Současná komunikační revoluce a její důsledky

Naše digitální kominterna

Současná komunikační revoluce a její důsledky
Naše digitální kominterna

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Jeden z inteligentnějších článků, které si v současnosti můžete přečíst o všudypřítomném tématu sociálních sítí, dezinformací, společenské polarizaci a věcech souvisejících, napsal minulý měsíc psycholog Jonathan Haidt. Lze jej doporučit každému, kdo ještě věří, že problém sociálních sítí se vyřeší, jen co se naučíme z nich odstraňovat závadný obsah a závadné lidi. I když je i on, tak jako většina podobných textů, lepší v deskripci než v preskripci – tedy v návrzích, co by se mělo dělat –, i tak si zaslouží ocenit. Už počínaje názvem, který neobsahuje žádné ze zmíněných klíčových slov – zní Proč bylo posledních deset let amerického života výjimečně pitomých.

Haidt se vystříhává soudů, zda jsou teď lidé horší, nebo lepší než dřív a zda jsou sociální sítě samy o sobě špatné, nebo dobré. Sleduje strukturální vývoj sociálních sítí a spojuje ho s poznatky psychologie. Upozorňuje nás tak na body, jejichž význam může laikovi uniknout.

Za okamžik, který ukázal dvojznačnou sílu sociálních sítí, se často považuje rok 2011, rok arabského jara a hnutí Occupy. Haidt upozorňuje na to, co se stalo v roce 2009. Tehdy Facebook zavedl možnost veřejně „lajkovat“ příspěvky a Twitter možnost je „retweetovat“ čili sdílet. Oba prvky od sebe platformy navzájem okopírovaly a jsou pro ně zásadní. Tady začíná „virálnost“, jak ji známe.

Ta přinesla mnoho zajímavého, co se týče demokratizace veřejné diskuse. Ale taky vzestup moci lidí, kteří jsou v této sociální hře nadobyčej úspěšní. „Tato nová hra povzbuzovala nepoctivost a dynamiku davu,“ píše Haidt. „Uživatelé byli vedeni nejen svými skutečnými preferencemi, ale taky minulou zkušeností odměny a trestu a schopností předvídat, jak budou ostatní reagovat na každou novou akci. Jeden z inženýrů v Twitteru, který pracoval na funkci retweet, později přiznal, že svého příspěvku lituje. Twitter se kvůli tomu stal ošklivějším místem. Když sledoval, jak se s použitím tohoto nástroje formují twitterové davy, pomyslel si: ,Jako bychom dali čtyřletému dítěti nabitou zbraň.‘“

Hon na lidi, nic nového v dějinách

Tady nastupuje mechanismus honů na lidi, který samozřejmě není nic nového v dějinách, jen jsou sociální sítě k němu dokonale uzpůsobeny. Ta narůstající pitomost je mimo jiné zesílena tím, že, jak Haidt dokládá s odkazem na několik studií, na sociálních sítích se chová jako agresivní idioti jen malé množství lidí. Ale ti postupně začnou konverzaci dominovat, protože odpudí všechny normální lidi, kteří na to nemají žaludek a stáhnou se.

Často se mluví o tom, jak sociální sítě polarizují společnost do nesmiřitelných bublin. Jenže ony mění život i uvnitř těchto bublin. Americký autor Freddie DeBoer v roce 2017 popsal v kultovním textu Planeta policajtů atmosféru v americké progresivním on-line světě:

„Woke svět je světem donašečů, informátorů a práskačů. Podívejte se na jakýkoli prostor zasvěcený sociální spravedlnosti, a co uvidíte? Nikdy nekončící monitoring. Každý je souzen. Každý je podezřelý. Cokoli, co řeknete, je probíráno, zkoumáno a analyzováno za účelem nalezení nějakého prohřešku. Každý je tam detektivem v oddělení problematičnosti a obchází okrsek sedm dní v týdnu dvacet čtyři hodin denně. Ustavičně hledáte někoho špatného, který dělá špatné věci, hledáte, jak obvinit spisovatele, umělce a obyčejné lidi z něčeho, z čehokoli. Ten film je nějak populární? Dejte mi pár hodin a 800 slov a já vám dám obžalobu. To je dnes liberalismus – hledání špatných lidí dělajících špatné věci. Jako by byli archeologové prohřešků, kteří kopou stále hlouběji, aby zjistili, kdo je dobrý a kdo je špatný.“

Levicový svět má své specifické formy třeba díky maoistické fázi v jeho dnešní genetické výbavě. Jak DeBoer píše dál, „ve slušné společnosti prostě nemůžete říct ,elementární spravedlnost si žádá vyhnout se ukvapenému soudu a dát lidem možnost, aby se proti obvinění hájili‘. Když to řeknete, hodí vás do jednoho pytle se zločinci. Jak řekl jeden můj přítel, , jedinou přijatelnou reakcí na obvinění je horoucí a bezvýhradné přijetí‘“.

Pravicový diskurz má trochu jinou příchuť. Mnohem častěji se tam ve funkci disciplinární výzvy vyskytuje třeba slovo „loajalita“. Ale nedělejme si iluze, že je to v zásadě jiné. Kdekoli existuje společenství ovládané morální jistotou, tam existují i tyto mechanismy k udržování kázně.

Sociální sítě pro chudé duchem?

Teď je asi namístě otázka, zda potýkání se se sociálními sítěmi není úděl chudých duchem. Zda sebevědomý, dobře adjustovaný člověk nemá nad tou panikou pokrčit rameny a celou diskusi vyřídit prostým „tak tam nebuďte“. A rezignovat na kurátorování své veřejné virtuální persony a hledat si své sociální ukotvení ve společenstvích skutečných lidí. A opravdu řada úspěšných lidí na sociálních sítích není, pokud to vyloženě nevyžaduje jejich práce, a potvrzují tak dávné internetové proroctví, že v budoucnu bude tím skutečným statusovým symbolem soukromí.

Zní to hezky, ale obávám se, že s tím donekonečna nevystačíme. Těžko očekávat pokles významu sociálních sítí v době, kdy zároveň nabývá na významu práce z domova, on-line nakupování a služby a digitalizace všeho. Virtuální svět je přirozeným pokračováním tendence moderních společností ke koncentraci ve velkých aglomeracích, jejichž hustota, diverzita a výměna podnětů hnala ekonomický pokrok. Sociální síť je skutečně tím náměstím, tou arénou v situaci, kdy denní tisk mizí a význam televize klesá.

Asi by bylo dobré, kdyby víc lidí mělo pevnější já, jež se tak snadno nerozklepe, když je mu odepřen instantní souhlas davu. Ale pokud takoví „vnitřně řízení lidé“, jak je kdysi nazval David Riesman, někdy převažovali, tak teď asi už převažovat nebudou. Je to stejné jako stavět ekonomickou politiku na tom, že většina lidí by měla být drobnými a středními podnikateli. Možná to někdy fungovalo jako aspirační rétorika pravicové politické strany, ale je to iluze.

A pak, tzv. cancel culture není tak úplně specialitou postmoderní doby. Už starověké Athény znaly ostrakismus; být vyhnán za hranice obce kdysi znamenalo především existenční ohrožení, jež dnes v době sociálního státu nikomu nehrozí, nicméně ten aspekt sociální smrti, na niž není každý stavěný, tam byl vždy.

Příklad Stanislava Budína

Podívejme se na příklad moci „cancel culture“ na jednom osudu z československé historie. Stanislav Budín (1903–1979) byl československý novinář, signatář Charty 77, za uvolnění na konci 60. let šéfredaktor časopisu Reportér. Před válkou byl dva roky šéfredaktorem Rudého práva, což skončilo jeho odvoláním a vyloučením ze strany. Ač již nikdy nebyl přijat zpět, zůstal až do konce života „věřícím komunistou“ (formulace jeho vnučky).

Budín se narodil v židovské rodině v carském Rusku, na území dnešní Ukrajiny. Jaké byly, kromě privátních, rodinných ztrát, nejtemnější okamžiky jeho života? Ruská revoluce a občanská válka? Ne, jako teenager si tehdy dobrodružný úprk z domova, kam už se nikdy neměl vrátit, moc nepřipouštěl. Blížící se nacistická okupace? Ne, přátelé museli jeho i jeho taktéž židovskou manželku přemlouvat, aby na poslední chvíli emigrovali. Padesátá léta? Ne, až s odstupem času mu plně docházelo, jaké měl štěstí, že se mu procesy vyhnuly, ač by do nich svým profilem – vyloučený komunista, který prožil válku v USA, a navíc Žid – přesně zapadal.

Tak co tedy? Když ho v roce 1936 vyhodili z Rudého práva a spolu se ženou i ze strany.

Nesouviselo to nijak s jeho vedením listu, s nímž byla strana dosud spokojena, ale s pletichami v moskevské centrále kominterny a její politikou vůči nacismu. Politbyro si náhle vymyslelo spoustu chyb, začalo mluvit o úchylce „budínovštiny“ a Gottwald o něm řekl, že měl být dávno „vymeten železným koštětem“.

Budín vzpomíná: „Nastalo peklo, které trvalo asi dva měsíce. Až na malé výjimky nás opustili všichni naši přátelé. Zůstali jsme absolutně sami, zoufalí a bezradní. Neměli jsme jediného blízkého člověka, který by nebyl komunistou – a ti se od nás odvrátili. Nejhorší bylo, že člověk nevěděl, co se stalo. (…) Napsali jsme tedy oba dopis ÚV, že nebudeme vycházet z domova, dokud nás nepředvolají a neřeknou, oč jde. Odpověď nepřišla.“

A o kus dál: „Bylo nám oběma velmi zle. Ocitli jsme se oba na okraji propasti. Celý náš dosavadní život se zhroutil. S výjimkou několika lidí (…) už nás všichni považovali za zrádce. Co zbývá člověku v takovém případě? (…) Byli jsme tedy oba velmi blízko sebevraždě, o které jsme vážně uvažovali. Jen přítomnost čtyřletého dítěte a vědomí, že i ono v tomto případě zahyne, a účast několika věrných přátel nás od toho zadržela.“

Všimněme si, že na samo životní dno dostala Budínovy organizace, jež na ně neměla žádné reálné mocenské páky. Kominterna měla své zabijáky, ale ti byli posíláni na postavy opravdu většího kalibru. Budín dokonce žádal, aby mohl jet do Moskvy se osobně obhájit. K jeho velkému štěstí mu to nebylo umožněno; jinak by asi jako řada jiných evropských komunistů, kteří měli stejný nápad, skončil v gulagu nebo na popravišti. Zůstal v demokratickém Československu, kde KSČ neměla žádnou možnost, jak mu existenčně škodit, což se o pozdějších etapách jeho života říct nedalo. A přece – největší životní tragédie! To všechno dokázala ideologie.

Od kultury důstojnosti ke kultuře oběti

To, co dnes sledujeme, je průnik nové komunikační technologie s ideologickými změnami. Morální přesvědčení o své pravdě dodává účastníkům ochotu porušovat dosavadní pravidla. Charakter platných pravidel se mění – sociologové Bradley Campbell a Jason Manning popsali přechod od kultury důstojnosti ke kultuře oběti, něco podobného udělal James Poulos ve svých esejích o „růžovém policejním státu“. Když se ty ideologie a nové technologie dají dohromady, můžeme mluvit až o digitální kominterně. Ale není to nevyhnutelné.

Panikařící kritici sociálních sítí jsou někdy vysmíváni, že jsou škarohlídové, jejichž nářky nakonec každá nová technologie nechala stranou. To je a není pravda. Nástup nových komunikačních technologií nikdy nebyl bezbolestný. Kdekdo si asi představí, že první tiskaři v Guttenbergově době tiskli pořád bibli. Jenže možná až druhou nejvydávanější knihou v rané éře knihtisku, do konce 15. století, bylo Kladivo na čarodějnice. Rakouský arcivévoda, který měl pocit, že Kladivo obsahuje dezinformace, dal podnět k vydání polemického spisu prezentujícího uměřenější pohled na čarodějnictví, De Lamiis et Pythonicis Mulieribus. Jenže jeho autor, který plně nechápal dynamiku šíření nového média, do knihy zařadil ilustrace. Díky nim se stala virální a zájem o čarodějnictví ještě povzbudila.

Bez knihtisku si nelze představit reformaci, jejíž protagonista Martin Luther byl mistr nového média, řečeno twitterovou hantýrkou, byl nedostižný „shitposter“. Možná jen díky schopnosti mobilizovat své sledovatele neskončil jako Jan Hus. Katolická hierarchie, zvyklá na top-down komunikaci prostřednictvím svých akreditovaných zdrojů, se s jeho skandálními útoky jen obtížně učila držet krok. Od knihtisku tak nelze oddělit sérii náboženských válek, jež skončily až vestfálským mírem a prosazením nového modelu vztahu státu, občana a náboženství. Podobně osvícenství předcházející Francouzské revoluci se šířilo ani ne tak díky elitním intelektuálům, ale díky armádě pamfletistů, „ubohých ďáblů“, jak je nazval Voltaire, který si stěžoval, že „ani ve starověkém Egyptě nebylo tolik kobylek“. Žili z ruky do úst, publikovali pod pseudonymy a s falešnou datací, protože byli stále na útěku před cenzory a věřiteli. Nejinak tomu bylo za americké revoluce, jejíž dnes uctívaní otcové zakladatelé publikovali, jak bychom dnes řekli, z anonymních účtů.

Antropologové a psychologové dnes dokážou doložit, že písmo způsobilo psychologické, a dokonce fyziologické změny v lidském mozku (lidé v negramotných společenstvích měli lepší paměť a rozeznávali víc obličejů). Současná komunikační revoluce v sobě spojuje textovou kulturu s prvky dřívější kultury orální s její bezprostředností a s pocitem ustavičné přítomnosti. Bude tedy trvat nějaký čas, než se s důsledky současné komunikační revoluce naučíme žít.