Krajský soud v Plzni pravomocně rozhodl o potrestání švýcarského podnikatele, který několikrát přetáhl zaměstnance Povodí Vltavy baseballovou pálkou. Jak se dozvídáme ze zprávy, pan Herbert Neusser vlastní penzion u nýrské přehrady a v roce 2017 tam měl jakési jednání s českými úředníky související s napojením jeho penzionu na kanalizaci. Pracovník Povodí Vltavy měl za to, že se má, patrně z titulu své funkce hrázného, jednání zúčastnit, Neusser ho tam nechtěl. Tak ho vyhnal a na odchodu zezadu dvakrát praštil baseballovou pálkou.

Grobiáni se vyskytovali, vyskytují a budou vyskytovat všude na světě a pro většinu lidí kromě místních asi událost není nijak světodějná. Zpráva nicméně obsahuje jeden zajímavý detail od soudu. „Ještě než k němu [útoku] došlo, majitel domu nás napadal, že jsme tady žili čtyřicet let v totalitě a že nás musí učit, jak se máme chovat,“ vypověděl jeden z úředníků. Nikdo jsme tam nebyli, nicméně soudkyně označila svědky za věrohodné.

Ale je jediné místo na světě, kde Západoevropan mohl říct, že je oprávněn své protivníky učit správnému chování, protože žili čtyřicet let v totalitě. Postkomunistické země střední a východní Evropy, jež se staly členy Evropské unie nebo o to usilují. Nikde jinde na světě by ho to prostě nenapadlo, a to zcela bez ohledu na to, jak sprostou náturu má. Nedávalo by to smysl.

Určitě by ho to nenapadlo v Africe nebo v Asii. Lidé tam sice taky leckde žili v totalitě nebo v něčem podobném. Ale Západoevropan je dnes dobře proškolen v tom, že on jako dědic kolonialismu je nemá co poučovat. A ví, že na tamní úřednickou vrstvu takové řeči nezabírají. Pokud by tam byl jako exponent mezinárodní pomoci, tak asi k takovému střetu nedojde, tito lidé bývají zdvořilí a provinilí. Pokud by tam byl za zištným účelem a šlo by o potenciálně velmi výhodný projekt, ví, že není v pozici, že si může diktovat. Naopak druhá strana je často v pozici, že si může vybírat – mezi evropskými, americkými a dalšími západními investory a mezi Číňany, kteří sice vyžadují devótnost a dokážou být neomalení, ale nepřicházejí vyučovat. V některých sférách k výběru přibývají i Rusové, kteří jsou čím dál tím víc přítomní ve světě vojensky – někteří povstalci po nedávném puči v Mali dokonce prý demonstrovali, že mají dost tradičního francouzského vojenského zasahování ve své zemi a chtějí více ruského.

Po krachu amerických intervencí v Iráku a Afghánistánu taky většina bílých lidí vzdala snahu radit lidem v těchto částech světa, co mají se svými státy dělat.

Je to posun od ne tak dávných dob, kdy se kladlo rovnítko mezi modernitu, prosperitu a učení se od Západu.

Pochopitelně lepší pozici bílí lidé nemají ani vůči lidem původně z těchto částí světa, kteří dnes žijí u nich na Západě. Dobré mravy naopak velí, že bílí lidé mají být jejich „spojenci“, uctivě se seznamovat s jejich kulturou a pracovat dnes a denně na (ovšem nedosažitelném) odstranění rasismu ze své duše. Existují i studie, které ukazují, že vzdělaní, liberální běloši se při komunikaci s černochy snaží chovat jako hloupější než jindy.

Také Rusko samotné se vymklo z tohoto mustru. Stalo se to někde po cestě mezi Jelcinem, zbabranou ekonomickou reformou, na níž řada západních finančníků vydělala, a Putinem. Dnes tam moc lidí na školitele z občanské společnosti a tržní ekonomiky ze Západu zvědavých není. A není to jen dílo Putinovo.

To vedlo k zajímavému přeřazení Rusů na západní kulturní mapě. A to v tom smyslu, že jim byl status lidí poškozených „globálním severem“ odebrán a je povoleno je zesměšňovat. Definitivně od roku 2016, kdy Donald Trump přesměroval republikánskou rétoriku vůči Rusku a demokrati rozpoutali hysterii ohledně ruského zasahování do voleb. Ale začalo to už dřív. Film Borat je z roku 2006 a britský tvůrce Sacha Baron Cohen tam zesměšňuje Kazachy tak, jak by si ani náhodou nedovolil zesměšňovat černochy nebo Hispánce v USA. Anebo lidi v jakékoli bývalé západní kolonii. Protože Kazaši, byť Asiati, jsou postsovětští, a tedy politicky bílí.

Západoevropanům tak zůstává postkomunistická Evropa jako poslední postkoloniální eldorádo.

Jsou tam přítomny tři ingredience: zaprvé potřeba poučovat, dozírat a povznášet k obrazu svému na Západě, a to bez pocitu viny; je zjevně sublimací koloniálních tužeb, ale opírá se o západoevropský pohled na východní Evropu, který se vytvořil už v osvícenství. Je to hloupé a kontraproduktivní. Komu to nenapoví zdravý rozum a potřebuje to v akademickém balení, může se seznámit třeba s varovnými texty Ivana Krasteva o tom, že napodobovat a nechat se poučovat žádnou společnost donekonečna nebaví. Ale pro některé lidi je to zřejmě neodolatelné.

Zadruhé receptivní vrstva v cílových zemích, jež přesvědčení o vlastní podřadnosti a potřebu nechat se poučovat přijala za svou v „neoorientalistickém“ duchu, jak to popsala polská socioložka Ewa Thompson.

A zatřetí dotace, které fungují jako mazivo a páka, bez níž by to zdaleka tak nešlo.

A tak se dnes v EU věnuje řada politiků s celým velkým aparátem dozírání a vyhrožování Polsku a Maďarsku, v zastoupení potenciálních menších hříšníků. Ideálně postaví do čela jako figurínu zástupce domorodců, kteroužto roli hraje Věra Jourová. Různé strany to zkoušejí i zapracovávat jako součást své politické rétoriky – navzájem se třeba udávají za to, že někdo z jejich protivníků zasedá v Evropském parlamentu s Maďary a Poláky a podobně. Politik ze španělských lidovců Esteban González Pons teď slíbil vůdci polské opoziční Občanské platformy Donaldu Tuskovi, že mu pomůže se „změnou režimu“ doma. Je to Španěl, ale výraz „regime change“ zná každý. Vůči komukoli jinému by si ho rozmyslel použít, protože ta slova nerozlučně asociují bombardování, byť by to tak nemyslel. Ale asi by se ten výraz nakonec rozhodl nepoužít, protože je dost zdiskreditovaný. Jen vůči Polsku to jde.

Je to past, protože když se necháte strhnout k tomu, že budete poukazovat na nekonzistentnost tohoto přístupu a vyhledávat různé nedostatky v západních v zemích, které nejsou podrobovány srovnatelné kritice, budete působit ublíženecky a takové lidi nakonec nemá nikdo rád a vy promrháte energii, kterou jste mohli věnovat něčemu smysluplnějšímu.