K anglosaskému světu patřily v posledních desetiletích skupiny, které se zasazovaly za svobodu projevu. PEN klub, Index on Censorship nebo Freedom House se však specializovaly hlavně na cenzuru a omezování diskuse v širém světě. Novinkou poslední doby je vznik iniciativ a organizací, které bojují proti cenzuře a za ideály svobody přímo v jejich dřívějších baštách. Velká Británie už několik let funguje jako pionýr nové cenzury, vedené pod heslem boje proti nenávisti. Zákon proti „nenávistné řeči“ prosadila levicová vláda Tonyho Blaira, ovšem teprve za konzervativní vlády Davida Camerona, jmenovitě za ministryně vnitra Theresy Mayové, začala policie masivně zadržovat uživatele internetu, jen v roce 2017, kdy tato vlna evidentně vrcholila, v průměru devět denně. Od té doby zákony přitvrdily tak, že podle kritiků může vést k policejnímu šetření i nevhodné nebo neurvalé vyjádření. Známý je případ zatčení devatenáctiletého mladíka, když v roce 2018 cynicky okomentoval nehodu, při níž popelářské auto v Glasgowě smetlo a zabilo šest náhodných chodců. Koncept nenávistné řeči se rozšiřuje do té míry, že dnes je v Británii riskantní vyjádřit se na sociálních sítích v rozporu s ideologií transgenderu. Policie za rok 2018 registrovala téměř 2000 „nenávistných“ trestných činů proti translidem. A do toho letos v červnu vstoupilo protirasistické hnutí Black Lives Matter (BLM), tedy Na černých životech záleží. Od té doby se množí případy lidí pronásledovaných za to, že se o BLM nebo jeho cíle nějak otřeli.

Známý dramatik, novinář, zakladatel svobodných škol Toby Young je motorem Free Speech Union (FSU, česky Unie pro svobodu projevu). FSU funguje od února letošního roku a vzdáleně může připomínat Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných v husákovském Československu. I FSU totiž nabízí právní a další služby lidem, kteří jsou perzekvováni pro svoje názory. Současně se jim snaží zajistit podpůrnou kampaň. Nakolik je paralela veřejné debaty v dnešní Británii s ČSSR nosná, to necháme na ctěném čtenáři rozhovoru se starým bílým heterosexuálem Tobym Youngem (56).

Kdy jste si uvědomil, že pro obranu svobody projevu ve Velké Británii musíte založit organizaci? Byl to nějaký výrazný moment, něčí konkrétní příběh, do nebe volající případ cenzury?

Myšlenka se zrodila na konferenci, kterou loni organizoval anglikánský teolog, profesor Nigel Biggar na Pembroke College v Oxfordu. Tématem jednodenní konference byla kultura rušení (cancel culture - pozn. red.) na britských a amerických univerzitách, hledání odpovědi na otázku, co se proti tomu dá dělat. Načež jsem přímo na konferenci oslovil několik lidí, jestli by se nezapojili. Včetně Nigela, ten se stal předsedou správní rady, a Douglase Murrayho, který je ředitelem.

Co jsou dnes, v létě 2020, nejkontroverznější témata, věci, u nichž se netoleruje disent? Na dálku se mi zdá, že první místo bude teď asi držet Black Lives Matter, ale co donedávna tak citlivé věci jako agenda LGBTQ+ nebo globální oteplování, nezapomnělo se na ně tak trochu?

Máte pravdu v tom, že dnes je velmi, velmi těžké zpochybňovat výklad, v němž jsou Velká Británie a Spojené státy americké systémově rasistické země. Zvlášť po protestech hnutí Black Lives Matter. Má to řadu hmatatelných následků, především to, že se na mnoha pracovištích zavádějí povinná školení pro rozeznání podvědomých předsudků (v originále unconscious bias training - pozn .red.), a současně byly vytvořeny možnosti pro zaměstnance, jak mohou nahlašovat své kolegy, které podezírají z rasismu. To je dnes nejnedotknutelnější téma. Na druhé místo co do nekritizovatelnosti bych umístil názor, že transženy jsou ženy a že mají požívat stejná práva jako ženy, včetně přístupu do čistě ženských prostor a k čistě ženským aktivitám. Což pochopitelně není totéž jako být přítelem LGBTQ+ komunit. Mimochodem, normální lesby a gayové v této kultuře aktuálně jako by poněkud vyšli z módy. Po transženách následují v intersekcionální hierarchii útlaku transmuži, potom muslimové, lidé se smíšeným původem (anglicky dual heritage - pozn. red.), za předpokladu, že jejich dvojité dědictví obsahuje i určitou dávku afrického původu. Následují invalidé, mentálně nemocní, děti.... Ale samozřejmě že i nadále je společensky obtížné vznášet námitky proti představě, že naše planeta je bezprostředně ohrožena katastrofou, kterou zavinilo globální oteplování.

Roste teď po tom vzepětí kolem BLM i v Británii počet lidí, kteří se na vás obracejí o pomoc?

Ano, zatímco do června, kdy i Británií prošlo hnutí BLM, jsme dostávali zhruba půl tuctu žádostí týdně, během této kampaně stejné množství, ale denně. Jak to vzniklo? Když BLM protesty v červnu explodovaly, mnoho lidí neobeznámených s ideologií Woke (Procitnuvší, uvědomělí - pojmenování, které pro sebe nově používají zastánci politické korektnosti - pozn. red.) přistupovalo ke stoupencům BLM jako ke kterékoli jiné skupině levicových aktivistů. Vyjadřovali pochyby nad empiričností jejich tvrzení o systémovém rasismu u policie a u soudů. Upozorňovali, že podle většiny měřítek patří Británie a Spojené státy mezi nejméně rasistické země na světě. Odmítali, že by oni sami nebo instituce, ve kterých pracují, měli něco společného s ideologií bílé nadřazenosti. Nepochopili přitom jednu věc - že tohle není normální politická debata. A že tvrzení hnutí Black Lives Matter a jeho příznivců jsou vystavěna po vzoru náboženských dogmat, která se nesmějí zpochybňovat, protože v ten moment se dopouštíte hereze. Spousta takto se provinivších lidí byla následně potrestána, argumentovalo se, jako kdyby jejich neochota přijmout agendu BLM do posledního písmene byla důkazem jejich rasismu. Někteří z nich přišli o práci, jiní se omluvili a přistoupili na to, že absolvují školení k rozpoznání svých podvědomých předsudků. Ještě jiní byli v uvozovkách jen napomenuti. Odešli s výstrahou, že pokud by cokoli z toho, co řekli, ještě někdy zopakovali, tak už je čeká vyhazov.

Omezují se případy, kdy byl někdo vyhozen z práce, na veřejný sektor?

Nejen, děje se to i v soukromém sektoru. Je ale méně pravděpodobné, že se k nám dostane stížnost z privátního sektoru, protože v tom má člověk menší šanci vysoudit odškodnění.

Můžete našim čtenářům dát nějaký konkrétní příklad typický pro vaše kauzy?

Z poslední doby třeba případy Nick Buckley a Stuart Peters. V obou případech jsme se angažovali a oba dopadly dobře. Nick Buckley před devíti lety založil nadaci Mancunian Way, která v Manchesteru pomáhá mladým lidem různé barvy pleti zvednout se ze sociálního dna. Letos v červnu Nick na svém blogu zkritizoval BLM, napsal, že jejich deklarované cíle jako ukončení bílé nadvlády nebo rozbití nukleární rodiny jsou neomarxistické, a podobně. Strhla se bouře na sociálních sítích. Tedy... bouře. Na petici žádající jeho odvolání se sešlo 465 podpisů. Přesto ho dozorčí rada odvolala. Uspořádali jsme kontrapetici, tu podepsalo 17 500 lidí. A sehnali jsme mu právníka. Nakonec se Nick mohl vrátit na místo výkonného ředitele nadace, kterou založil. Dozorčí rada rezignovala a už je obsazena novými lidmi.

Happy end měl i případ Stua Peterse. To je moderátor rádia Manx na ostrově Man. Na začátku června měl během jednoho nočního vysílání tu troufalost, že si dovolil nesouhlasit s názorem posluchače, který Stuovi předhazoval, že prý žije ze svého bílého privilegia. Po stížnosti začal moderátora vyšetřovat veřejnoprávní regulátor pro komunikaci. Stu byl odstaven od mikrofonu. Šli jsme do toho, bylo to zjevné porušení jeho práva na svobodu projevu. Před dvěma týdny regulační úřad Peterse očistil a on se od 1. srpna vrátil ke své práci.

Proč vlastně hnutí BLM našlo v Evropě tak silnou odezvu právě v Británii? Máte pro to jiné vysvětlení, než je jazyková a kulturní blízkost USA? Na rozdíl od Ameriky přece nemáte historii segregace.

Částečně proto, že protesty BLM byly krmeny sociálními médii; a sociální média neznají žádné zeměpisné hranice. Částečně proto, že mladí lidé natěsnaní doma během karantény hledali záminku, jak se dostat ven a trochu si užít. Částečně samozřejmě i proto, že Británie má historii vlastního kolonialismu, že se účastnila obchodu s otroky. I když to by se dalo v historii najít skoro u každého státu na světě.

Povězte, prosím, jak vypadá váš typický klient? Kde pracuje? Je to příslovečný starší bílý muž?

Zhruba polovinu našich případů tvoří lidé ze školství, učitelé, univerzitní studenti, ale i profesoři. Skutečně velká většina z nich jsou bílí muži, ale ne všichni. V té školské skupině je i několik žen a několik lidí se smíšeným původem. Kromě vzdělávacího sektoru zastupujeme i několik feministek kritických k ideologii transgenderu, včetně známé aktivistky Posie Parkerové nebo spisovatelky Gillian Philipové.

Na konec našeho rozhovoru jsem si nechal dvě zásadní otázky, které mi vrtají hlavou. První se týká vaší vlády. V Británii, jak známo, vládnou konzervativci. Proč tedy s touto kulturou rušení něco neudělají? Když byl dnešní premiér Boris Johnson šéfredaktorem Spectatoru, týdeník se profiloval jako výmluvný obhájce svobody projevu a svobody myšlení.

Johnsonova vláda není u moci ještě ani rok. Má tedy čas něco udělat a možná to i udělá. V tuto chvíli mi nejpravděpodobnější připadá, že z parlamentu vzejde zákon, který by posílil ochranu svobody projevu v sektoru vyššího vzdělání.

Vládne Boris Johnson a vy ženete k soudu státního komunikačního regulátora Ofcom. Proč?

Napadáme zákonnost směrnice, kterou Oxfom vydal ke koronavirové nákaze. Tou směrnicí v březnu varoval rádia a televize, aby si dávaly extrémní pozor, když dělají rozhovory s lidmi kritickými k doporučením vlády a úřadů ohledně veřejného zdraví. My si myslíme, že tím Ofcom přispěl k potlačení disentu vůči covidové ortodoxii v prvních měsících karantény, a že tím pádem vláda nebyla volána k odpovědnosti za sérii svých katastrofálních omylů.

Například?

Především jde o doporučení státnímu zdravotnickému systému NHS, aby z nemocnic propustil starší pacienty zpátky do domovů důchodců, aniž je nejdřív otestuje na covid-19. (Tato politika byla přijata pod dojmem apokalyptických předpovědí o tsunami pacientů, kteří bezprostředně zavalí nemocnice; v domovech důchodců a léčebnách dlouhodobě nemocných zemřela odhadem polovina všech britských obětí této nákazy - pozn. red.)

A druhá klíčová věc. Proč si vlastně lidé tu kulturu rušení nechají líbit? V Anglii nemáte žádné gulagy, tajná policie nevede, aspoň předpokládám, žádné černé listiny. Kdo zažil to, čemu se tady říkalo „reálný socialismus“, nemůže pochopit, jak to, že ve svobodné společnosti má toto zastrašování takový úspěch.

To je dobrá otázka. Řekl bych, že zčásti je to dané tím, že instituce, které u nás v minulosti svobodu projevu bránily - univerzity, noviny, televize, divadelní společnosti a soudy -, dobyli nebo aspoň zevnitř vytunelovali woke aktivisté. Vidím také souvislost s krizí víry v západním liberalismu. Zřejmě je to celé jakýsi pozdní plod úpadku křesťanství na Západě. A ovšem svou roli hrají sociální média, už jsme o nich ostatně mluvili. Platformy jako Twitter se vyvinuly v nástroje pro trestání disentu. Jsou to nástroje velmi výkonné, přestože trestem je tu jen veřejné zostuzení a v některých případech ztráta zaměstnání. Jen velmi málo lidí má v sobě vnitřní sílu odolávat veřejnému pranýřování. Naprostá většina lidí chce být hlavně oblíbená ve společnosti, a aby se vyhnula neoblíbenosti, je ochotná zajít daleko.