Víkendové bydlení ve Vamberku

Přehlížená obyčejnost

Víkendové bydlení ve Vamberku
Přehlížená obyčejnost

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

To, co tu na ně čekalo, by mnozí nebrali ani zadarmo. Malý a stísněný dvorek obklopený hladovými zdmi, ruina velké budovy, desítky tun suti a mezi tím polorozpadlý domek sloužící jako sklad. Nový majitel pozemku ale spolu se svým kamarádem architektem viděli v zapomenutém koutu východočeského maloměsta potenciál, který dokázali využít s úctyhodnou bravurou. Vůbec to ale nebylo zadarmo.

Žádná pecka

Architekt Martin Kožnar dnes přiznává, že při první prohlídce pozemku si spolu s investorem říkali, že tu může vzniknout celkem příjemné místo, ambici udělat nějakou „pecku“ ale neměli. Skvělé věci ale někdy vznikají zcela nepředvídatelně navzdory všem komplikacím a limitům – a někdy také právě díky nim. V tomto případě sehrály zcela zásadní roli dvě věci: dlouhodobé přátelství, tedy i důvěra mezi architektem a investorem, a s tím související chuť a odhodlání věci neošidit, ale dotáhnout k co nejlepšímu výsledku i za cenu odmítnutí snazší a předvídatelné cesty.

Oživením mrtvé stavby na českém maloměstě vzniklo introvertní místo jako stvořené pro únik z reality dneška. - Foto: Peter Fabo

Ta se přitom přímo nabízela. Místo vyčistit, zbídačenou technickou stavbu starou přes sto let snadno zbourat a její zdi nechat odvézt jednou ze čtyřiceti tater, které se tu kvůli nahromaděnému stavebnímu materiálu musely otočit. Na jejím místě pak postavit jednoduchou a pěknou dřevostavbu přesně na míru všem požadavkům. A hlavně snadno zrealizovatelnou. To byla ostatně první představa investora, restauratéra a podnikatele Vladimíra Peška, který pozemek u vamberského náměstí před několika lety zakoupil a rozhodl se jej proměnit do podoby víkendového útočiště. Společně s architektem tou dobou navíc už pracovali na vývoji designové chatky a přívěsu v jednom pod značkou hideandseek, takže malá (byť sebevymazlenější) dřevostavba by nebyla žádný problém.

Jenže. Architekt Kožnar viděl velký potenciál právě v přestavbě na první pohled bezcenného objektu a nechtěl ho jen tak zbourat. S jeho nápadem se nakonec ztotožnil také Pešek a pustili se do práce. Koncept návrhu byl prý od začátku jasný. Domek otevřít slunci, propojit ho s dvorem a do severní štítové stěny vybourat velké okno, do kterého bude možné si lehnout a pozorovat ruinu staré likérky. Jak už to ale s přestavbami starých a neudržovaných domů bývá, přišlo se posléze na několik konstrukčních problémů, takže stavbu bylo potřeba podříznout a nově podložit, vyřešit prasklou zeď a nakonec i sundat střechu a zvednout ji o tři čtvrtě metru, aby v otevřeném interiéru bylo dostatek místa pro spací patro.

Pohádka introverta

Snad největší kvalitu, která se přestavbou domku nabízela (a byla by velká škoda se jí vzdát), představovalo zachování paměti objektu v podobě odhalení části stropních kleneb a opukové stěny v obývacím prostoru. Tyto staré vrstvy doplňují různé nevšední doplňky a vybavení z druhé ruky, kterými majitel interiér vybavil. Ať už jde třeba o litinovou „kočku“ sloužící nově jako lustr, nebo kamenný dřez z jedné z art-deco vil významného nizozemského architekta Michela de Klerka, na jejíž rekonstrukci se majitel před lety podílel a který by jinak skončil v kontejneru. Pešek si jakožto zručný truhlář dělal mnoho věcí svépomocí a na interiéru je pečlivá ruční práce a láska k detailu jasně vidět. Jeho nápadem bylo třeba také obložit stěny i podlahu malé koupelny lokálním pískovcem (naimpregnovaným proti vodě) s výraznou texturou evokující staré geografické mapy. Celkovou pitoresknost stavby pak ještě dokreslují měkké oblé rohy v interiéru a exteriéru i lehce šmouhatá omítka, u které prý museli místního zedníka ujišťovat, že to takhle opravdu chtějí a reklamaci nepodají.

Úpravy teď čeká ještě intimní dvorek, který má postupně zarůst šeříky, šípkovými keři a stromy, až se z něj podle přání majitele stane pohádková Trnkova zahrada podmaňující si celou stavbu. Už teď má ale celé místo díky své uzavřenosti velmi silnou introvertní atmosféru, kde se o slovo hlásí vše staré, obyčejné a dlouhodobě přehlížené. Tedy právě to, čehož hodnotu si všichni v současnosti začínáme uvědomovat.

7. února 2021