní politika identity, která na místo podobného filtru dosazuje skupinovou příslušnost. Takové vidění je ale – jak už před lety upozorňoval například známý psycholog a veřejný intelektuál Jonathan Haidt – v rozporu se základními principy terapeutické praxe. Člověku trpícímu třeba posttraumatickou stresovou poruchou nepomůžeme tím, že z jeho dohledu a doslechu odstraníme všechny podněty, které by ho mohly retraumatizovat. A už vůbec ne tím, aby ve svém okolí ty potenciálně traumatizující podněty aktivně vyhledával.

V současné kulturní válce se často operuje údajným zájmem slabších – postižených, marginalizovaných a podobně. Jistě se tak činí někdy upřímně, někdy ty ušlechtilé deklarované zájmy kamuflují touhu po moci, dosažení pozice „policajta přes slova“ a její udržení. Ve světle (nejenom) Jonesova výzkumu se ale ta argumentace zdá neudržitelná. A implicitně i její rozšířené verze, včetně dnes často opakované teze „slovo se rovná násilí“, která může platit v několika málo případech, obecně je ale použitelná jen jako pendrek na lidi, jež se jeho nositeli nechce poslouchat.

Dohled nad slovem může někomu přinést mocenské uspokojení, nemá ale význam si namlouvat, že přináší pomoc lidem, kteří ji potřebují. Víra v účinek trigger warnings a podobných vylepšení mezilidské komunikace se v tom ohledu podobá, dejme tomu, víře v užívání saponátu jako všeléku. Člověk má problém, aplikuje saponát, nefunguje to, jediné s takovou vírou slučitelné vysvětlení je, že saponátu bylo málo, takže se dávka saponátu zvýší a tak dál. Dokud se jeden v tom saponátu neutopí nebo dokud nepochopí, že uvěřil nějakému nesmyslu.