Obříství je pozoruhodná vesnice v české Mezopotámii čili v Meziříčí, jak by se dalo říkat tomu trojúhelníku mezi Labem a Vltavou, jež se setkají pod Mělníkem. Obec se přimyká k levému břehu Labe, které se čas od času vylije, jak je to znázorněno na zdi zámku, který stojí nebezpečně blízko u vody. Nejstarší záznam je z roku 1862 (hezkým písmem je tam napsáno „Vejška Vody“), dalších záznamů je asi dvacet a naprosto dominuje ryska z 15. 8. 2002, kdy voda sahala tři metry nad zem. To bylo Obříství zalité celé a Meziříčí se proměnilo v jedno kalné jezero. Povodeň se pak vrátila v červnu 2013, takže když někdy výjimečně prší, nemusí se z toho každý jen radovat, i když většinou asi ano.

Do Obříství stojí za to se vypravit, neboť je to místo minimálně trojnásobně zajímavé – a v létě se tam dá vykoupat v Labi, které je docela čisté, aspoň mně a hydrofilním leknínům (asi to je spíš stulík žlutý) se to tak jeví. Ta trojnásobná zajímavost je dána pobytem tří, respektive čtyř mužů, kteří se v Obříství v různých fázích svého života vyskytovali, což nutí místní udržovat jistou paměť na ně a v případě výskytu dvou známějších person pečovat i o jejich příbytky, jež slouží jako malá muzea. Jde sice evidentně o pozůstatek kultu, který už téměř zcela vyprchal, zvlášť tedy v případě básníka Svatopluka Čecha, jenž je tím v pořadí třetím význačným mužem z Obříství: v případě druhého velkého muže z Obříství, tedy Bedřicha Smetany, snad ještě nějakou sílu má, neboť vrcholná klasická hudba je také v něčem jaksi nadčasovější než angažovaná poezie, především taková, jakou plodil Svatopluk Čech. Z jeho olbřímího díla, troufám si říci, zůstal živý už jen Výlet pana Broučka do XV. století, což je zato opravdu legrace, i když to Čech myslel značně jinak než to dnes člověk čte, neboť, aspoň pokud jde o mě, já jsem zcela na straně maloměšťáka Broučka a naopak těch zapálených husitských revolucionářů se děsím, stejně jako oni jeho. Čech se do Obříství přistěhoval v roce 1895. Koupil si tam domek a chtěl se věnovat spisování, včelaření, holubaření a vesnickému životu vůbec. Příští rok mu bylo padesát a přijely sem za ním delegace, které mu holdovaly coby „slovutnému kmetovi“, a on jim kynul a ukazoval na blízký a z jeho zahrady dobře viditelný Říp a možná si opravdu trochu i představoval, že není jen Svatopluk Čech, ale rovnou asi i praotec Čech. V roce 1903 se kvůli nemoci z Obříství vrátil do Prahy, kde o pět let později zemřel. Zůstal po něm domek v „národním stylu“, jehož část, takový větší holubník, si přivezl z národopisné výstavy, neboť jako správný Čech chtěl Čech bydlet co nejčeštěji.

Bedřich Smetana je s Obřístvím spojen skrze svou druhou ženou, Bettinu Ferdinandiovou. Její otec, Franz Ferdinandi tu měl najatý statek na Lamberku: tak se jmenuje část Obříství. Skladatel se s ní seznámil krátce po smrti první ženy Kateřiny v dubnu 1859, už v létě jí psal zamilované dopisy, aniž postřehl, že o patnáct let mladší Bettinino srdce pro něj právě neplane. Nechala se však rodinou přesvědčit, k čemuž významně přispělo, že její starší sestra byla manželka Smetanova bratra. V červnu 1860 měli v Obříství svatbu a pak následuje několik asi relativně šťastných let, narodí se jim dvě dcery, Smetana je na vrcholu tvůrčích sil, tady v Obříství začíná o prázdninách 1863 pracovat na Prodané nevěstě, takže si lze představit, že ta jihočeská vesnice trochu připomíná zakulacenou náves v Obříství. Jenže postupně se vztah mezi Bedřichem a Bettinou rozpadá, až rozkol propukne naplno, v roce 1871 ho Bettina poprvé opouští, má aféru s jedním důstojníkem, a Smetana se pozvolna, navzdory svým uměleckým úspěchům, které mají však v Čechách vždy své limity a majetku z toho moc nebude, propadá do zoufalství a své tragické nemoci. V roce 1874 zcela ohluchne, stále komponuje, a geniálně, ale to už nikoli v Obříství, ale u dcery v Jabkenicích, odkud ho nakonec odvezou v děsném stavu v dubnu 1884 do blázince v Kateřinkách. To už o Obříství nic neví, neví ostatně ani nic o sobě. Za měsíc zemře. V obecném povědomí je zakořeněno přesvědčení, že Smetana zešílel následkem syfilidy, hodilo by se to ostatně k jeho vášnivému životu. Tuto „jistotu“ před pár lety zpochybnil docent Jiří Ramba, který po analýze jeho lebky přišel s hypotézou, že za to může neléčený zánět kostní dřeně na lebeční kosti, následek úrazu z mládí: před malých Bedřichem vybuchla nábojnice… Možná že legenda o lues jaksi lépe zapadá do obrazu o tragickém géniovi, ale pravda může být prozaičtější, i když o nic méně tragická…

No a nejzajímavější na Obříství asi je, co tam není – a co tam mohlo být, kdyby byl osud (nebo co o tom rozhoduje) nakloněnější. Totiž české muzeum Pompejí nebo Herculaneum Bohemicum, prostě Antická galerie v Čechách. Půl století před Smetanou a osmdesát let před Svatoplukem Čechem si totiž Obříství vybral ke svému záměru baron František (Franz) Koller, kterému se zámek v Obříství hodil pro jeho velkolepé plány. To bylo tak… František Koller se narodil roku 1768 do rodiny lékaře na valdštejnském panství v Mnichově Hradišti. Jako neurozenému talentovanému synkovi mu nezbývalo moc možností, jak se vyšvihnout, ovšem jedna se přece jen nabízela: vojenská kariéra. A k té měl mladý Koller zřejmě předpoklady, navíc doba napoleonských válek mu přála, takže statečný mladík postupoval v hodnostech a po prokázané chrabrosti v bitvě u Aspernu v květnu 1809 byl ještě na bojišti, „v kouři a prachu válečné vřavy“ jmenován generálem. O rok později byl povýšen do šlechtického stavu jako „baron, svobodný pán von Koller“. Po skončení válek vystřídala kariéru vojenskou diplomatická, takže hrabě Koller byl jedním z těch, kdo doprovázeli Napoleona, tehdy ještě se všemi poctami, na Elbu: Napoleon mu prý věnoval jako uznání taktu klobouk. Po Vídeňském kongresu byl jmenován rakouským „generálním intendantem“ v Neapoli, kde měl dohlížet nad opětovnou instalací Bourbonů na trůn Království obojí Sicílie.

A s tím souvisejí dvě věci důležité pro Čechy a Obříství, no, důležité, jak se to vezme a jak pro koho… Zaprvé tam vezme s sebou jako pobočníka a pak vychovatele svých dvou synů Milotu Zdirada Poláka, o deset let mladšího talentovaného literáta a oddaného Čecha, který pak o svém pobytu v Itálii sepíše první novodobý českých cestopis, fenomenální Cestu do Itálie. A zadruhé, a to už se dostáváme do Obříství, baron Koller se v Neapoli horlivě zajímá o antické vykopávky, které počne ve velkém sbírat, kupovat, hromadit, získávat, což jaksi tehdy šlo ještě docela snadno – pokud jste na to měli, pochopitelně. Hrabě Koller si je ale nechce nechat pro sebe, nýbrž má v úmyslu pro ně nalézt místo v Čechách – a tím místem se stane, jak už tušíte, Obříství! Ano, zakoupí v roce 1817 od hraběte Clam-Gallase zámeček na břehu Labe, aby po něm do malé vsi u Mělníka po Labi připlouvaly bedny s tisíci kusy antických vykopávek, které chlapec z Mnichova Hradiště shromažďuje v daleké Kampanii. S nimi tam pošle též vlastenecky cítícího Poláka, který odjede v roce 1818 do Čech na Obříství, stane se vychovatelem dvou synů hraběte Kollera, ale též jakýmsi správcem jeho antických sbírek, jejichž kolekci hrabě Koller právě v těch neapolských letech horlivě vytváří. Celkem mělo jít snad o deset tisíc starověkých předmětů: tisíc tři sta antických váz, sedm set terakot, dvě stovky sklenic, několik desítek kusů mramorových soch, dvacet osm památek egyptských, snad nějaké mumie…

Existují úvahy, že hrabě Koller měl v úmyslu sbírku předat Společnosti vlasteneckých přátel umění, z kterého se klubala idea Národního muzea, kde by se jistě vázy pohřbené Vesuvem dobře vyjímaly vedle kostry velryby. Možná by ale sbírka zůstala na Obříství a tam by se dnes jezdilo do Muzea antických kultur čili Colleraria. Kdoví… Jenže v květnu 1827 se hrabě Koller nakazí v Neapoli tyfem a nečekaně umírá. Zanechá po sobě vdovu a nezaopatřené děti. Paní Kollerová prý nabízí sbírky Společnosti, ale ta o ně nejeví valný zájem, co s antikou v Čechách? Skočí po nich pruský král Fridrich Wilhelm III., který je právě na léčení v Teplicích. Sbírky koupí naležato za 200 tisíc říšských tolarů. Je možné jet se na ně podívat do Berlína. V Obříství by je stejně asi vzala voda. Kdoví…

http://www.jiripenas.cz/fotoblog/