Plombování je dnes vyhrazeno výhradně činnosti zubařů a celníků, ovšem svého času se takto vznešeně nazývalo i vyzdívání dutin stromů. Již z útlého dětství si pamatuju, že tato praktika byla všeobecně považována za tmářství a úpadek, kterého se na ovocném či jiném stromě může dopustit pouze barbar. Několik takových obětí jsem sice potkal, i v cizích zemích, ale bylo vidět, že k zásahu došlo již dávno a stromu to neprospělo.

Dokážete si tedy představit mé překvapení, když jsem objevil na stránkách časopisu Krása našeho domova poněkud nečekanou polemiku. Podrobný popis plombování neboli vyzdívání dutých stromů vyšel již v roce 1913 s podrobným popisem. Doporučení spočívá v odstranění veškerého vyhnilého dřeva a nátěrem dehtovým, olejovým nebo karbolinem. Vodu považují za žíravinu, kterou je nutno vrtaným kanálkem ihned vypustit. Na základ z kamenů se pak vyzdívá z pálených cihel dutina až nahoru. Doslova se tu zde píše: „Vyzdívka tato budiž tak pevná, aby nesla sama tíhu stromu nebo větví, a nutno dbáti toho, zvláště u křivých stromů, aby svou váhou nijak netížila stěny neb kůru stromů.“ Zdí se cementem s pískem, hlavně žádné vápno. Všechno vylít cementem tak, aby byly zaplněny všechny trhliny. Větve, které by váhu cementu neunesly, se pak vyplní rašelinovou směsí napojenou modrou skalicí nebo karbolinem. Menší otvory se vymažou cementem a chrání olověným plechem. Tolik zhruba příspěvek pod zkratkou J. W.

O rok později se objevuje příspěvek pohlížející i z jiného hlediska: „Zmíněnou procedurou zachovává se strom, vznikne však cos nepřirozeného, monstrum. Zničí se velmi často jediný útulek a celé prostředí existenční stům druhů jiných bytostí.“ Následuje výčet životních cyklů, které se odehrávají právě v dutinách stromů. Na hnízdech, trusu a mrtvolách hmyzu i živočichů se vyvíjí řada hub, plísní, mechů i rostlin. Dutin ubývá a právě ony jsou jediným útočištěm mnoha druhů. Jmenováni jsou šoupálci, brhlíci, sýkory, datli, lejsci, dudci, mandelíci, rehci, špačci a jiní. Samozřejmě zde tu a tam přebývá kuna, tchoř, netopýr či plch. Mnoho druhů hmyzu zde prodělává některou fázi svého vývoje. Onen apel obsahuje i zajímavou větičku: „Netřeba připomínati, že škůdcům stromů lesních neskýtá docela žádných podmínek životních nějaký ten dutý strom, vždyť jsou to skoro vždy jen listnaté stromy.“ O sto let později vidíme kolem sebe výsledek vize jehličnatých lesů. Závěrem je zde uvedeno, že výjimečně je možno tmelit staré choré jednotlivé stromy na promenádách, v parcích a stromořadích. Podepsán je „Prof. Roubal“. V autorovi díky velkému důrazu na život hmyzu lze spatřovat Jana Roubala, středoškolského profesora a proslulého entomologa. Bylo mu tehdy 34 let a nebyla to jediná polemika, kterou vedl.

Dnes víme, že ani na promenádách, ani ve stromořadích nic vyzdívat nebudeme. Arboristika je pokročilý samostatný obor nabízející kvalifikované, ba certifikované specialisty, kteří pečují o stromy kolem nás po celý jejich život. Dutiny ke stromům patří a zdravý jedinec je schopen oddělit napadené tkáně od živých či zavalit rány. Ano, lze mu v mnohém pomoci správným ošetřením. Suchá dutina je například obecně považována za vhodnější než mokrá. Odpovídá tomu například vedení řezů; nebo výjimečně některé dutiny zastřešujeme tak, aby větraly. Roubalův příspěvek ovšem vyzdvihuje jednu velkou pravdu, která je po sto letech stále platná. Strom je živý a dává život mnohým dalším. Na seznamu jsme i my.