Leoš Šedo (1952) je autor čtivých próz, v nichž čerpá ze své profese (Kleště z roku 2005: o jakou asi jde profesi?) a z prostředí jemu blízké rockové hudby (povídky z dějin pop-music Hrajte to nahlas, 2013), a také je trochu fantasta a hypotetik. Alternativní historii si poprvé vyzkoušel před lety v novele Beatles přistanou v Praze dnes večer (2009), v níž zhmotnil vroucí přání (nejen) své generace a skoro uspořádal v roce 1966 v Praze na Strahově koncert Beatles, který byl jen těsně předtím zmařen (jistou roli v tom hrál KGB), takže se dějiny o tom nedověděly a šly si dál svou smutnou cestou.

V kreativním přístupu k historii pokračuje v novele Germania. V ní jde však o poněkud tvrdší kalibr, neboť zde chod dějin přehodil dokonale a nasměroval je celé do temné přítomnosti, kdy Evropu ovládá vítězné posthitlerovské Německo, které se právě chystá k velkolepé oslavě stého výročí založení NSDAP: jde tedy o rok 2020. Do Berlína, který se už jmenuje Germania a kde stojí všechny ty monumentální paláce, které naplánoval Hitler se Speerem, přilétá prominentní režimní novinář Siegfried Jungmann. Má se podílet na vzniku jakéhosi propagandistického filmu, zároveň se chce setkat se svými přáteli, kteří rovněž dosáhli slušných kariérních pozic, a zároveň si chce trochu užít: vrcholem je ovšem postání u Hitlerovy rakve, což je pocta pro nejzasloužilejší soukmenovce. Mezitím, aby se něco dělo, se seznamuje s novinářkou Ulrike, vypadá to na love story, ale pak jde o něco jiného, čtenář začne tušit, o co asi, a skutečně do idyly sebevědomého a nic netušícího Siegfrieda se dostaví konfrontace s krutou pravdou. Dějové motivy však zůstanou v příběhu spíš nerozvinuty.

Jemu šlo o něco jiného. O to, představit si, jak by taková Evropa, respektive svět – ale ten zůstal omezen jen na USA, které Německu spolu s Británií stále vzdorují a jedou si dekadentně po svém – vypadal, kdyby. Kdyby se věci vyvíjely zhruba od roku 1942 jinak, kdyby tedy ruské tažení uspělo a Hitler by válku dovedl do vítězného konce, nebo aspoň by ji neprohrál. Upřímně řečeno, koho už někdy něco takového nenapadlo? Je to zajisté hrozivá představa, ale i hrozivé představy mohou mít svou přitažlivost, možná tím spíš. Leoš Šedo je ve svých hypotézách, které předkládá jako stručné referáty z dějin posledních padesáti let, vlastně docela střídmý. Představuje si, že Německo porazí Stalina, ten při útěku padne za oběť nenávisti kazaňských Tatarů, Sovětský svaz se rozpadne, ale Rusové se zbaví s německou pomocí bolševiků, vrátí se pravoslaví a na trůn Romanovci, Ukrajina a Bělorusko se osamostatní a vedou si do určité míry samostatnou existenci, samozřejmě s respektem k hegemonii Říše. Podobně se chová celá Evropa, až na vzdornou Británii: uznává se německá vůdčí role a respektuje germánská nadřazenost, proti se občas bouří jen tradiční potížisté Poláci a Maďaři. K tomu mají daleko Češi, kteří si žijí ve svém poklidném pivním světě, trochu kverulují a vedou v hospodě protiříšské vtipy, ale vlastně jim nic moc nechybí: z vděčnosti postaví na Petříně největší sochu Vůdci na světě, „zlatý Karl z Pilsen“ se stane miláčkem Čechů i Němců, Otakar Vávra zfilmuje trilogii o vítězném tažení wehrmachtu, na Vánoce oba národy sledují Drei Haselnüsse für Aschenbrödel a tak dále. V roce 1968 dojde k nepokojům, ale ty jsou potlačeny protektorátní policií a četnictvem, v Národním divadle se sejde shromáždění umělců pod heslem Za nové tvůrčí činy ve jménu národního socialismu a míru a slíbí věrnost Říši. A tak dál, v duchu satirického kvízu, v němž jsou reálné události dosazovány do fantaskního rámce.

Vlastně by se dalo říct, že to mohlo dopadnout mnohem hůř. V Německu vládne sice totalitní a rasový režim, ale zdá se, že země docela vzkvétá. Dokonce v něčem polevuje, takže přibývá islámských migrantů a občas se objeví něco dekadentního. Kamsi zmizeli Židé, ale na ty si už jen málokdo vzpomene a ani se moc neví, co se s nimi stalo. Všechno je vlastně v richtiku. A ano, zubař Šedo napsal nenápadně rafinovanou knížku.

Leoš Šedo: Germania. Galén, Praha 2021, 256 str.