Vše nasvědčuje tomu, že vládní předehra dopadla, jak nejlépe mohla. Designovaný premiér Petr Fiala sdělil po pondělní schůzce s prezidentem Milošem Zemanem, že dospěli k dohodě: prezident jmenuje vládu, jak ji šéf vítězné koalice navrhl. Pokud se tak skutečně stane, Petr Fiala zvládl po hladkém sestavení koalice další, nejtěžší překážku na cestě do Strakovy akademie. Snad to v pátek Hrad potvrdí.

Miloš Zeman skrze izolovanou kukaň na lánském zámku čtrnáct dní zkoumal Petrem Fialou navržené ministry a od počátku signalizoval, že si na postu ministra zahraničí nepřeje kandidáta Pirátů Jana Lipavského, který se v minulosti projevoval sympatiemi k Palestině na úkor jediné demokracie na Blízkém východě, kterou reprezentuje Izrael. V pátek Kancelář prezidenta republiky dokonce vydala oficiální prohlášení, kde neochotu prezidenta jmenovat Jana Lipavského otevřeně deklarovala. Celý víkend pak vyvěraly různé komentáře, rady, porady, analýzy, co s tím má designovaný premiér dělat, kde udělal chybu, jak se má správně hrát se starým varanem, že to bude na dlouho a že nakonec vše povede ke kompetenční žalobě k Ústavnímu soudu, aby vyložil kompetence hlavy státu při jmenování ministrů. Řešení politického sporu žalobou a faktickým předáním další části politického hřiště do rozhodování soudu by přitom bylo fatálním selháním politiků a přesunem moci k justici. Byl by opět důvod mluvit o soudcokracii, která by ale byla logickým selháním moci politické.

Žádná zákonná norma nemůže pamatovat na všechny situace, nemluvě o ústavě. Mnohokrát se zdůrazňovala její hodnota v implicitnosti, nikoli doslovnosti a návodu řešení. Ústava musí hovořit obecně, aby byla platná například i v situaci, kdy hlavou státu bude osvícená, všeobecně respektovaná osoba, před kterou může stát adept na premiéra, který bude pravicovým nebo levicovým extremistou a bude navrhovat na ministerský post fašistu, komunistu nebo jiného extremistu (zde je třeba přihlédnout alespoň k symbolickému „pokání“ Jana Lipavského, když před cestou do Lán šel na izraelskou ambasádu slavit chanuku). V naší současné situaci naštěstí proti sobě stáli dva rovnocenní političtí soupeři, kteří si byli vědomi nejen své politické odpovědnosti, ale i síly. Miloš Zeman síle totiž jako jediné rozumí a Petr Fiala předvedl, že ji má, a domluvili se. Schopnost se domluvit je přitom v této excitované době naprosto klíčovou schopností.

Chtěl bych ještě přidat dvě poznámky k aktuálnímu vydání, uvedenému titulní stranou k výročí úmrtí Václava Havla. S odkazem prvního českého prezidenta se roztodivně nakládá, ohýbá se, mytizuje, kýčovitě vybarvuje a v neposlední řadě se stává politickým štítem jinak vyprázdněných politických noviců. Václav Havel si za svého života prošel různými etapami, hvězdné období počátku 90. let střídaly i politické omyly, pády i odvržení. Život Václava Havla byl tak bohatý a pestrý, nejen politicky, umělecky, myšlením i osobním životem, že se nevejde do jednoduchých hesel, a on by je jistě sám odmítal. Ve dvou materiálech se k jeho životu vracíme; nejprve Daniel Kaiser, který s pověřením Václava Havla o něm sepsal rozsáhlou dvoudílnou monografii, a pak v Salonu logicky Jiří Peňás, který si pozval dramatika Karla Steigerwalda, historika Jiřího Suka, představitele mladší generace, spisovatelku Petru Hůlovou a z českého undergroundu předlistopadové doby Petra Placáka. Vše je na téma Co zůstalo z Havla.

Druhou poznámkou je upozornění na rozhovor Lenky Zlámalové, které se podařilo mluvit s jednou z nejvlivnějších intelektuálních osobností dneška, světově proslulým ekonomem Nourielem Roubinim. A není to o ničem jiném než o obtížích, které s čínským virem přicházejí do ekonomiky.