Miloš Forman říkal, že „smysl života je v tom ho žít a kecat o něm“. Těžko v téhle záměrně jednoduché větě hledat nějakou velkou moudrost. Člověk v ní ale může slyšet to, co možná bylo na té skvělé éře české kultury, jíž byl Forman nejjasnější a nejsvětovější hvězdou, nejlepší. „Žít“ rovná se žít svobodně, ano, svobodně, jinak to nemá smysl. A „kecat“, což je slovo, které měl rád Škvorecký, se kterým měl Forman dost společného a zvláště v 60. letech se spolu kamarádili, znamená vyprávět, vymýšlet si, fabulovat. „Kecat“ může být i lhát, klamat, ale také nebrat věci tak vážně, být schopný humoru a vtipu, mít smysl pro paradoxy života, který je vážný a legrační zároveň.

Ten Formanův se proměnil brzy ve vážný a tragický. Na konci války už byl oboustranným sirotkem, rodiče z malicherných důvodů, spíš kvůli osobní mstě jednoho blbostí dějin povýšeného Sudeťáka, byli uvězněni a deportováni do koncentračních táborů. Milovaný otec Rudolf zemře na tyfus v Buchenwaldu, laskavá matka Anna v Osvětimi. V dospělosti se Forman od spoluvězeňkyně své matky dozví, že jeho biologickým otcem byl architekt Otto Kohn, se kterým měla maminka v létě 1931 krátký románek, jehož dějištěm byl rodinný penzion Rut u Máchova jezera, hrdé dílo podnikavého pana Formana. Hříšník Kohn na rozdíl od rodiny pana Formana před nacisty odjede, takže zemře v roce 1965 v New Yorku, tedy v čase, kdy pomalu startuje sláva jeho nikdy nepoznaného syna.

A až v pozdním věku se Miloš Forman setká s jeho legitimním synem, profesorem matematiky na Princetonu Josephem Kohnem, který je jen o pět měsíců mladší, a nechají si udělat testy, které prokážou, že jsou sourozenci. Možná je to téma spíš pro bulvár, ale z pohledu „kecání o životě“ je to látka na román, který třeba ještě bude někdy napsán. Možná by v něm mohla být i poslední kapitola, v níž Miloš Forman, loni mu bylo pětaosmdesát, sedává na břehu jezírka ve Warrenu ve venkovském a přírodu střední Evropy trochu připomínajícím Connecticutu, v pozadí jeho „venkovský“ dům, který vzdáleně připomíná penzion Rut. A k starému muži, který si nenechá vzít právo na doutník, přichází manželka Martina, a Milošek, jak mu říká, jí opakuje, jak je šťastný a jak ji miluje. Možná že si představuje, že je na břehu Máchova jezera, kde jako malé dítě trávil každé léto s milovanou maminkou, která jediná věděla o svém tajemství.   

Náhoda a zákonitost

Ve Formanově osobnosti se musela hned od dětství a mládí koncentrovat ohromná síla přitahovat příběhy a náhody, z kterých pak vzniká osud. To se muselo dít jednak přičiněním shůry, protože některé náhody se jinak vysvětlit nedají, a za druhé obrovskou silou a přitažlivostí jeho osobnosti. To se projevilo samozřejmě i soukromě: asi nebyl český umělec, kolem kterého se motalo tolik krásných žen, tři z nich, vždy Češky, pojal za manželky, a který by se tak dobře znal s nejslavnějšími muži uměleckého světa, ke kterému by si třeba zašel přečíst scénář (nerealizovaný) Sean Connery nebo u něhož by nebylo problém zavolat Philipu Rothovi, jestli nepůjdou druhý den na oběd. Štěstí zajisté bylo, že sirotek z Čáslavi byl po válce poslán na internát do Poděbrad, ale už nemohla být náhoda, že se tam skamarádí s Václavem Havlem, o čtyři roky mladším, který tam byl poslán právě z opačných důvodů: děti z prominentních rodin se tam měly setkat se sirotky a naopak.

Tak vznikne celoživotní vztah, který má své výkyvy a prochází různými fázemi. Tou nejparadoxnější je asi doba, kdy Forman natáčí v Praze s povolením úřadů Amadea – a jeho přítel je po celou dobu (1979–1983) ve vězení. Skutečně by se Forman s Havlem nesešel, jak slíbil úřadům, kdyby byl na svobodě? Bylo Formanovi díky tomu v Praze lehčeji, nebo cítil výčitky? Dávná debata, v níž zazněl nejtvrději hlas básníka a disidenta Andreje Stankoviče, který Formanovi adresoval ostrý dopis, je stále v mnohém platná. Nelze v ní ale opomenout výsledek onoho Formanova kompromisu, který v mnohém připomínal Hrabalovu kapitulaci o pár let dříve: v obou případech šlo o poddajné „rozhovory“ do režimního tisku. Tím výsledkem je film Amadeus, monumentální oslava svobodného ducha, který když byl v roce 1986 promítán v českých kinech, bylo to, jako když se otevřou dveře cely a tu zaleje jas svobody. Praha, ve které Forman točil Amadea, byla už jiná Praha, pamětníci to myslím potvrdí. 

V roce 1995 obdrží od Havla medaili Za zásluhy I. stupně: je to první sada těchto medailí a je pravda, že Forman není na seznamu jediný z Havlových blízkých. A v roce 2008 spolu pracují na scénáři podle knihy Georgese-Marca Benamoua Mnichovský přízrak: v lednu 2008 jsem dělal s Havlem rozhovor a on mi na závěr svěřil tajemství (nesměl jsem to tehdy nikomu říct), že druhý den odlétá na tajné místo, kde budou s Formanem a Jeanem-Claudem Carrièrem pracovat na scénáři. Film se však, tak jako několik projektů předtím, nikdy nenatočí. Havel se ale pustí v příštím roce do Odcházení, čímž si splní sen z mládí, kdy chtěl být filmovým režisérem. Forman naproti tomu už nikdy žádný velký film nenatočí, poslední položkou ve filmografii je záznam z jím režírované inscenace operní revue Dobře placená procházka v Národním divadle (2009), čímž se naopak on vrací na úplný začátek, jednak k Semaforu, z něhož esteticky a světonázorem vyšel, a za druhé i ke své původní představě o sobě samém, neboť jeho první touhou bylo stát se divadelním režisérem. Tehdy tam však v dávném roce 1950 přijat nebyl, zatímco na filmovou režii dodatečně ano. Jestli tohle nejsou paradoxy, pak už nevím, co jiného. U Havla to bylo naopak.

Sedět, kouřit doutník –  a být připraven

Jean-Claude Carrière, který psal scénáře s Buñuelem i s Formanem, uvedl ve své vzpomínkové knize Vyprávět příběh, že Forman je ten vzácný typ člověka, který měsíce, možná roky nemusí nic dělat, jen sedět u televize, pít pivo a dívat se na fotbal (Forman měl rád sport a jiné mužské věci) – a nic to s ním neudělá, nezničí ho to, jak by se to stalo jiným, on je pořád nastartovaný, připravený se do něčeho pustit. To byla ta Formanova schopnost čekat, nestarat se a důvěřovat si, sám o tom mluví v pamětech Co já vím?, které s ním sepsal Jan Novák: na začátku 70. let, kdy už byl v Americe a jeho první americký film Taking Off byl úplný finanční propadák, leží v omšelém pokoji hotelu Chelsea, nemá prý ani vindru, pije nejlacinější víno, dívá se na televizi, kde se vysílá záběr hořícího krbu, nemá moc představu, co bude dál – a je mu fajn, je šťastný, protože ví, že všechno bude o. k., všechno se obrátí, protože on to zvládne. A zvládl.

V Americe si ovšem Forman brzy uvědomil, že musí změnit poetiku, že nemůže být americkým režisérem české nové vlny. Jeho kritici, zvláště čeští, a ne nutně filmoví, to brali jako snahu přizpůsobit se komerčním ohledům, ale ono to mělo svou logiku. Formanovi došlo, že Americe nikdy nebude rozumět tak, aby – jak to hezky pojmenoval těch v pamětech – hned chápal první hlášku, kterou zaslechne u baru. Bude mu tu při vší jeho geniální schopnosti se adaptovat chybět cit pro nuance, pro spodní proudy lidovosti, které tak přesně „kapíroval“ ve zvuku dechovky v rodné krajině Polabí. Pochopí tedy, že nenapíše nikdy hodnověrný scénář z americké lidové zábavy ani dialog o rozdílu mezi Ahoj a Ahoj z Černého Petra. A asi se mu už nepovede takový objev jako s panem Janem Vystrčilem, kapelníkem z Kolína a nejslavnějším představitelem otců v českém filmu. V Americe bude tedy adaptovat knihy a divadelní hry, pokud, jak dodává, se mu podaří „poznat prostředí, ve kterém se příběh odehrává“. 

Ne že by kvůli Přeletu nad kukaččím hnízdem musel být hospitalizován v blázinci, ale proto, že rozuměl obecnému principu, jak taková instituce funguje. Vzpomínám si na jednu televizní debatu na začátku 90. let, kdy Milan Uhde prohlásil, že Přelet je sice skvělý, ale typicky levicový film – nejsem si jist, jestli by to dnes takhle řekl, ale něco na tom je. Šlo ale o to, že permanentní vzpoura proti institucím, vzpoura, která je v umění velmi často romantizovaná, byla po zkušenostech z „revolucí“ vnímána jako něco, co společnost také může poškozovat a ničit. Instituce, včetně blázince i se sestrami Ratchedovými, jsou přece nutné, poskytují lidské společnosti řád a jistotu, jejich destrukce vede nakonec i k destrukci těch, kteří se proti nim bouří. Jak se přitom časy mění a dějiny vykonají své bludné kruhy po elipse, je Přelet zase filmem, který se vrací k podstatě věci: že žádný, ani ten nejlépe míněný systém, nemá mít moc, natož moc absolutní, nad člověkem a jeho svobodnou vůlí. Budeme se s tím opět setkávat a příští generace to nejspíš poznají se vší tvrdostí. 

Posledních třicet let Forman už nezopakoval triumf Přeletu, Vlasů, Amadea. Natočil ještě několik dobrých filmů, vlastně žádný Formanův film není slabý, ale zázrak sedmdesátých a osmdesátých se už neopakoval. Zlom nastal s Valmontem, který přišel v nešťastnou dobu – zažil jsem v roce 1990 promítání v prázdném kině na Václavském náměstí. Kdo by si to před pár lety představil! V průběhu dalších let pravidelně přicházely zprávy o dalším a dalším zrušeném projektu, nejprve ambiciózní Pekelný tábor, kde se Forman chtěl vrhnout do komplikovaných americko-japonských vztahů, takže se stal odborníkem na sumo, pak zastavení práce na přepisu komorního románu Sándora Máraie Svíce dohořívají, kterým by se vrátil do střední Evropy – to byl ten scénář, který si k němu v New Yorku chodil číst Sean Connery, nakonec krach Mnichovského přízraku, kterému nepomohla ani asistence Václava Havla. 

Ty filmy by určitě byly skvělé a je škoda, že je nikdy neuvidíme. Ale kdo ví, jestli pro Formana, který jistě dělal, co mohl, aby to vyšlo, měly takový význam. Třeba mu bylo dobře i bez nich, s tou obrovskou jistotou, že toho udělal tolik, že celý život může jen sedět na břehu amerického Máchova jezírka, kouřit doutník a čekat, až bude připraven. A není sporu, že byl.