Debata o ňadrech a kojení musí začít v paleolitu

Něco na těch prsou je

Debata o ňadrech a kojení musí začít v paleolitu
Něco na těch prsou je

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Muži mezi sebou vedou různé hovory, v nichž nejednou padne leccos zajímavého, o čem by nemluvili třeba na veřejnosti nebo neřekli do sdělovacích prostředků, tedy do médií, i když se v nich často třeba živí. Tak třeba není obvyklé a ani rozumné, aby zveřejňovali svůj názor na ňadra a věci s nimi spojené, třeba na kojení, tím spíše před publikem. Je to, jak napsal minulý týden kolega Ondřej Štindl, minové pole, a člověk, muž naší kultury, musí být trochu sebevrah nebo masochista, aby na něj vstoupil, natož aby po něm začal pobíhat, to se z něho pak rychle stane zajíc v honební sezoně. Já se tu v něj se všemi možnými následky proměním.

Poslední zbytky patriarchální kultury západu berou rychle za své a dnes by možná měl s kojící guerillou problém i miloučký pediatr, profesor Josef Švejcar, který ve stáří říkal, že neumře, dokud nenaučí české ženy znovu správně kojit. A profesor Švejcar zdůrazňoval pro kojení, které samozřejmě velmi prosazoval, klid, bezpečí a laskavou pohodu, která by měla být kojící matce, tomu nejkrásnějšímu, čím se lidstvo projevuje, všemi dopřána. Vždyť se podívejte na ty něžné obrazy kojících madon. Ten klid, ta láska, ta něžnost. Ta soustředěnost a soukromí.

Věstonická venuše. - Foto: Profimedia.cz

Shit! Zase nějaké maskulinní klišé! Co nás budeš, ty dědku, učit kojit?!, osopila by se na něj dnes možná aktivistická kojička. My přece víme, co je kojení a k čemu to je. Je to ta nejpřirozenější věc na světě, má se proto dělat všude a za všech okolností a nikomu do toho nic není. Dělat z toho posvátný obrázek můžou jen chlapi, kteří si nás chtějí zase přivlastnit a ovládnout, přizpůsobit do svých bigotně lascivních fantazií. Nebo ti, kteří s tím mají nějaký problém. S naším prsem není žádný problém, a už vůbec za ním není nějaká mystika! Nebo máte snad problém s prsem? Nejste nějací divní? Na ňadru není nic, s čím by měl mít kdokoli problém. Je to jenom váš problém. A naše prso. Nevyrostlo pro vás a pro vás se nenalilo mlékem, není to žádný váš fetiš, není to pro vaše uspokojení a vaše libido. Není to věc, která by vás měla vzrušovat, nebo naopak odpuzovat, není to nic, do čeho byste měli strkat svůj nos nebo co byste tam chtěli strkat. Je to prostě prso, naše ňadro, kus našeho těla, a my si o něm budeme rozhodovat, my samy! Vytahovat a odkrývat ho budeme, kde chceme a kdy chceme. A vy to respektujte a nezírejte na ně. Vůbec, proč musíte na prsa tak zírat? Nebo vás to nějak přitahuje? Fuj, úchyláci!

Leonardo da Vinci: Madonna Litta, 1490–1491. Od roku 1865 k vidění v petrohradské Ermitáži. - Repro: Profimedia.cz

Ten pravěký předmět touhy

Ano, úchyláci. Prso pro nás opravdu není neutrální předmět, není to libovolný kus těla, něco jako pata, palec nebo ucho, i když i ty mohou s člověkem zamávat. Někdy nás prso přitahuje, a někdy nepřitahuje, ba děsí. Někdy nás i pronásleduje jako to urvané obří útočící prso z dávné Allenovy komedie, kterou by dnes možná už nenatočil. Máme k němu vztah řekněme ambivalentní, obdivný až vášnivý. Ale řekněme, že také někdy bojácný, až vyplašený. Některé prso nás může i odpuzovat, i když obecně je máme rádi. Často jsme jím však uhranuti. Něco nás na něm nesmírně přitahuje. Jsme sice schopni se při jeho blízkém a výrazném, natož obnaženém výskytu chovat víceméně normálně, ale zároveň víme, že se něco v atmosféře děje. A v nás se také něco děje. Nemůžeme si pomoci, ale zrychlí se nám trochu tep, začneme rychleji polykat, začnou nám kmitat zorničky, na nějakých místech se začneme lehce zahřívat, prostě se spustí sexuální mechanismus. Pochopitelně ho naprostá většina z nás umí potlačit, umí s ním zacházet a nějak ho regulovat, například nějakým vtipem odlehčit, což se ovšem ne vždy povede. Nebo ho umí, ten pohlavní pud s ním spojený a vybuzený, estetizovat a sublimovat, pohlížet na prso jako na symbol a prostě hezký předmět, jako na něco, z čeho může mít muž radost i pouze vnitřně a duchovně, protože opravdu ne každé setkání s ňadrem z nás dělá zvíře a sexuálního predátora. Ale dělá z nás muže, to prosím ano. A ve spolupráci s jeho nositelkou jeden lidský druh. Bez ženského prsa by člověk totiž nebyl tím, čím je.     

Odkdy nás vlastně ženské prso přitahuje? A proč? Co na něm je tak záhadného a mocného? Ano, je kulaté nebo lehce špičaté, malé, střední i větší, nakynulé i svislé, plošší i výraznější, v zásadě ale oblé a měkké a nějakým způsobem příjemné na pohled i na dotyk, tedy většinou. Liší se i podle etnik a někdy může mít člověk i pocit, že podle inteligence. V dějinách prošlo zajímavým kulturním vývojem, ale ten nás teď tak nezajímá. Důležité je, že se vyskytuje v páru, což není v lidské říši zdaleka pravidlem, a každé je navíc korunováno takovým křehkým výrůstkem, tedy bradavkou, která připomíná v něčem oko, například citlivostí a tím, jak umí měnit svůj tvar a pružnost. Máme je i my, muži, ale to se nedá srovnat. Takže když je na ženě zahlédneme třeba pod tričkem bez podprsenky, hledíme na ně jako na takové druhé, poloutajené oko, které na nás pomrkává. Některé ženy to mají rády, jiné ne, a říkají, že jsme šovinisti a zíráme na prsa, a zároveň se přitom trochu stydíme, ale nemůžeme si pomoci. Ono je za tím opět něco hlubinného, silného a velmi dávného. Podobně jako u toho kojení. 

Když Facebook odstranil ze svých stránek fotografie kojících žen, vyvolalo to hromadný protest českých maminek. Praha 2009. - Foto: Profimedia.cz

Člověk je totiž zvláštní tvor a ňadro je zvláštní předmět. V podobě tak výrazné a tak markantní se vyskytuje jen u samičí verze člověka. Jiní savci sice také krmí svá mláďata mateřským mlékem, ale ňadra podobná jen náznakem ženským u nich nikdy nenajdeme. Kozí vemena nebo kravské struky sice poněkud ňadra našich žen připomínají, ale je to podoba jen funkční, byť slouží vulgárnímu jazyku jako metonymie. V žádném případě je nelze srovnávat a už vůbec jim nelze přiřknout tu erotickou přitažlivost, jíž disponují jen prsa ženská: kozel nebo býk vemeno své nahodilé družky zcela při páření pomíjí, vůbec ho nezajímá, a proč by taky mělo? To samé opičí samec, když se zezadu přibližuje k samičím hýždím. Lidoopím samicím se sice při kojení na chvíli cosi jako mléčné žlázy na hrudi vytvoří, ale opět to nelze srovnat s plnohodnotnými ženskými ňadry. Ta mají jen ženy: a mají je bez ohledu na kojení, od pohlavní zralosti vlastně až do smrti…   

A proč? Abychom se s nimi milovali tváří v tvář! Abychom jim viděli do obličeje. A abychom se navzájem do sebe zamilovali a chtěli být spolu – a spolu vychovávali děti, plody toho spojení. Na to jsou, milé děti, prsa. A oči, do kterých se právě i díky těm prsům můžeme během milování vpíjet. To je nesmírně důležité, jsou filozofové, třeba Schopenhauer, který píše, že v očích milovaného člověka (ženy, se kterou se milujeme) spatřujeme svou nesmrtelnost: vidíme tam totiž oči všech svých příštích potomků. To zní zajisté poeticky, ale má to i svou praktickou stránku. Jenomže už o ní nevíme.

Tváří v tvář ňadru

Na její výklad je nutná trocha evoluční biologie, což je pro autora tenký led, ale protože se o ty věci od puberty amatérsky zajímal a něco o tom přečetl, snad mu případní odborníci odpustí. Jde ale zhruba o toto. Člověk je tvor, který se rodí nejen nahý, holý a zcela bezmocný, ale hlavně naprosto nevyvinutý. Žádnému jinému zvířeti (člověk je zvláštní zvíře, zoon politikon, nazval ho Aristoteles) netrvá tak dlouho, než je schopno se o sebe trochu postarat, a tudíž i přežít. Žádné zvíře nevyžaduje takovou péči jako lidské mládě, což má i svůj důvod: jeho dlouho zrající mozek. Žádnému zvířeti to netrvá tak dlouho. Čerstvě narozený člověk je extrémní případ nedokonalosti. Větší mozek by se ale nedostal skrz ženskou pánev. Mozek, i když se to u většiny lidstva nezdá, je nejsložitější věc ve vesmíru, ale musí k tomu dospět a musí se dovyvinout. K tomu potřebuje trvalou pozornost, tu mu, zvláště v prvních měsících, obstará jen jeho matka. A pak trvalý přísun hodnotné, na bílkoviny bohaté potravy, kterou ho zásobují ňadra. Aby jí v nich byl dostatek a byla vydatná, potřebuje, aby jí ji někdo obstarával. Tím byl po tisíce generací muž, který si matku svého dítěte oblíbil, získal k ní citovou vazbu a stálo mu za to, aby šel lovit a tam hned všechno sám nesežral. Čím si ji oblíbil? Pohledem do očí. Kdy byl ten pohled nejsilnější? Při milování.

Za větší toleranci. Firma Elvie instalovala na pěti místech v Londýně obří maketu ňadra, aby změnila postoj Britů ke kojení na veřejnosti. 31. března 2019. - Foto: Reuters

Naši biologičtí předci, primáti, byli miliony let přitahováni hýžděmi svých samic. Kdo někdy viděl zadnici vnadné paviánky, pochopí. Dvě masité, prokrvením narůžovělé až namodralé polokoule se štěrbinou vaginy uprostřed připomínající plátky šťavnatého rostbífu. Hmm… Kdo by odolal? Jenže lidstvo se vydalo jinou cestou. Potřebovalo, aby se při páření dostavil citový vztah… Láska se tomu také říká, proto se pro souložení kdysi zavedlo slovo milování, což nebyl původně eufemismus ani lascivní kýč. Milostný cit, to totiž není jen tak nějaký sentiment, výmysl trubadúrů, pisálků, případně teologů. Cit byl mohutný motor evoluce a měl velmi pragmatický a praktický důvod: zajištění dlouhého a oddaného oboustranného rodičovství. Opičí samec na své otcovství kašle a nemá k němu ani moc důvodů, protože opice se postará sama. Opičí mládě se už po pár hodinách chytne matčiných chlupů, kterých se už nepustí, díky čemuž opice s ním může vesele poskakovat po větvích a vybírat ptačí vejce, chroupat brouky a okusovat šťavnaté výhonky. Lidskou samici však příroda, či jaký to vesmírný záměr, třeba i Bůh, chlupů téměř zbavila, takže dítě se nemá čeho držet – jak známo, úchopový reflex mu trochu zůstal. První měsíce jen bezmocně leží a žena si jen tak na sběr či lov neodskočí. Je připoutána k bezmocnému děcku. Ještě že má svého ochránce, otce a druha! A čím je ochránce k ní poután? Prosím citem, jenž se udržuje příslibem sexu. Jak spojit cit se sexem? Evoluce byla geniální: dala mu tvář a osobitost. Přenesla hýždě, to zvířecí centrum slasti, na ženinu hruď, kterou ozdobila dvěma oblými ňadry. Přelstila samce tímto úžasným trikem, obrátila jej k tváři ženy a jako bonus k tom přidala dvé rtů, jež svou šťavnatostí snad ještě předčily to, co ženy začaly skrývat mezi nohama, když se vzpřímily. Člověk se naučil líbat, což se též nikdy v živočišné říši nevyskytuje, protože jednak nemá čím a zadruhé vlastně nemusí. Tímto miliony let starým přesunem se prsa a rty daly před miliony let na vítězný pochod a jako dva majáky svítily lidstvu při jeho strastiplné, ale výjimečné pouti. 

No, takhle by to končit nemělo. Ale mělo by snad tím být naznačeno, že až se příště povede další debata o kojení, k němuž jsou prsa jaksi zapotřebí, mělo by snad být vzpomenuto, že se tu zachází se zvláštním předmětem, k němuž máme my muži osudový a nepotlačitelný vztah. A to ještě z dob, kdy jsme tak maximálně ovládali vyrobit pěstní klín a dorozumívali se jen jednoduchými skřeky.  

 

28. dubna 2019