Škoda, že u nás nejsou známé práce Bernarda Lewise, historika Blízkého Východu, který zemřel minulou sobotu ve věku nedožitých sto dvou let. Byli bychom ušetřeni objevných komentářů na téma, že Arabům vděčíme za arabské číslice a že musíme chápat, že nám zazlívají křižácké války.

Aha, ony u nás k dispozici jsou. V roce 1996 vyšly jeho Dějiny Blízkého Východu a v roce 2003 Kde se stala chyba? Vliv Západu na Střední Východ a jeho následná odpověď. Ne že by to bylo poznat.

Z jeho knih by se komentátoři a agitátoři dozvěděli, že islámským zemím vděčíme za víc než jen za číslice. Dozvěděli by se i, že postavení náboženským menšin – to známé slovo dhimmi – bylo ve středověku i později v islámských zemích svobodnější a snesitelnější než v křesťanstvu. A že totéž lze v jistém smyslu říct o postavení žen a otroků. V naší civilizaci sice neexistovalo mnohoženství a konkubinát, ale na druhé straně měly ženy v islámu, řečeno dnešním jazykem, zaručena značná majetková práva. A ti otroci se mimochodem kupovali z Evropy. Nic jiného zajímavého muslimským obchodníkům naše tehdejší nižší civilizace nenabízela.

Někdy v době renesance se ale tvořivost islámského světa zastavila. Z vnějšího světa a z historie už se přijímalo jen to, co bylo vyhodnoceno jako praktické, přičemž ta praktičnost byla čím dál tím přízemnější. Vysvětlovat nástup Západu tím, že tam došlo ke klíčovým vědeckým objevům, rozvoji mořeplavby atd., vyžaduje, říká Lewis, položit si otázku: Proč k těmto objevům nedošlo v muslimském světě? Odpovědí na to je mnoho a žádná konečná.

Problém vztahu islámu a Západu v knize Kde se stala chyba formuluje Lewis takto: Islám považoval sám sebe za definitivní, nejvyšší monoteistické náboženství, za dokonání zjevení. Judaismus i křesťanství byly jeho předchozí fáze, jež islám překonal a učinil zbytečnými. Jako takové bylo křesťanstvo určeno k porobení a konverzi. Za prioritní považovali muslimové získání Evropy, sídla Svaté říše římské – úspěchy či neúspěchy na jiných frontách je nezaměstnávaly zdaleka tolik.

Zároveň ovšem začali za Západem zaostávat. Lewis bývá obviňován z islamofobie, z opovrhování muslimy, z toho, že se je snaží líčit jako zaostalé. Jenže on dokládá, že si to muslimové uvědomovali sami. Nejprve na vojenském poli. Nejpozději od neúspěšného obléhání Vídně v roce 1683 si to už nebylo možné zastírat, A tak přebírali čím dál tím víc západních vynálezů, zřídili stálá velvyslanectví, vysílali studenty, zvali experty. Při tom všem si ale své představy o nadřazenosti islámu ponechávali. Nevyhnutelné přebírání zvyklostí ze zemí, z nichž přece nemůže vzejít pro následovníky proroka Mohameda nic zajímavého – z toho musela vzniknout tenze.

Čtenáři Lewise taky vědí, jak obtížná až naivní je představa muslimské reformace, další klišé komentářů. Zatímco křesťané od Ježíše věděli, že co je císařovo, náleží císaři, a co je boží Bohu, Mohamed byl prorok, státník a vojevůdce zároveň. Oddělit zákonodárství a státní správu od náboženství je pro muslima myšlenkově obtížné. Zvlášť když se dnes oprávněně domnívá, že přebírání západních sekulárních doktrín – ať už demokracie, fašismu, socialismu nebo nacionalismu – vedlo do slepé uličky. Začala se ujímat myšlenka, že slávy starých časů se dojde návratem k řádu starých časů. Saláfismus, to je bohužel právě muslimská reformace.

Lewis postřehl, že islám se vrátí a ten návrat bude bouřlivý, už v eseji Návrat islámu v roce 1976. Jak napsal v roce 2016 jeho žák Martin Kramer:

Když tento text v roce 1976 vyšel, představa, že by islamisté jednoho dne mohli okupovat Velkou mešitu v Mekce, svrhnout íránskou monarchii, zavraždit Anwara Sadata, zabít v Bejrútu 241 příslušníků americké námořní pěchoty, navést letadla na World Trade Center a Pentagon a znovuzřídit chalífát vládnoucí Islámskému státu v Sýrii a Iráku, se zdála patřit do brakových románů a pravděpodobnost jejího naplnění se rovnala nule. Nic z toho, co dnes považujeme za infrastrukturu islamismu, nebylo vidět. Jak tedy ten návrat Lewis postřehl? Jak později napsal, ,Od 70. let byl vzestup náboženského zanícení čím dál tím zřejmější každému, kdo sledoval události v muslimském světě a četl nebo poslouchal, co říkají ve svých jazycích.‘ Ve skutečnosti byl prakticky jediný, komu to bylo zřejmé.

Každý, kdo narazí na zařazení Lewise mezi islamofoby, by se měl seznámit s jeho slovy z eseje Kořeny muslimského vzteku z roku 1990:

Islám je jedno z velkých světových náboženství. Vysvětlím, co tím jako historik islámu, který není muslim, myslím. Islám přinesl útěchu a klid mysli bezpočtu miliónů mužů a žen. Dal důstojnost a smysl bídným a nuzným životům. Naučil lidi různých ras žít v bratrství a lidi různých vyznání žít bok po boku v podmínkách přiměřené tolerance. Inspiroval velkou civilizaci, v níž vedle muslimů i jiní žili tvořivé a užitečné životy, a jež svými plody obohatila celý svět. Ale islám, tak jako jiná náboženství, zažil období, kdy u některých svých vyznavačů inspiroval nálady nenávisti a násilí. Máme tu smůlu, že část muslimského světa, i když v žádném případě ne celý, nyní prochází jedním takovým obdobím, a že mnoho z této nenávisti, i když opět ne všechna, směřuje vůči nám (myšleno Západu a zejména Američanům, pozn. red.)

Lewis vedl v minulosti spory s jiným slavným učencem Blízkého Východu Edwardem Saidem, ale hlavním důvodem toho, že se stal zejména pro levici problematickou až nenáviděnou postavou, je jeho role při americké invazi do Iráku. Vůdčí postavy Bushovy administrativy se k němu hlásily, a on se tomu nebránil, naopak vyhledával publicitu. Co se týče Blízkého Východu, „buď do toho jděte tvrdě, anebo se odtamtud zdekujte“ (Get tough, or get out), radil prý Bushovi. Jeho přítelem byl Ahmad Chalabi, irácký exulant, který sehrál při hecování do irácké anabáze a pak při okupaci neblahou roli. Lewis prorokoval, že Iráčané budou svržení Saddáma Husajna radostně vítat, což striktně vzato nebyla nepravda, ale k budoucím obtížím mlčel.

V samotné knize Kde se stala chyba se Lewis vyhýbá jednoznačné odpovědi na otázku z titulu. Nejblíž k ní má tento odstavec:

Pro západního pozorovatele, vzdělaného v teorii a praxi západní svobody, je to právě nedostatek svobody – svobody mysli, tj mysli osvobozené od donucování a indoktrinace, mysli pochybující, hledající odpovědi a diskutující o nich; svobody hospodářství od úplatného a všehoprostupujícího nedostatečného řízení; svobody žen od utiskování ze strany mužů; svobody občanů od tyranie – který představuje základ problémů muslimského světa. Avšak cesta k demokracii, jak v dostatečné míře ukazuje západní zkušenost, je dlouhá a namáhavá, plná nástrah a překážek.

Je to podmíněná odpověď, relativizovaná přiznáním omezenosti vlastního pohledu i nejistoty výsledku. V dalších letech tato omezení nechal stranou. Jak už to bývá, pošramotilo mu to mainstreamovou reputaci způsobem, jaký někdejší západní apologety stalinismu, maoismu či Huga Cháveze nikdy nepostihl.

Pro dnešek má myslím Lewis jinou (či ještě jinou) lekci. Je z velké generace intelektuálů, která odchází. Podobně jako nedávno zesnulí historikové Ruska Richard Pipes a Robert Conquest patřil do vlny často židovských intelektuálů, kteří spojovali Evropu s Amerikou. Ta vlna je u konce; Židé, kteří z Evropy zase odcházejí, míří do Izraele. Podobně jako Conquest byl Lewis mistrem faktů a matérie, a ne uctívačem teorie. Vyrostl v Británii, ale po válce působil v Institute for Advanced Study v Princetonu ve státě New Jersey, někdejším domově Alberta Einsteina, Johna von Neumanna nebo Kurta Gödela. To byl symbol intelektuální vůdčí role Ameriky na Západě i v celém světě. Tito intelektuálové měli společné to, že vyznávali široce pojaté ideje liberalismu a úctu k nashromážděným výsledkům civilizace.

Jejich éra se vytrácí. Humanitní fakulty amerických univerzit jsou ovládány radikálními aktivisty, pro něž jsou klasické hodnoty „mysli osvobozené od donucování a indoktrinace; mysli pochybující, hledající odpovědi a diskutující o nich“ jen zástěrkou bílé patriarchální hegemonie. V reakci na to začal mezi americkými konzervativci sílit despekt až nenávist k akademickým institucím (zaznamenaný průzkumy). Na levici i na pravici mají největší drive hnutí, jež si cení moci, ne svobody, pokud vůbec chápou, co to je.

Odcházející intelektuálové jakožto vědci pochopitelně mysleli sekulárně, ale zároveň měli – dílem díky svým znalostem, dílem díky době, v níž vyrostli – plnější pochopení lidské povahy, včetně pochopení pro náboženství. Lewis napsal v roce 1953:

Středověký Evropan, který sdílel předpoklady svého muslimského současníka, by tak jako on připisoval náboženským hnutím náboženské důvody a žádné další vysvětlení by nehledal. Ale když Evropané přestali přikládat náboženství prvenství ve svých myšlenkách, citech, zájmech a loajalitě, přestali taky připouštět, že jiní lidé v jiných dobách a na jiných místech to tak mohli prožívat. Pro racionalistickou a materialistickou generaci bylo nemyslitelné, že v tak velkých debatách a mohutných konfliktech by mohlo jít jen o „pouhé“ náboženské záležitosti. Historici nejprve dali najevo pobavené pohrdání, načež přišli s řadou vysvětlení, jež prezentovala „skutečný“ nebo „konečný“ význam „tvořící základ“ náboženských hnutí a rozdílů. Střety a spory raných církví, velké schizma, reformace, to vše bylo reinterpretováno ve smyslu motivů a zájmů, jaké se zdály být podle momentálního chápání rozumné. I pro islámská náboženská hnutí byla nalezena vysvětlení, jež ladila s pohledem a zájmy pozorovatelů.

Když dnes slýcháme, že islamistické indoktrinaci je třeba čelit vytvářením pracovních míst a stavbou dětských hřišť, že si muslimští přistěhovalci osvojí evropské hodnoty z mobilních appek, že bojovníci Islámského státu snad ani nejsou lidi, anebo že jsou a do Sýrie je vyhnala islamofobie a diskriminace – to k nám mluví ta duchovní chudoba a omezenost, kterou Lewis dávno popsal. Právě že to jsou lidi.

A správci našich západních institucí, kteří mechanicky opakují jako zaříkávadlo, jak skvělé jsou naše hodnoty, a nevnímají, jak naše západní civilizace zaostává a jak je zbytkem světa čím dál tím méně respektována jako vzor a autorita – nepřipomínají náhodou náboženské učence a paši pozdní Osmanské říše?