Zahradníkům sázecí sezona vrcholí a zahrádkáři už zimují. Čím to? Jsou profesionálové takoví bordeláři? Trochu ano, vědí, co si ke květinkám mohou dovolit. Příčinou je ale většinou návaznost na terénní práce, dobývací sezonu stromů a harmonogram celého díla. Květinový dekor prostě často přichází nakonec jako třešinka na dortu. Samozřejmě, optimum je někde na konci září, kdy vám všechno ještě krásně zakoření, cibule se skvěle usadí a zjara jdou takříkajíc hned do plnejch. To je ideální verze.

Takový květinový záhon není ale vůbec jednoduchá věc a jeho kompozice, ba design jsou předmětem mnoha diskusí, soutěží a světové prestiže. Zejména když se takhle s podzimkem začne brzy smrákat, nastane chvíle na trochu toho teoretizování a poslední dva roky to trochu vře. Když si zkrátíme poslední dvě století vývoje do jedné věty, potácíme se v květinových vlnách. Květnice byla kdysi sbírkou individuálních květin, nejstarší a vpravdě nejvolnější žánr. V půli 19. století vtrhly s novými parky do měst kobercové letničky sázené do obrazců. Podnes se s nimi setkáváme. Z květnice se na pozadí pozvolna vyvinulo rabato, které slavilo velký úspěch zejména v anglicky mluvících zemích, ale mezi válkami se prodralo celou Evropou. Železná opona další vývoj trochu zkomplikovala, a zatímco naše „racionalizace“ nám města vytapetovala pokryvnými jalovci, německé země si vymyslely „bodendecker“, tedy masové pokryvy. V sedmdesátkách šli ještě dál a vznikl „perennemix“, tedy směsi, které se zabývaly hlavně optimalizací nákladů. Vzniklo pnutí mezi argumentem peněz a krásy. To mezi anglickou a německou kulturní oblastní na čas vykopalo pomyslný příkop a ten překonala až „New Wave“ s rozsáhlými pláněmi trav a květeny rozdávající divokost. Ta rozkvetla postupně po pádu komunistických režimů a víceméně opět po létech dokázala ve dvou dekádách projít napříč Evropou i zbytkem světa.

Vtipné je, že hovoříme tak nějak o minulosti, a prakticky každý z výše jmenovaných výstřelků kulturní Evropy má stále své příznivce a někde si na pozadí v klidu pokvítává. Třeba letničkové vzorce jsou stále hodny obdivu a vyvinuly se z nich další různé ideové „odnože“ kompozic sázených v rozličných vzorcích, nebo dokonce částečně setých. Máme tu samozřejmě různé famózní regionální drobnosti, jako například „Czech Crevice Garden“, což je opravdu naše skalka, která dobyla světového věhlasu a mohla by nás lecčemu přiučit ve věci užívání kamene jako materiálu.

Nedávno ovšem přední teoretik zahradního umění Noel Kingsbury napsal, že „New Wave“ je tak nějak na konci, a vyzývá Brity k přehodnocení jejich tradičního smíšeného rabata, které umí smíchat všechno se vším a hlavním posláním byla vždy krása. Poznamenává trefně, že krásný záhon umí podpořit druhovou rozmanitost, udržitelnost, uložit uhlík i bojovat proti změně klimatu. To je skvělé. Diskuse o pádu „Vlny“ je samozřejmě bouřlivá, každopádně právě mikroklima je to, oč tu běží. Najednou toho od květin chceme mnohem víc. I ony umějí chladit, čistit vzduch, ukládat, odpařovat. K tomu potřebujeme především lokálnost. Právě originální kompozice, které byly vždy ceněny nejvýše, ukazují své opodstatnění. Záhon má respektovat své stanoviště a místní kontext. Vyjadřuje se ke kulturnímu prostoru stejně tak jako k přírodnímu rámci ekosystémových služeb. V tom hledáme soulad. Záhon tedy nelze ponížit na úroveň produktu, naopak, záhon má být dílem v místě a čase, krásným i funkčním.