Zítra je den Lidic. 10. červen 1942 je jedno z důležitých dat novodobé české historie. Důležité je i tím, že tragédie Lidic se vymykala z „běžného života“ v protektorátu, jehož strašlivost nespočívala v okázalé krvavosti: na rozdíl od každodennosti v Polsku, natož dál na východ. Lidice byly tak strašné, že byly výjimečné. Nešlo vlastně ani o největší masakr lidí české národnosti: tím bylo vyvraždění tří stovek především českých obyvatel Českého Malína na Volyni v červenci 1943.

Lidice se však staly emocionálním středem poválečného prožívání české piety tím spíš, že šlo o oběti opravdu nevinné, neboť neměly s atentátem na Heydricha nic společného. To je rozdíl od Ležáků, kde opravdu přechovávali parašutisty, nebo partyzánských obcí Javoříčko nebo Ploština, byť i tam byli vražděni zcela nevinní. Lidice ležely kousek od Prahy a způsob exekuce byl ukázkově chladnokrevný a bestiální. Proto se staly po válce upřímným mementem a zároveň propagandistickým konstruktem par excellence.

Projekt obnovy Lidic se začal vyvíjet už roku 1946, kdy vláda ČR přijala rozhodnutí o znovuvybudování obce. Společnost pro znovuvybudování Lidic, jejímž čestným předsedou byl prezident Beneš, měla dohlížet na nadstranickost věci, což se záhy ukázalo utopií. Hned po únoru 1948 nabírají Lidice směr jednoznačně komunistický, vybudování „nových Lidic“ je pojato přímo jako dílo socialismu, takže atribut vzorové, téměř komunistické obce Lidicím zůstane až do roku 1989. Tomu odpovídala podoba památníku a muzea, kde byl akcentován hornický, tedy proletářsko-komunistický charakter obyvatelstva, což moc neodpovídalo skutečnosti.

Koncem 80. let se dokonce plánuje megalomanský projekt amfiteátru, jehož rozestavěný skelet tam zůstal trčet až do poloviny 90. let. Dlouhá polistopadová léta se neví, co si s Lidicemi počít. Koura ve své knize cituje generála Tomáše Sedláčka (1918–2012), který přímo řekl, že právě pro tuto manipulaci „neměl Lidice nikdy v lásce“. Citlivým tématem jsou Lidice ostatně dosud. K jejich pochopení stojí za to je osobně navštívit a v klidu si je projít, nejlépe, neboť mnohé je v nich jiné, možná i lepší a důstojnější než jejich povšechný mediálně-ideologický obraz.

Připomínám, že největší jednorázový masakr na území dnešní České republiky se udál měsíc po válce v severočeských Postoloprtech: postřílení byli ovšem Němci, ověřené číslo je 763 a většina z nich neměla ještě dvacet let. O pietní kříž na zdi hřbitova se celá léta vedla urputná bitva.