Jeden z nejzajímavějších amerických textů posledních týdnů se přímo nezabýval žádným z chytlavých hesel kulturní války, jež dnes zaručují kliknutí. Nevyšel ani v žádném prestižním médiu, ani na Substacku, nýbrž v nové webové publikaci Palladium, jedné z těch, jež se snaží o trochu něco jiného a kupodivu pořád vznikají. Jmenuje se Válka Stanfordu se společenským životem a není to žádná velká investigace, nedávná absolventka této univerzity Ginevra Davisová vycházela z osobních zkušeností. To mu neubírá na ceně.

Stanford byl vždy elitní (přijímal pět procent uchazečů) a zároveň měl kulturu kalifornského libertariánství. Budoucím budovatelům Silicon Valley tam procházely lecjaké vylomeniny, a co je důležité, souviselo to se spolkovým životem na kolejích. Ať již to byla tradiční americká studentská bratrstva označovaná řeckými písmeny, anebo kolektivy obyvatel určitého domu, buddhisti, nudisti, anarchisti – tam se rodily nápady. Byla to kombinace normálních pařeb s chutí něco zahrát, vytvořit, udělat si legraci ze sebe i z ostatních.

Jako pamětihodnou ukázku autorka líčí, jak při nějaké party studenti pokryli podlahu patnácticentimetrovou vrstvou písku. Když přemýšleli, co pak s ním, napadlo je vybudovat ostrov v přilehlém jezírku. Někde si půjčili buldozer a ukecali správce univerzitních pozemků, aby jim dovolil ho použít. Později na ostrov natáhli lanovku a postavili si taky člun.

Někdy po roce 2013 se dali do díla univerzitní administrátoři, jejichž moc na amerických univerzitách nesmírně roste. Měli pocit, že studenti vytvářejí škole „neprofesionální“ reputaci. Tradiční spolky i ad hoc sdružení začali pod různými záminkami likvidovat. Zpravidla o prázdninách, aby si aspoň noví studenti ničeho nevšimli. Graffiti byla zabílena, místo jmen dostaly domy jen čísla. Vstup na jezero zakázali s odůvodněním, že tam žije ohrožený mlok, načež ho nechali vyschnout. Studentská pochodová kapela musí dávat schvalovat témata svých vystoupení panelu administrátorů. Řada studentů se za čtyři roky ani s nikým pořádně neseznámí.

„Nový společenský řád na Stanfordu umožňuje nahlédnout do vize byrokratů pro Ameriku,“ píše autorka. „Je to svět bez rizika, bez skutečných rozdílů i bez skupinových pout, díky jakým napadne teenagery najmout si buldozer a postavit ostrov. Je to svět téměř bez nevázané radosti, bez té kulturní specifičnosti, díky jaké jsou univerzita i zbytek života zajímavé.“

Autorka jen okrajově zmiňuje specificky americkou módní obsesi „equity“, neomarxistickým pojetím rovnosti. Není to ideologický text. Ale je tak sdělný, že českému čtenáři určitého věku musí připomenout normalizaci. Tentýž zákaz spontánních organizací a nahnání do té jediné oficiální. Tentýž předepsaný, vykuchaný, i proti komunistickým 60. létům chudičký repertoár zájmů, jež lze projevovat, kulturních motivů, na něž lze odkazovat. I to, že se tam prý navzdory snaze administrátorů hodně pije, souhlasí.

Rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu zrušit rozhodnutí Roe versus Wade vzbudilo velký ohlas nejen v USA, ale i ve světě – přesto, že na něj nemá lautr žádný reálný dopad. Anebo možná právě proto. Performativně se zhrozit nad Amerikou je snazší než říct, co tedy hodláte dělat s Ukrajinou nebo s inflací. Pozoruhodné bylo, že ve věci, v níž není problém si zjistit informace, takřka všichni jako by nevěděli, co se stalo. Takže: Nejvyšší soud nezakázal potraty. Dospěl k závěru, že právo na ně není zakotveno v ústavě. Tudíž rozhodování o nich přísluší státům.

Takže v USA se nepotřebují „podívat do kalendáře, aby zjistili, že středověk skončil,“ jak napsala Markéta Pekarová Adamová. Naopak ona se potřebuje seznámit s moderní institucí ústavního soudu a ujasnit si, že to není nějaký výbor pro veřejné blaho, který má deklarovat to, co nějaká skupina lidí zrovna chce, nýbrž má hlídat soulad právního řádu s ústavou. A že ne všechno, co považujeme za dobré a krásné, musí být kvůli tomu individuálním právem zaručeným ústavou. Mohou o tom rozhodovat zákonodárné sbory. Jednomu takovému Pekarová Adamová předsedá.