Před třiceti lety se komunistický režim chystal naposledy oslavit svoje velké výročí – Vítězný únor. O tom, že je to naposledy, ale tenkrát neměl tušení ani ten režim, ani ti, kdo o pár měsíců později nadšeně vítali jeho pád. Ten „poslední vítězný“ byl taky – pokud mě paměť neklame – o dost chladnější. Na Staroměstském náměstí v Praze promlouval Miroslav Štěpán, lokální bolševický boss a představitel tvrdé linie uvnitř strany, o němž se předpokládalo, že má vyšší ambice. S kamarádem jsme ten proslov napůl oka sledovali v poloprázdné hospodě, kde běžela televize. Na milicionáře foukalo a sněžilo, z mluvícího papaláše byla cítit zachmuřená agrese, jeho slova ale nevyvolávala žádnou nadšenou reakci, jen občas bylo z televize slyšet pár letargických plácnutí (ve večerních zprávách už k záznamu byl přidán o dost entuziastičtější aplaus).

Už tehdy byly jistě viditelné příznaky blížící se změny režimu, nepůsobily ale moc významně, spíš bylo hodně důvodů vnímat situaci dost frustrovaně. Tehdejší Československo působilo jako ostrůvek zatuchlé stability v měnící se Evropě. V Maďarsku, Polsku i v bývalém Sovětském svazu se rychle rozšiřoval prostor svobody, děly se tam věci dříve naprosto nemyslitelné, zdejší funkcionářstvo ale jen vedlo vágně perestrojkové řeči, aniž by se něco podstatnějšího dělo. Po Palachově týdnu byli zase zavíráni lidé, režim proti nim vedl v obvyklé míře nechutnou kampaň. O míře uvolnění v kultuře a především ve veřejné debatě, k níž došlo v jiných zemích sovětského bloku, si Čechoslováci mohli jen nechat zdát. Důvodem byla rigidita zdejší komunistické strany, která na nějakou transformaci neměla ani ten intelektuální potenciál, a především pasivita veřejnosti, jež na režim nevyvíjela žádný zásadnější tlak. Tohle se nakonec změnilo (dost opožděně, československý samet přišel až po pádu berlínské zdi a začátku protikomunistických protestů v Bulharsku), režim padl rychleji a snáz, než si tehdejší skeptik dokázal představit.

Z toho „Vítězného února“ se během třiceti let od jeho posledních oslav stala historická událost z učebnic, občas připomínaná ve varovném kontextu „nikdy víc“. V posledních letech různými způsoby ožívá, hledá se v ní analogie dneška, kdy komunisti mají také podíl na vládě, demokratické síly jsou slabé a ne zrovna schopné, atmosféra může v něčem připomínat normalizaci. Stejně tak je ale možná vnímat současnost jako v něčem podobnou tomu únoru před třiceti lety – ve světě se dějí věci a asi se budou dít dál a možná i ve větším měřítku, změna je ve vzduchu, dnes ale může budit spíš obavy.

Česko v tom kontextu působí jako malá a nevýznamná rezervace stability, poklidu. Možná znaveného a zatuchlého. Přecpaného řečmi mimo jiné také o tom, jaké že to historické období právě prožíváme znovu –nástup nacismu, komunistický převrat, pád říše římské a bůhvíco ještě. Lidé, kteří ty analogie užívají, v nich sami sebe vykreslují jako lidi z té správné strany – antifašisty, bojovníky proti totalitě, ty, kdo od začátku vědí, o co tu kráčí a o co se hraje. Příznak toho, že se člověk nebo skupina lidí z historie skutečně poučili, je ale spíš schopnost nahlédnout vlastní nevědění, uvědomit si, jak snadno se jeden může „svézt“ s čímsi nakonec zlým, v čem v nějakém pominutí smyslů viděl esenci dobra.