Petr Placák v roce 1988, to už byl tzv. plnoletý, sepsal manifest Návrat krále, jímž se definoval jako české dítě. Další vývoj ukázal, že tento utopisticko-disidentský akt z konce komunismu nebyl jen nějakou dobovou záležitostí, ale že to byl Placákův životní program. Nyní, na prahu šedesátky, se vrátil do časů, odkud vlastně nikdy neodešel, tedy do míst svého dětství, jež je tou úrodnou půdou, ze které celý svůj život vydatně čerpal.

Kniha Škola od svatého Norberta jsou vzpomínky na dětství, nebo to aspoň tak vypadá. Placák vzpomíná na zážitky spojené s rodinným původem (otec byl partyzán, chirurg, posléze chartista), s rodnými Střešovicemi, s prvními krůčky ve světě vezdejším, s prvními rošťárnami, duševními zmatky a rozpukem pohlavních žláz, čímž autor vstoupí do puberty a někdy na jejím konci dojde do zralého věku. Dozvíme se tedy něco o raně „závadové mládeži“ v sedmdesátých a osmdesátých letech v Praze a o tom, co předcházelo té fázi Placákovy společenské činnosti, již se skromností sobě vlastní popsal v próze Fízl (2007). Forma jeho vzpomínání je velmi živá, výstižná a plná jadrných detailů a vtipného vyprávění, přitom bezelstně otevřená, ba sebeobnažující, že by vedle čtenářova obveselení mohla zároveň být použita třeba v nějakém psychoterapeutickém kroužku. Text doplňují kongeniální ilustrace Pavla Reisenauera, jenž přesně ví, co ilustruje.

Ano, dětství, a pak chlapectví a jinošství, je tedy tím materiálem, do kterého se pamětník noří a který nabírá. Nejzajímavější ale je, že Placákovo dětství nikdy nebylo dětstvím, tedy životní fází, jakou obvykle prochází běžný smrtelník. Placákovo dětství se od začátku projevovalo jako něco, co bylo vlastně dětstvím naruby, spíš jako nějaká vyšinutá forma dospělosti. Představa, že čtenář něco takového, o čem pobaveně čte, potká ve skutečnosti, je totiž bezmála děsivá: je to homunkulus, který se téměř bez jakéhokoli vývoje stal mudrcem a radikálním filozofem, něco jako sedmileté husitské práče křížené se Slavojem Žižekem nebo nějakým podobným hlasatelem společenského rozvratu. Obvyklý projev dětského věku, tedy jakási naivita spojená s roztomilostí a bezelstností, u Placáka zcela absentuje, nic u něho vlastně není dětské, tedy ve smyslu nevinné a prosté. On už snad jako kojenec všechno ví a vše prohlédl a poznal, že vše je šalba a klam, přičemž jediné, co ho (naoko) udivuje, je, že to není jasné také všem okolo. Malý Petr se tak od začátku, nejpozději od chvíle v mateřské škole, kde ho tlustá vychovatelka nutila jíst tlusté maso, stále bouří a vzteká, odporuje a odmítá. Trvá to jen chvíli, sotva pár hodin po porodu, a je mu hned všechno jasné, především skutečnost, že všechno je naopak a nic není, jak se zdá.

Tento dětský radikalismus se projevuje nejrůznějšími způsoby, které jsou v knize, to je nutné uznat, vtipně a výstižně popsány. Je to obraz zrodu a vývoje malého skřeta, který postupně dorůstá do stadia protispolečenského elementu, jímž byl ale latentně už od okamžiku početí. V podstatě už jako nemluvně to mohl být opoziční vůdce, jen byl problém, že se mu to špatně domlouvalo s vrstevníky. Musel tedy nějakou dobu žít ve světě snění o divokém a svobodném životě pravěkých lovců, indiánů či jiných šťastlivců nespoutaných povinnou školní docházkou. Ta je samozřejmě tím nejstrašnějším prostředkem zotročení a znesvobození, které na malého velkého ducha společenský systém nastražil. Škola je, jak to definuje v jedné z opakujících se litanií, „zařízení na plošné zneužívání malých dětí, které se nedokázaly bránit systémovému nátlaku. Byla to de facto státem organizovaná a provozovaná pedofilie, kde byly děti zneužívány ne fyzicky, i když to taky, ale psychicky, což bylo horší. A bylo to celé o to závažnější, že se do procesu zotročování duší dětí moderním, vše si nárokujícím státem dobrovolně zapojovali rodiče, sami systémem znevolněni“.

S tím se velký Petr nikdy nesmířil a už do konce svých dní se bude za to utrpení ve škole u sv. Norberta ve Střešovicích mstít. Ta pomsta je sladká, člověk se u ní opravdu dobře pobaví.

Petr Placák: Škola od svatého Norberta, Torst, Praha 2021, 318 str.