Zpráva o tom, že se pro Čechy s výjimkou tranzitní cesty zavírá Slovinsko, je malým střípkem do obrázku Evropy ve stavu latentní psychózy. U nás k ní tu a tam přispěje vládní epidemiolog Rastislav Maďar, včera například řečmi o zahraničních studiích, podle nichž se proti covidu nevytváří kolektivní imunita, a sen o promořenosti je třeba definitivně opustit.

Pan Maďar to s námi myslí dobře, jen se neustále radši mýlí ve prospěch maximální bezpečnosti a v neprospěch normálního života. Mohl by zmínit i jiné vědecké studie, jako je ta od švédského Karolinska Institutet zde. Ta je stará měsíc, základním sdělením je to, že mnohem víc uzdravených pacientů disponuje buněčnou imunitou (z T-lymfocitů) než protilátkami, po nichž u nás pásla například Prymulova plošná studie. Což by znamenalo, že na cestě ke stádní imunitě možná přece jen jsme. To, jaké studie si vybíráme, něco vypovídá o našem sklonu vidět věci růžově anebo příliš černě. A to je česká vláda na poměry dnešní Evropy v tomto ohledu ještě rozumná. Kdo chce vidět, jakých zběsilostí jsou úřady schopny, ať se podívá na Británii, Španělsko, Belgii.

Tímto tempem a s tímto personálem se na starém kontinentu lehce dostaneme zpátky do stavu hysterie, která na jaře, kdy se o koronaviru vědělo jen málo, byla snad i pochopitelná. Ale teď? Evropa není Amerika, kde v některých státech USA s nákazou vystřelil i počet hospitalizovaných. Nikde v Evropě zatím už měsíc a půl den co den hlášená čísla o růstu zachycených případů infekce nedoprovází tomu odpovídající růst případů lidí hospitalizovaných, natož případů s vážným průběhem.

U nás opozice před měsícem svolávala mimořádnou schůzi sněmovny proto, že situace na Karvinsku (a implicitně i jinde po republice) je krizová, zahraničí nás považuje za riskantní zemi a není se mu prý moc co divit. Co se za ten měsíc stalo? Sedmého července byla oficiální čísla pro Českou republiku následující: 2800 lidí s aktivní nákazou, z nich 90 hospitalizovaných, 13 s těžkým průběhem. Sedmého srpna: 4752 s aktivní nákazou, 116 hospitalizovaných a 16 s těžkým průběhem. Počátkem dubna, kdy u nás tato infekce byla na zenitu, s ní leželo v nemocnici něco málo pod 500 lidí a těžký průběh mívalo i víc než 100 z nich.

Avšak v typickém zpravodajství bývá v těchto dnech číslo případů s těžkým průběhem – což je z řady sledovaných čísel to nejdůležitější – paradoxně až na konci příspěvku/textu, kam většina čtenářů nedoposlouchá/nedočte.

Proč vzniká ona diskrepance mezi počtem pozitivních případů a počtem těžších případů? Nabízí se tu možnost, jakou od počátku předpovídala část virologů: že se i tento zprvu silný a zákeřný virus přece jen trochu unavil. Minulý týden si ho po návštěvě Bulovky opatrně osvojil i předseda vlády Andrej Babiš.

Vládní epidemiolog Maďar ten rozdíl v aktuálním čísle Echa přičítá lepšímu trasování, tedy že se nositele infekce skutečně daří rychle najít a strčit kromě nich do karantény i ty, kdo měli tu smůlu, že se s nositeli pár dní dozadu potkali. Něco na tom nepochybně bude. Ale i Rastislav Maďar tu dělá jen hrubý odhad, mluví o většině, nikoliv výrazné, neřkuli naprosté většině případů. Tedy nechává prostor i jiným faktorům: jako že se už nehospitalizuje pro jistotu každý, kdo se doktorovi nezdál. Tedy že se nehospitalizuje bezhlavě, ale s rozmyslem. Že lékaři pacienty s koronavirem umí lépe léčit.

Jak už bylo řečeno, křivka s novými případy se od křivky hospitalizovaných a od křivky těžkých případů utrhla vesměs po celé Evropě (horší je to v některých státech USA). Z nějakého důvodu se tento úspěch nezdůrazňuje, ačkoliv by měl – snad pro zdar politik navázaných na pandemii, jako je unijní dluhopis, snad z prestižních důvodů, protože politikům, kteří jsou podepsáni pod karanténou, nebude vadit, když se proti hospodářskému poklesu bude stavět jakási nekončící morová rána. Dění v posledních dnech ukazuje, že chuť hroutit se pod hrozbou nákazy nebyla ještě v Evropě vypotřebována.