Sporům, které ostře rozdělují veřejné mínění dnešního Západu, se za oceánem někdy říká „kulturní války“, právem, chápeme-li termín „kulturní“ v širším smyslu. V něčem to koriguje marxistickou představu ekonomiky jako základny, toho podstatného, od něhož se odvíjí kulturní nadstavba. Představu, kterou v jistém smyslu sdílejí i věrozvěsti všeléčivé síly volného trhu, která nakonec dá i odpověď na všechny otázky. Jako by se tedy v časech, často kritizovaných jako nekulturní, potvrzoval zásadní význam kultury, do boje za ni a o ni se vrhají i lidé, kteří toho o ní tak moc nevědí. Pro kulturu a především pro umění je to ale špatná zpráva, obě „válčící“ strany přicházejí s vlastními představami restrikce, které přitom z velké části vycházejí ze stejného základu – čím dál víc sílící politiky identity, která má dnes mocné stoupence nalevo i napravo, v obojím provedení je podobná, jen různě akcentovaná. Pár příkladů.

Ondřej Štindl