Co nevidět budou přijímací zkoušky na střední školy, téměř sto tisíc dětí se bude ucházet o přijetí k dalšímu studiu. Necelých dvacet tisíc dětí ve věku jedenácti let bude usilovat, aby se dostalo na osmileté gymnázium. Ony a jejich rodiče završí peklo, které pro ně často začíná rok před samotnými zkouškami. Proces přijímacího řízení a současná situace kolem osmiletých gymnázií zmutovaly ve zvrhlé monstrum, které škodí dětem, samotnému systému vzdělávání a v konečných důsledcích celé společnosti.

Prakticky neexistuje dítě, které by se na takové gymnázium dostalo bez další, často náročné přípravy. Samozřejmě najdeme pár škol pro extrémně nadané děti a několik desítek, možná stovek se jich na osmileté gymnázium dostane jen s výbavou ze základní školy. Všichni ostatní, tedy děti, jejichž osobnostní vývoj je na samotném počátku, a také rodiče procházejí několikaměsíčním martyriem zkoušek nanečisto a procesem doučování. To se v lepším případě zajišťuje svépomocí při rozdělení na: otec drtí s nebohým děckem matiku a počítá, kolik nohou je na dvorku, když jsou tam slepice, kachny, králíci, jeden beznohý pes, chromá sýkorka a na hnoji ležící hospodář, matka zase vybrušuje češtinu, procvičuje přechodníky a různé mluvnické libůstky, se kterými se člověk v životě potká právě jen u zkoušek. O skutečných schopnostech, potenciálu osobnosti dítěte to říká samozřejmě pramálo. Neřeším ani tak byznys, který se v souvislosti s přípravou na osmiletá gymnázia rozjel, externí doučování, nákup Scio cvičebnic, poplatky za zkoušky nanečisto. Když je ale na jeho vrcholu psychologická příprava dětí pro zvládání stresu, není něco v pořádku. Významné procento (hovoří se až o 30) talentovaných dětí zkoušky nezvládne, protože se u nich zhroutí. Samozřejmě lze zvyšující se počet osmiletých gymnázií a rostoucí společenský tlak, který vyvěrá z přesvědčení, že dítěti zajistí spokojený život právě jen toto vzdělání, ignorovat a nenechat se zblbnout. Extrémní je situace v Praze, kde se na taková gymnázia hlásí 30 % dětí z pátých tříd, a dostane se jen 16 %, na celostátní úrovni je to jen 20 % dětských uchazečů, z nichž se dostane 10 %.

Obludný systém přijímacích zkoušek a osmiletých gymnázií nedopadá jen na rodiny, ale také logicky snižuje úroveň základních škol, ze kterých odcházejí nejlepší děti. Vedle nabývání vědomostí – a sám určitě nejsem zastánce žádných soft skills, školy hrou a jiných extrémních systémů, které rezignují na předávání elementárních vědomostí a patřičného kontextu – je pro každou generaci důležité, aby získávala i sociální schopnosti. Děti by měly být konfrontovány s jinými dětmi z jiných sociálních skupin, s dětmi s různým typem schopností, ale i slabostí. Všechny nakonec v životě najdou uplatnění. Kastace a vytváření elitářských skupin v tak raném věku vede k neschopnosti komunikovat, ale i k neschopnosti koexistovat v rámci sociální a vzdělanostní skupiny lidí. Kdyby ty děti raději nechali být, umožnili jim trochu víc dozrát a začali je rozdělovat až v pozdějším věku, bylo by to lepší pro ně, pro školy i pro společnost. Jiný úhel pohledu na problém vzdělávání najdete v titulním tématu aktuálního vydání.