Robertovi Bowersovi je šestačtyřicet let, těch několik dostupných informací o jeho životě skládá v něčem až stereotypní obraz soudobého amerického ztracence. Osaměle žijící muž bez přátel, kterého sousedi prakticky neznali, nedokončil střední školu a pracoval pak jak řidič náklaďáku. Hodně času trávil na internetu, aktivně se účastnil provozu na stránkách, kde se scházeli stoupenci krajní pravice, letos se přihlásil na sociální síť Gab, která nepromazávala tak či onak závadný obsah, a byla proto oblíbená také mezi extremisty. Bowers tam dával průchod zuřivému antisemitismu a vůbec rasismu. Věřil, že bílá rasa se stává obětí genocidy, jejímž nástrojem je migrace, multikulturalismus a podobně, je prý organizovaná Židy obecně a Georgem Sorosem zvlášť. I prezident Trump podle něho byl pod přílišným vlivem Židů ve svém okolí. V posledních týdnech se Bowers vyjadřoval ke „karavaně“ asi sedmi tisíc migrantů ze Střední Ameriky, která se blíží k hranicím USA. Dával za pravdu těm, kdo tvrdili, že je to součást invaze organizované vnitřním nepřítelem, například „ministerstvem zahraničí, které ovládá Soros“.

Bowers byl vlastníkem několika zbraní. Předminulou sobotu na síti oznámil, že „jde na věc“. Krátce před desátou vešel do synagogy Tree of Life ve čtvrti Squirrel Hill v Pittsburghu, zřejmě si ji vybral, protože se účastnila akce Národního šabatu pro uprchlíky, organizované židovskou organizací pro pomoc migrantům HIAS. Začal střílet do lidí, kteří v synagoze slavili šabat, křičel: „Všichni Židi musí umřít!“ Zavraždil jedenáct lidí, byl to nejkrvavější antisemitský útok v historii Spojených států. Po pár minutách na místo dorazili policisté, Bowers střílel i po nich, dva zranil. Pálil i po zásahovce, jednoho jejího člena velmi vážně zranil, sám byl postřelen, schoval se do místnosti ve třetím patře budovy, nakonec se vzdal policii. Na rozdíl od většiny pachatelů podobných zločinů přežil.

Bowerse převezli do nemocnice Allegheny General Hospital. Její prezident se jmenuje Jeff Cohen, je to Žid, člen synagogy, kde se vraždilo, Bowersovy oběti znal a měl je rád. Bydlí nedaleko, slyšel, že se v synagoze střílí, viděl policejní zásah, nabízel pomoc záchranářům na místě a pomáhal koordinovat pomoc obětem. Odjel do nemocnice, kterou vede, dohlédl na to, aby Bowers dostal co nejlepší péči (jedna ze sester, které vraha ošetřovaly, je rovněž praktikující Židovka, dcera rabína). Poté, co vraha převezli na pokoj, za ním Cohen zašel, poptal se ho, jak se cítí. Přítomná agentka FBI Cohenovi prý řekla, že sama by něco takového rozhodně nedokázala. Málokdo by to dokázal, já rozhodně ne.

Zpráva o Cohenově jednání se rychle rozšířila a měla velký ohlas, rozhovory, jež poskytl zpravodajským stanicím, byly hodně sdílené a doprovázené obdivnými komentáři – nijak překvapivě. Někdy v souvislosti s ním a s jeho jednáním padl i výraz svatost. Jeff Cohen rozhodně nevypadá jako světec s asketickou tváří a očima obrácenýma k nebi, působí jako dobromyslný pán, malinko zakulacený, s klidným a přívětivým vystupováním, taky profesionální a věcný, nadaný ale schopností nepůsobit přitom neosobně, člověk projevující city, ale také si vědomý, že má nějaký úkol a potřebuje, aby ty emoce nebyly překážkou jeho naplňování. Svoje jednání popisuje jako snahu dělat dobře svou práci, dostát poslání lékaře, který k potřebným lidem přistupuje stejně. Ne jako velké gesto, kterým by chtěl ukázat světu a lidstvu, že i v takhle hroznou chvíli je možné jít cestou účasti, naplnit nějaký ideál. Ale i to může patřit k charakteru skutečně mimořádného člověka – moc tu svou mimořádnost nebere na vědomí. Není mi nic známo o politických postojích Jeffa Cohena, asi budou podobné jako on, v něčem docela obyčejné. Uznání se mu dostává od lidí, kteří patří k oběma svářícím se stranám dnešní Ameriky (a nejenom té). Každá z něj může udělat příklad těch „svých“ ctností. Chování doktora Cohena v té strašné situaci ale taky ukazuje, jak velkými a vážnými slovy s lehkostí šermují účastníci všech těch zásadních debat na sociálních sítích a jinde. Když se někdo zaklíná židovsko-křesťanskou tradicí Západu a považuje se za jejího obránce a nositele, hlásí se tím i k odhodlání Cohenův příklad následovat. Když někdo maluje idylický obraz soužití všech se všemi a všeobecného (možná dirigovaného) pochopení, dělá v něčem totéž. Je docela obvyklé takovými velkými slovy mávat a doprovázet to neschopností projevit špetku velkorysosti vůči opačné straně. Ve světle jednání lidí jako doktor Cohen všechny ty řeči mohou znít dost dutě a možná tím nejpřiměřenějším způsobem, jak mu projevit respekt, by bylo mlčet, dát aspoň na chvíli šanci tichu.

V rozhovoru pro CNN popsal Cohen Bowerse jako člověka, který „nevypadá na člena Mensy. Slyšel nějaký hluk, vnímal ten hluk, ten hluk mu říkal, že jeho lidé jsou vražděni. Cítil, že je potřeba povstat a něco udělat. Je úplně zmatený. A slova něco znamenají, slova můžou lidi přivést k tomu, aby dělali takové věci“. Podstatný a přesný je v Cohenově vyjádření termín „hluk“. Navozuje představu toho neutuchajícího šumu informačního provozu, změti hlasů, které člověku znějí v hlavě, křičí tam ta svoje stanoviska a vynucují si bezvýhradný souhlas nebo instantní pobouření, udržují hladinu náhražkových emocí permanentně a dostatečně vysokou. Dostatečně na to, aby se přehlušilo to ostatní, potlačil se obraz světa před očima a taky lidí v něm, nahradil je nějakými placatými karikaturami, třeba i hrozivými, do nichž si člověk může promítat svoje strachy s intenzitou, která nikdy nebude dostačující, potřebuje být vyšší a vyšší. Bylo by nerealistické a asi i nesmyslné chtít po lidech, po sobě, abychom byli všichni jako doktor Cohen. Je ale v lidských silách ten „hluk“ třeba trochu ztlumit, nebo dokonce vypnout.